24

Když jsem den nato přišel do laboratoře, nenašel jsem nic víc než pár zatuchlých vzkazů na 
telefonu. Šéf na mně chtěl, abych zavolal našim chlebodárcům z ministerstva energetiky - 

„Dej si na ně pozor.“ A ze Stanfordu volal Dan Kolkowitz.

„Byl bych ti poslal e-mail,“ řekl Dan, „ale bál jsem se, že by si to mohl přečíst někdo jiný.“ 

Oba jsme věděli, že hacker sleduje elektronickou poštu. Jednoduché opatření bylo používat 
telefon.
Mezi sousty sendviče s kešu pomazánkou jsem Danovi pověděl o stopě směřující do Mitre a 
vynechal přitom všechny zmínky o CIA. Nebylo třeba vířit pověsti, že v Berkeley někdo 
spolupracuje s Velkým bratrem.
Dan všechno vyslechl. 

„Podivné. Volám ti kvůli tomu, že jsem právě dostopoval našeho hackera do Virgínie. Do McLeanu.“

Jazyk mi ztuhl - možná že to bylo pomazánkou - a chvíli mi trvalo, než jsem promluvil. 

„Ale ten tvůj hacker je jiný chlápek, než ten, kterého sleduju já.“

„Jo. Možná že skupina hackerů používá stejné metody k útoku na různé počítače. Každopádně 
znám jméno hackera, který se bourá do Stanfordu.“

„Jak ses k němu dostal?“

„Jednoduše. Dělali jsme to samé, co ty: tiskli jsme si všechno, co hacker napsal. No a jednou 
večer se hacker napojil na náš počítač se Stanford Unixem a zkoušel si vyřešit domácí úkol. 
Bylo to jednoduché, výpočet plochy pod křivkou sečtením čtverců. Ale hacker nám to celé 
natáhl na počítač, včetně svého jména a jména svého instruktora.“

„Ha! A kdo to je?“

„Nejsem si jistý. Vím, že se jmenuje Knute Sears. Je ve čtvrtém běhu matematického kurzu a 
učí ho nějaký Maher. Ale nemám ponětí, kde. Prohledal jsem stanfordské telefonní seznamy, 
ale nemůžu ho najít.“
Oba jsme chápali, že to musí být středoškolský student. Plocha pod křivkou je výpočet ze 
základního kurzu.

„Takže jak bys hledal středoškoláka jménem Sears?“ zeptal se Dan. „Slyšels někdy o adresáři 
všech středoškoláků?“

„Ne, ale možná že někde mají adresář středoškolských učitelů matematiky.“ Existují všelijaké 
adresáře, myslel jsem si.

Porovnali jsme své pracovní deníky a znovu se shodli, že sledujeme dva různé lidi. Knute 
Sears možná zná hackera, který se bourá do mého systému, ale rozhodně to není stejný 
chlápek.
Zavěsil jsem, hupsnul na kolo a šlapal si to do kampusu. Univerzitní knihovna bude určitě mít 
adresář středoškolských učitelů. Smůla. Najít určitého člověka, když znáte jen jméno, a ne 
město, to není nic snadného.
Zbýval mi poslední nápad: zavolat sestře do Virgínie. Jeannie se málokdy vyhnula příležitosti 
vidět něco nového. Co pro ni asi znamenalo tohle stále mohutnější třeštění kolem počítačů?
Jediné, co jsem pro začátek potřeboval, byla trocha práce po telefonu. Nemohla by pro mě 
zkusit obvolat střední školy v McLeanu a najít toho záhadného matikáře, pana Mahera? FBI 
na věc kašlala, a tak sebemenší pomoc z východního pobřeží mohla přispět k tomu, abychom 
se pohli z místa. Navíc měla Jeannie zkušeností s ministerstvem obrany - tedy, kdokoliv měl s 
vojáky víc zkušeností než já. Věřil jsem i na její diskrétnost; i kdyby mě jen poslouchala, bylo 
by mi to pomohlo.
Zavolal jsem Jeannii do práce a zabředl do vysvětlování důvodů a okolností, ale sotva jsem 
vypustil slova „hacker“ a „Milnet“, řekla: „Dobře, tak co ode mě potřebuješ?“ Ukázalo se, že 
výzkumné a vývojové středisko námořnictva, pro které pracovala, už varovalo svůj pomocný 
personál před nebezpečím úniku informací z počítačů.
Jeannie ke své nabídce pomoci připojila malinkou prosbičku:

„Bylo by opravdu krásné, kdybys pro mě mohl od někoho sehnat hezké oficiální poděkování. 
Řekněme od OSI, FBI nebo někoho podobného.“

Když jsem příště mluvil s OSI, přednesl jsem Jeanninu žádost. Ujistili mě, že to pro ně bude 
maličkost. „Psát dopisy, v tom jsme opravdu dobří.“ (Kdepak. Přes všechno, co za celý 
následující rok naslibovali různí majoři, plukovníci a generálové, nikdy nic nepřišlo. Nakonec 
jsme usoudili, že prostě není možné, aby jedna složka federální byrokracie oficiálně 
poděkovala někomu z jiné složky.)
Jisté je, že se Jeannie rozhodla začít se svým průzkumem během polední přestávky. A že mi 
za hodinu volala první zprávy.

„Nejbližší střední škola u Mitre je Mcleanská střední škola, tak jsem tam zavolala,“ řekla mi, 
„a ptala jsem se po učiteli matematiky jménem Maher. Zopakovali jméno, řekli mi ‚Okamžik, 
prosím,‘ a na někoho mě přepojili. Tak jsem hned zavěsila.“

Bylo možné, že moje sestra za jeden telefonní hovor udělala víc než FBI? No prima, možná, 
že ji můžu ještě trochu otravovat. „Co takhle do té školy zaskočit a podívat se, jestli tam 
nezblejskneš nějaké počítače - většina škol je má. A taky bys v jejich ročence mohla najít 
nějakého Knuta Searse. Ale buď opatrná. Podle toho, jak jsem po něm koukal, je náramně 
plachý. Nevylekej mi ho.“

„Dobře, brácho, zítra si prodloužím polední přestávku.“

Den nato, právě když jsem si to šlapal do zelených pahorků berkeleyských, objížděla má 
sestra po okružní dálnici Washington a připadala si střídavě jako dobrodruh a jako hňup.
Ukázalo se, že v McLeanu žijí volení úředníci, politici a smetánka armádních velitelů. Jeannie 
říkala, že to tam vypadá jako „apoteóza blahobytného vnějšího předměstí“, i když přesně 
nevím, co to má znamenat.
Bylo krásné podzimní odpoledne a střední škola vypadala jako destilát všech ód na Báječnou 
Americkou Střední Školu. Třídy právě vycházely. Z hlavního vchodu proudily ven nákladně 
oblečené děti. Na studentském parkovišti byly mercedesy, BMW a sem tam nějaké to volvo. 
Jeannina chlouba, otřískaný Chevrolet Citation ročník 81, se zcela zahanben scvrkl do 
nejodlehlejšího kouta parkoviště.
Jeannie hlásila, že se tam cítila stejně nepříjemně jako její vůz, nehledě k tomu, že jí najednou 
připadlo absurdní čenichat kolem předměstské školy.
Moje sestra má totiž nadprůměrné důvody k tomu, aby střední školy nesnášela. Ve svých 
mladších a zranitelnějších letech učila v jedenáctém ročníku angličtinu, a z teenagerů jí 
naskakovaly pupínky, zvláště z teenagerů, které neučila. Ti opravdu bohatí jsou nejhorší, říká.
Tvářila se jako zainteresovaný rodič, navštívila školní úřad a půl hodiny tam seděla a 
probírala v ročenkách plavecká družstva, kurs latiny a debatní kroužek a všude pátrala po 
jediné zmínce po apokryfním Knutovi Searsovi. Ani čárka.
Když vyčerpala všechny informační zdroje a přesvědčila se, že na McLeanu žádný Knute 
není, obrátila svou pozornost k poštovním schránkám učitelů. Samozřejmě, jedna nesla 
označení „Maher“.
Znenadání se objevila úřednice a ptala sejí, coby potřebovala. Sestřička zahrála cosi jako 
Gracii Allenovou, zaklokotala:
„Jé, já vlastně nevím, má milá... Ano, ano, no co byste tomu řekla? Tady to mám, přímo před 
očima.“ Úřednice se chápavě usmála, když Jeannie sebrala z nejbližší hromádky na přepážce 
brožuru, která vysvětlovala, jak se zapsat na večerní školu. Jednou rukou zpola zakrývala 
omluvný škleb, druhou zamávala a vypadla.
Poslední výsledky své tajné operace mi Jeannie zavolala od poledne. Bájný stanfordský Knute 
Sears měl zůstat bájí. Na Mcleanskou střední školu se nikdy nezapsal. A jejich pan Maher 
nebyl matikář. Učil dějepis, na částečný úvazek.
Další slepá ulička. Ještě dnes nemohu se sestrou promluvit bez rozpaků nad tím, že jsem ji 
vyslal na lov duchů.
Zavolal jsem ty špatné zprávy Danovi na Stanford. Nepřekvapily ho. 

„Bude to chtít hodně práce. Předali jsme to FBI. Tajná služba má oddělení počítačové kriminality, které už se na 
ten případ těší.“

Tajná služba, a pomáhat Stanfordu? Nejsou to ti lidé, co chytají penězokaze a hlídají 
prezidenta?

„Ano,“ řekl Dan, „ale také vyšetřují počítačovou kriminalitu. Ministerstvo financí chce 
chránit banky před počítačovými podvody, a tajná služba patří pod ministerstvo financí.“

Dan si našel cestičku, jak obejít zatvrzelou FBI. „O počítačích toho moc nevědí, ale kuráž 
mají. My dodáme počítačovou expertizu a oni seženou soudní příkaz.“ Kuráž?
Pro mě to ale stejně přišlo pozdě. Naše místní FBI se o věc stále ještě nezajímala, ale pobočka 
FBI ve virginské Alexandrii si jí všimla. Někdo - Mitre, letectvo nebo CIA - se na ně obrátil a 
mně zavolal zvláštní agent Mike Gibbons.
Za pár minut jsem věděl, že mluvím s agentem FBI, který o počítačích něco ví. Psal programy 
v Unixu, používal modemy a neměl strach ani z databází, ani ze slovních procesorů. Jeho 
posledním koníčkem bylo hrát na svém Atari „Dungeons and Dragons“. J. Edgar Hoover se 
musel obracet v hrobě. Ještě lepší bylo, že Mikeovi nevadila elektronická pošta, i když jsme si 
museli zavést kódovací systém, protože naši korespondenci mohl číst kdokoliv a my jsme 
potřebovali vést rozhovor v soukromí.
Podle hlasu jsem hádal, že Mikeovi je pod třicet, ale počítačové právo znal důkladně. 
„Přinejmenším jde o porušení federálního zákoníku, sekce 1030. Pravděpodobně to platí pro 
nabourání i pro vstup. Až ho najdeme, napaříme mu pět let nebo 50 000 dolarů.“ Líbilo se mi, 
že Mike řekl „až“, a ne „jestli“.
Vyložil jsem mu naši dohodu s Mitre. „Až se hacker příště ukáže v Berkeley, Bill Chandler 
zkontroluje sítě v Mitre zevnitř. Potom ho najdeme.“
Mike si tím nebyl tak jistý, ale alespoň proti mému plánu nic nenamítal. Jediné, co nám 
chybělo, byl hacker: od Halloweenu se neukázal - dvoutýdenní pauza. Každé ráno jsem 
kontroloval záznamníky. Dnem i nocí jsem s sebou nosil svoje pípátko a čekal, kdy se hacker 
dotkne mého neviditelného nástražného drátu. Ale ani píp.
Konečně 18. listopadu se hacker vrátil na svůj Sventekův účet. Objevil se v 8.11 a zdržel se 
půl hodiny. Okamžitě jsem volal do McLeanu na Mitre. Bill Chandler nebyl přítomen a 
nějaký nevrlý manažer mi řekl, že sledování vnitřních sítí Mitre je oprávněn nařídit pouze 
Bill. Mluvil o „striktních pokynech“ a „sítích s certifikovanou bezpečností“. Přerušil jsem ho. 
S živým hackerem na drátě jsem neměl zapotřebí bavit se s nějakým veledůležitým 
manažerem. Kde byli technici, lidé, kteří skutečně věděli, jak systém v Mitre funguje?
Další šance chytit hackera byla v tahu.
Odpoledne se ukázal znova. Tentokrát jsem se propracoval k Billu Chandlerovi a ten se 
rozběhl zkontrolovat své výstupní modemy. Jak se dalo čekat, někdo volal z Mitre ven přes 
modem, a vypadalo to na dálkový hovor. Ale odkud to spojení bylo?
Bill vysvětloval: 

„Naše síť v Mitre je složitá a není snadné tu někoho sledovat. Nemáme tu 
dráty, které by spojovaly jeden počítač s druhým. Místo toho jde spousta signálů po jediném 
drátě a spojení se musí sledovat dekódováním adresy každého balíku na našem ethernetu.“

Jinak řečeno, v Mitre neuměli vysledovat hovor.
Ksakru. Někdo sem z Mitre volá, ale oni nedokážou zjistit, odkud je. Pořád jsme ještě 
nevěděli, jestli je to zaměstnanec Mitre, nebo jestli volá zvenčí.
Vztekle jsem si prohlížel výpis hackerovy práce. Nic nového. Pokoušel se ještě jednou 
proklouznout do vojenské základny v Annistonu, ale vyhnali ho. Zbytek času strávil tím, že 
v mém berkeleyském počítači pátral po slovech „jaderná bomba“ a „SDI“.
Bill slíbil, že na věc nasadí své nejlepší techniky. O pár dní později, když se hacker opět 
ukázal, jsem slyšel stejnou písničku. Někdo nepochybně volal z počítačového systému Mitre 
ven. Ale nedovedou ho vystopovat. Vyvedlo je to z konceptu. Kdo za tím je? A kde se 
schovává?
V sobotu mě Martha vytáhla na celodenní výlet do Calistogy, kam gejzíry a horké prameny 
lákají motýly, geology a hedonisty. Pro ty poslední tu jsou bahenní lázně, které mají být 
vrcholem severokalifornské dekadence. Za dvacet dolarů se tu můžete ovařit v omáčce z 
vulkanického popele, rašeliny a minerálky.
„Přijdeš na jiné myšlenky,“ řekla Martha. „Jsi z toho hackera celý přešlý - trochu vysadit ti 
jenom prospěje.“ Bahnit se ve zbytečně velké vaně mi nepřipadalo jako recept na omlazení, 
ale jedenkrát zkusím cokoliv.
Převaloval jsem se ve své soukromé bažině a mysl mi bloudila v Mitre. Můj hacker používal 
výstupní telefonní linku v Mitre, aby překročil celé Státy. Stanford sledoval jednoho hackera 
až do McLeanu; nejspíš přišel také přes Mitre. Možná že Mitre bylo něco jako ústředna pro 
hackery, cosi jako přepínač jejich hovorů. To by ale znamenalo, že to nejsou zaměstnanci 
Mitre, že jsou odjinud.
Jak by se to mohlo stát? V Mitre by museli udělat tři chyby. Museli by vytvořit cestu, po které 
by se na jejich místní síť mohl volně napojit kdokoliv. Pak by museli dovolit cizím, aby se 
hlásili na jejich počítači, A museli by mít nehlídaný dálkový telefonní výstup.
Třetí podmínka byla splněná: modem zapojený na jejich vnitřní síť mohl volat kamkoliv. 
Naše potíže jsme mohli stopovat až k těmto linkám.
Ale jak by se mohl někdo napojit do Mitre? Zaručeně nepřipouští, aby se jim do sítě hlásil jen 
tak někdo. Jak řekl Bill Chandler, dělají utajené zakázky. Vojenská tajemství a tak podobně.
Jak jinak bych se dostal do Mitre? Co takhle přes nějakou síť? Mohl se tam hacker dostat přes 
Tymnet? Jestliže Mitre platila za služby Tymnetu a nechránila svá přístupová hesla, pak se 
jim dalo zavolat odkudkoli podle vlastního uvážení. Vnitřní síť Mitre vám dovolí, když už na 
ní jednou jste, abyste se otočili a volali ven. Potom se můžete nahlásit, kam chcete, a Mitre to 
zatáhne.
Otestovat tuhle hypotézu bude snadné: zahraju si na hackera. Půjdu domů a zkusím se po 
Tymnetu spojit s Mitre a nabourat se někam, kde bych neměl být.
Bláto páchlo sírou a rašeliníkem a měl jsem v něm pocit, že ležím v horkém prvotním bahně. 
Líbila se mi jak bahenní lázeň, tak sauna po ní, ale stejně jsem se nemohl dočkat, až vylezu z 
bahna a vrátím se domů. Měl jsem stopu. Nebo aspoň tušení.

25
Pracovní deník, neděle 23. listopadu 1986:
10.30 A. M. Přístupové číslo oaklandského Tymnetu je 415/430-2900. Volám z domova 
z Macintoshe. 1 200 baudů, žádná parita. Tymnet žádá jméno uživatele. Vkládám MITRE.
Odpověď: Vítejte v Mitre-Bedford.
10.40 A. M. Vnitřní síť Mitre nabízí menu. Čtrnáct voleb, zřejmě jednotlivé počítače v Mitre. 
Zkouším je po řadě.
10.52 A. M. Jedna volba, MWCC, vede na další menu. Tohle menu má dvanáct voleb. Jedna 
volba zní NAPOJIT. Zkouším:
  NAPOJIT 415 486 2984 bezvýsledně.
  NAPOJIT 1 415 486 2984 bezvýsledně.
  NAPOJIT 9 415 486 2984 Napojen na počítač v Berkeley.
Závěr: Do Mitre je možné se zvenčí napojit přes Tymnet. Přístupové heslo není třeba. Kdo je 
jednou v Mitre, může se napojit ven lokálně i dálkově.
MWCC znamená „Mitre Washington Computing Center“. Bedford znamená „Bedford, 
Massachusetts“. Napojil jsem se na Mitre v Bedfordu a vylezl o 800 kilometrů dál v 
McLeanu.
11.03 A. M. Odpojil jsem se od berkeleyského počítače, ale zůstávám v Mitre. Žádám spojení 
na systém AEROVAX. Žádá o jméno uživatele. Vkládám „Guest“. Počítač je přijímá a 
napojuje mě bez jakéhokoliv přístupového hesla. Prozkoumávám počítač Aerovax.
Aerovax má programy pro letovou bezpečnost na letištích. Program na určení přípustných 
přistávacích úhlů pro letadla přibližující se vysokou nebo nízkou rychlostí. Nejspíš 
financováno jako vládní zakázka.
Aerovax je napojený přes síť Mitre na několik dalších počítačů. Ty jsou chráněny 
přístupovým heslem. „Guest“ není na těchhle počítačích Mitre přípustné jméno uživatele. 
(Nejsem si ani jistý, že vůbec jsou v Mitre.)
Počkat - tady něco nehraje. Software pro řízení sítě vypadá normálně - jeho uvítací hlášení se 
ukazuje až příliš rychle, ale spojení se navazuje příliš pomalu. Co s tím programem může být?
Aha! Je modifikovaný. Někdo nasadil do síťového softwaru Aerovaxu trojského koně. 
Kopíruje si do tajného souboru síťová přístupová hesla pro pozdější použití.
Závěr: kdosi si hraje se softwarem Mitre a úspěšně krade přístupová hesla.
11.35 A. M. Odpojuji se z Mitre a doplňuji pracovní deník.
Ještě když si ho dneska čtu, pamatuju se na tu hodinu, kdy jsem se vrtal ve vnitřní síti Mitre. 
Měl jsem pocit něčeho vzrušujícího a zakázaného. Každou minutu jsem čekal, že se mi na 
displeji počítače objeví zpráva: „Dostali jsme vás. Vyjděte ven s rukama nad hlavou!“
Nebylo pochyb o tom, že si Mitre v systému nechala pořádnou díru. Kdokoliv si mohl z 
lokální sítě zavolat Tymnet, říct mu, aby ho napojil na Mitre, a pak celé odpoledne šaškovat 
kolem jejich počítačů. Většinu si jich chránili přístupovými hesly, ale přinejmenším jeden byl 
parádně dokořán.
Připomněl jsem si jejich dobře míněné prohlášení: „My tady děláme utajené zakázky a sem se 
nikdo nenabourá.“ No dobře.
Učet „Guest“ na jejich Aerovaxu pustil dovnitř kdekoho. Ale ten trojský kůň byl vražedný. 
Někdo si pohrál s jejich síťovým programem tak, aby mu kopíroval přístupová hesla do 
zvláštní oblasti. Pokaždé, když řádný zaměstnanec použil počítač Aerovax, bylo jeho 
přístupové heslo ukradeno. Hackerovi to dávalo klíče k dalším počítačům v Mitre. Jakmile 
jednou hacker pronikl jejich opevněním, mohl si dělat, co chtěl.
Jak hluboce byl systém v Mitre infikovaný? Listováním v jejich adresářích jsem zjistil, že 
trojský kůň nese datum 17. června. Šest měsíců jim někdo potichoučku vykrádá 
počítače. Nemohl jsem dokázat, že to je ten hacker, o kterého se zajímám. Ale ranní rozcvička 
mi dokázala, že do systému Mitre se může dostat kdokoliv a kdokoliv se odtud také může 
přihlásit na mé berkeleyské počítače. Hacker tedy nemusel nutně sedět v Mitre. Mohl sedět 
kdekoliv.
Mitre podle všeho sloužila jako přestupní stanice na cestě za nabouráním do dalšího počítače.
Spojení do McLeanu bylo jasné. Někdo se přihlásil do Mitre, otočil se a hlásil se odtamtud 
někam jinam. Mitre tak platila obojí účet: přístupovou linku Tymnetu i dálkové telefonní 
spojení pro výstup. A navíc Mitre sloužila jako skrýš, jako díra ve zdi, kterou nelze objevit.
Mítre - vojenský dodavatel s vysokým stupněm utajení! Slyšel jsem, že tam musíte ukázat 
legitimaci s fotografií, aby vás vůbec pustili přes vrátnici. Jejich strážní nosí pistole a na 
plotech mají ostnatý drát. A s domácím počítačem a telefonem se jim proplížíte přes všechny 
databáze.
V pondělí ráno jsem zavolal do Mitre Billa Chandlera a pověděl mu novinky. Nečekal jsem, 
že by mi věřil, takže mě nezklamal, když trval na tom, že jeho firma je „zabezpečená na 
vysoké úrovni a velice citlivá na jakoukoliv otázku spojenou s bezpečností“.
Tohle už jsem slyšel. 

„Když se o jejich bezpečnost tak staráte, proč na nich někdo nedělá audit?“

„To děláme. Vedeme si podrobné záznamy o každém používaném počítači.“ Zajímalo by mě, 
co by si jeho lidé počali s pětasedmdesáticentovou účetní chybou.

„Slyšel jste někdy o systému jménem Aerovax?“ 

„Jo, co je s ním?“

„Jen se ptám. Jsou na něm nějaká tajná data?“

„Nic o čem bych věděl. Pracuje pro řídicí systém letišť. Proč?“

„Ále, jen se ptám. Tedy, měli byste si ho prověřit.“ Nemohl jsem mu vyprávět, že jsem mu 
včera tancoval po celém jeho systému a objevil v něm trojského koně. „Víte o nějaké cestě, 
kudy by se vám dostal do systému hacker?“

„To by snad nemělo být vůbec možné.“

„Můžete si to odzkoušet přes vaše veřejné přístupové porty. Když už v tom budete, zkuste se 
přihlásit do počítačů Mitre z Tymnetu. Na váš systém se může napojit kdokoliv a 
odkudkoliv.“

Tyhle poslední zprávy ho probudily a přesvědčily ho, že má na svém systému závažné 
problémy. Mitre nebyla neschopná. Jenom poloschopná.
Bill si nebyl jistý, jak reagovat, ale nechtěl nechat svůj systém otevřený ani minutu. Nemohl 
jsem mu to vyčítat. Jeho počítače byly nahé.
Ze všeho nejvíc si přál, abych držel zobák.
Dobře, budu, s jednou podmínkou. Po celé měsíce volaly počítače Mitre po celé zemi po 
drahých dálkových telefonních linkách AT&T. Za ty hovory musí být někde účet.
V Berkeley nás bydlí pět v jednom domě. Jednou měsíčně, když přijde účet, pořádáme 
společný oběd. Jeden každý z nás s pokerovou tváří popře, že by vůbec někam volal. Ale 
nakonec se každý hovor vždycky nějak zaúčtuje a účet se zaplatí.
Jestliže se může telefonním účtem prohandrkovat naše pětice, musí to v Mitre také nějak dělat.

„Kdo platí vašemu počítači telefonní účty?“ zeptal jsem se Billa Chandlera.

„Tím si nejsem jistý,“ odpověděl. „Nejspíš hlavní účtárna. Nikdy jsem je neviděl.“

Tak proto to hackerovi vydrželo tak dlouho. Lidé, kteří platí telefonní účty, nikdy nemluví s 
manažery počítačů. Zvláštní. Nebo snad typické? Modemy počítačů vedou dálkové telefonní 
hovory. Telefonní společnost posílá účty do Mitre a nějaký anonymní účetní jim vyplní šek. 
Nikdo neuzavře smyčku, nikdo se nezeptá, jestli jsou ty desítky hovorů s Berkeley oprávněné.
Bill na mně chtěl, abych o všech těch problémech mlčel. Dobře, ale něco za něco. 

„Bille, můžete mi poslat kopie vašich účtů za telefon?“

„Na co?“

„Mohlo by být zajímavé podívat se, kam se ještě hacker dostal.“

O dva týdny později přišla tlustá obálka nacpaná účty za dálkové hovory od společnosti 
Chesapeake and Potomac. 
Doma jsme se se spolubydlícími hrdlili o telefonní účet za dvacet dolarů. Ale tisícidolarový 
účet jsem v životě neviděl. Měsíc co měsíc platila Mitre za stovky dálkových hovorů po celé 
Severní Americe.
Jenže tady nešlo o lidi, kteří si touží pohovořit. Tyhle účty ukazovaly, jak se počítače Mitre 
napojují na stovky jiných počítačů. (Vyzkoušel jsem si to tak, že jsem na několik těch čísel 
zavolal. Jak se dalo čekat, pokaždé jsem uslyšel hvízdavou odpověď modemu.)
Takže tady bychom měli pár užitečných informací. Mitre se o sice o jejich analýzu nezajímá, 
ale s pomocí svého pracovního deníku bych měl být schopen pochopit, jak daleko hacker 
pronikl. Jenom musím nějak oddělit hackerovy hovory od těch ostatních.
Hromada hovorů bylo evidentní pirátství. Na seznamu byla spousta hovorů s Annistonem v 
Alabamě. Byla tam i spojení do oaklandského Tymnetu - co mě to stálo, než jsem je 
vystopoval.
Jenže některé hovory na účtu musí být legitimní. Koneckonců, zaměstnanci Mitre musejí 
volat počítače, aby přenesli data nebo nejnovější software za západního pobřeží. Jak jen 
oddělit hackerovy hovory?
Když minule přišel náš telefonní účet, vařila Martha oběd, Claudia dělala salát a já jsem pekl 
sušenky. 

( Dvě vejce, 1 Šálek hnědého cukru, 1/2 šálku obyčejného cukru, 2 kousky utřeného 
másla. Utřete s 2 1/5 šálku mouky, 1/2 lžičky soli, 1 lžičkou prášku do pečiva a několika 
lžícemi vanilkového cukru. Na čokoládové sušenky se přidají ještě 3 lžíce kakaa. Jo, a 
nezapomeňte na čokoládové lupínky. Pečte při 190 stupních 10 minut:)

Potom, nacpáni Čokoládovými lupínky, jsme se nad účtem dali do věštění. Seděl jsem se 
svými spolubydlícími kolem jídelního stolu a nedělalo nám potíže vyvodit, komu který 
meziměstský hovor na účtu patří. Jestliže jsem volal do od 9.30 do 9.35 Buffalo a od 9.35 do 
9.45 Baltimore, bylo pravděpodobné, že hovor s New Yorkem od 9.45 do 9.52 bude také můj.
Koukal jsem na telefonní účty Mitre a nevěděl víc, než že hacker volal annistonskou armádní 
základnu v Alabamě. Telefonní hovor uskutečněný o minutu později tedy zřejmě patřil 
hackerovi také. Stejně jako hovor, který skončil těsně předtím, než zavolal Alabamu.
Ve fyzice se tomu říká korelační analýza. Jestliže jeden den uvidíte sluneční protuberanci a 
den nato jasnou polární záři, je tu možnost, že je mezi těmi jevy souvislost. Koukáte po 
věcech, které se objevují časově vedle sebe, a doufáte, že spolu nějak souvisejí.
Korelační analýza ve fyzice je prostě řečeno zdravý rozum.
Tady byly telefonní účty za šest měsíců. Data, časy, telefonní čísla a města. Dohromady snad 
pět tisíc. Příliš na to, aby se to dalo zpracovat jen tak ručně. Ale jako stvořené pro počítač - 
existuje spousta softwaru na hledání korelací. Všechno, co jsem musel udělat, bylo dostat data 
do mého Macintoshe a sjet pár programů.
Psali jste někdy pět tisíc telefonních čísel na stroji? Zní to jako otrava a otrava to je. A já to 
musel udělat dvakrát, abych měl jistotu, že jsem v tom nenadělal chyby. Trvalo mi to dva dny.
Dva dny na vložení dat a hodina na jejich analýzu. Řekl jsem svému počítači, aby 
předpokládal, že všechny hovory do Annistonu jsou hackerovy. Najdi všechny hovory, které 
jim bezprostředně předcházely nebo je bezprostředně následovaly. Trvalo to minutu a zjistil 
jsem, že hacker volal mnohokrát oaklandský Tymnet. Á, program se chová rozumně.
Odpoledne jsem strávil tím, že jsem si hrál s programem, vylepšoval jeho statistické techniky 
a sledoval efekt různých algoritmů na výstupu. Zjišťoval jsem tímto způsobem 
pravděpodobnost, že ten který hovor byl hackerův. Mazané - tohle by se hodilo i u nás doma.
Teprve večer mi došlo, co mi program říkal: tenhle hacker se nenaboural jenom do mého 
počítače. Bylo jich víc než šest a možná že tucet.
Z Mitre volal hacker meziměstsky do Norfolku, Oak Ridge, Omahy, San Diega, Pasadeny, 
Livermore a Atlanty.
Další věc, skoro stejně zajímavá: nadělal stovky jednominutových hovorů po celé zemi; volal 
letecké základny, doky námořnictva, letecké továrny a vojenské dodavatele. Co se můžete 
dovědět z jednominutového telefonního spojení s vojenskou zkušebnou?
Půl roku se ten pirát boural do leteckých základen a do počítačů po celých Státech. Nikdo o 
něm nevěděl. Byl tu, osamělý, mlčenlivý, anonymní, vytrvalý a zjevně úspěšný - ale v čem? 
Po čem jde? Co už zjistil? A co s těmi informacemi dělá?

26
Telefonní účty Mítre vykazovaly stovky telefonních hovorů po celé zemi. Trvaly většinou 
jednu až dvě minuty. Na lince se ale neozval žádný lidský hlas - to se jeden počítač spojoval s 
druhým.
Hlas mého šéfa byl naproti tomu podivuhodně lidský. Někdy koncem listopadu se Roy Kerth 
zastavil v mé kanceláři a našel mě, jak spím pod stolem.
„Copak jsi dělal celý měsíc?“
Sotva jsem mu mohl říct: „Ále, přepisoval jsem telefonní účty nějakého armádního dodavatele 
z východního pobřeží.“ Mluvit o mém lovu na hackera, to by mu jen připamatovalo třítýdenní 
limit. V rychlosti jsem si vzpomněl na nový grafický terminál našeho oddělení - báječná nová 
hračička, která na displeji předvádí trojrozměrné obrázky mechanických zařízení. Babral jsem 
se s ní asi hodinu, právě tak dlouho, abych pochopil, jak obtížné je s ní pracovat. Ale byla to 
výmluva a prostředek, jak mít šéfa z krku, a tak jsem mu řekl: „Pomáhám astronomům 
zkonstruovat nový teleskop s naším novým grafickým terminálem.“ Nebyla to úplná lež, 
opravdu jsme o tom hovořili. Tak pět minut.
Manévr se mi zvrtl. Roy se zlomyslně usmál a řekl: „Fajn. Příští týden nám předvedeš pár 
pěkných obrázků.“
Nikdy jsem se neobjevoval před polednem, čímž jsem se vyhnul polovině porad našeho 
oddělení. Jestli nebudu mít příští týden co předvést, tak mi zaručeně přistřihnou peroutky.
Nastal čas přesunout hackera do spodního šuplete - a stopa byla právě teplá.
Týden na to, naučit se tu potvoru programovat, zjistit, co astronomové chtějí, a dostat něco na 
obrazovku. A programovací jazyk byl z jednadvacátého století: „objektově orientovaný jazyk 
s grafickou dědičností“. Ať už to mělo znamenat cokoliv.
Zašel jsem tedy za partou, která projektovala teleskop. Jerry Nelson a Terry Mast se právě 
hádali, o kolik se jim ohne následkem gravitace. Když se budete dívat na hvězdy rovnou nad 
vámi, neudělá gravitace s trubicí teleskopu nic. Když ho ale zamíříte blízko obzoru, trubice se 
nepatrně ohne. Právě dost, aby narušila velejemné optické zaměření. Chtěli vědět, o kolik, a 
jestli bych to mohl předvést na počítači.
To vypadalo docela zábavně - určitě zábavněji než zjišťovat, co má znamenat „grafická 
dědičnost“. Chvíli jsme to probírali a Jerry se zmínil, že profesor Erik Antonsson měl kdysi 
napsat program, který by ten teleskop zobrazil na displeji grafického terminálu. Na stejném 
typu terminálu, pro který jsem teď měl psát program.

„Tím chceš říct, že někdo už napsal program, kterým by se váš problém vyřešil a který by z 
toho nakreslil obrázek na obrazovce?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ vysvětloval astronom, ‚jenomže na Caltechu v Pasadeně. Šest set kilometrů odsud, to 
je na nic. Potřebujeme výsledky teď.“

Stačilo prostě dostat program z Caltechu do Berkeley a upravit ho pro můj Vax. Zcela 
zbytečné vůbec zjišťovat, jak se ta potvora programuje.
Zavolal jsem profesoru Antonssonovi na Caltech. Bude rád, když jeho program použijeme, 
ale jak nám ho pošle? Poštou by to trvalo týden. Rychlejší je poslat to elektronicky. Aha -  
když potřebujete poslat program poštou, neposílejte ho na pásku. Prostě ho tam šoupněte po 
sítích. Za dvacet minut program probublal po drátech a usadil se v mém počítači.
Nu, profesor Antonssori předvedl při programování našeho problému skvělý výkon. Ještě ten 
večer v devět jsem měl jeho program upravený pro svůj systém a data pro nový teleskop.
Ta zatracená věc kupodivu fungovala, i když ne úplně na poprvé. Ve dvě ráno mi to už 
malovalo pestrobarevný obrázek Keckova teleskopu se všemi zrcadly, nosníky a rozpěrami. 
Každý se mohl podívat, kde se trubice ohýbá, jak se rozkládají pnutí a které dílce potřebují 
zesílit. Technologie zase jednou zvítězila.
Jediný večer pořádné práce, a byl jsem pryč ze řetězu. Hacker se přestěhoval ze spodního 
šuplete zpátky na stůl.
Jenže ani nepípnul. Moje nástrahy byly v pohotovosti, monitory pracovaly, ale hacker se 
nedal vidět už druhý týden. Cestou domů jsem přemýšlel, jestli také nemá naléhavý projekt, 
který mu nedovolí marnit čas na mém počítači. Nebo že by našel novou cestu na Milnet a 
docela tak obešel všechny moje pastičky?
Jako obyčejně jsem druhý den zaspal. (Proč taky chodit brzo do práce, když o víkendu je Den 
díkůvzdání.) V 11.30 jsem si to šlapal do kopce a do práce jsem se přiřítil odhodlán náležitě 
uplatnit ty obrázky, co mě nestály žádnou práci. Jakmile jsem se však ocitl v kanceláři, začal 
jsem znovu přemítat, proč se hacker neobjevuje. Bylo načase zavolat Mitre a zjistit, co tam 
udělali.
Hlas Billa Chandlera na hlučné meziměstské lince chraptěl. Ano, před týdnem odpojili 
výstupové modemy. Hacker se už nemůže odrážet k dalšímu skoku přes Mitre.
A měl jsem kočár v pankejtě. Nevíme, odkud se objevil, a už nikdy se to nedovíme. Mitre si 
svou díru ušpuntovala a hacker by si do mého systému musel najít novou.
To sotva. Když mi někdo zavře dveře na závoru, začnu mít podezření, že by mi tam mohli 
nějakou vlepit. A o svém hackerovi vím, že je paranoidní. Určitě zmizel nadobro.
Takže jsem všechny ty pastičky líčil nadarmo. Hacker zmizel a já se nikdy nedovím, kdo to 
byl. Tři měsíce hledání, a na konci pouhopouhý mlhavý otazník.
Ne že bych si stěžoval. Když mě hacker přestal připravovat o čas, čekala tu spousta 
smysluplné práce. Třeba projektovat teleskop. Nebo pečovat o počítač. A psát vědecký 
software. Jéje - dokonce jsem mohl dělat i něco užitečného.
Jenomže mi chybělo to vzrušení. Klusat chodbou a vrhat se k tiskárně. Motat se kolem 
obrazovky a pokoušet se vysledovat spojení někam na druhý konec země.
A chybělo mi i uspokojení, s kterým jsem si budoval prostředky, jak ho sledovat. Teď už mi 
programy šlapaly málem jako hodinky. Vteřinu po tom, co se hacker dotkl mého počítače, mi 
to v kapse začalo pípat. Nejen že jsem se dozvěděl, že tady máme hackera. Naprogramoval 
jsem si pípátko na morseovku, a tak mi zapípalo i počítač, na který se hacker napojil, účet, na 
kterém pracuje (obyčejně Sventek), a kterou linkou hacker přišel. Záložní poplachy i 
monitory zaručovaly spolehlivost systému.
Někde venku se jeden cizí pirát už málem nachytal. Kdybych tak mohl podniknout ještě jedno 
sledování.
Jedno jediné.
Hacker zmizel, ale ještě jsem držel v ruce pár nitek. Účty za dálkové hovory z Mitre 
ukazovaly desítky volání na jedno číslo v Norfolku ve Virgínii. Obvolával jsem kdekoho 
(standardní postgraduální technika: nepřestávej otravovat!), až jsem se konečně dozvěděl, že 
hacker volal Regionální automatické datové centrum vojenského námořnictva.
Nikdo mě nezastavil, a tak jsem do centra zavolal a popovídal si s jejich systémovým 
manažerem Rayem Lynchem. Ray budil dojem společenského, schopného chlápka, který své 
povolání bere velice vážně. Provozoval systém elektronických poštovních schránek - něco 
jako schránky, které si můžete pronajmout u vás na poště.
Ray mi řekl, že 23. července se mu od 15.44 do 18.26 někdo naboural do jeho Vaxu a použil 
při tom účet jednoho inženýra z bojového útvaru. Když se do systému jednou dostal, založil si 
hacker nový účet jménem Hunter.
Zase tohle jméno. Stejný chlápek, určitě.
Tahle epizoda by Rayově pozornosti normálně unikla. Jeho počítač používaly legálně tři 
stovky námořních důstojníků, takže jednoho ilegálního účtu, který mu někdo přidat, by si 
nikdy nevšiml.
Jenomže den nato měl Ray telefonát s Laboratoří tryskového pohonu v Pasadeně; to jsou ti 
lidé, kteří řídí meziplanetární letectvo. Dopálený operátor z Pasadeny zjistil, že se mu v 
počítači pro poštovní styk objevil nový systémový manažer. Tenhle nový uživatel přišel po 
Milnetu odněkud z Virgínie.
Pasadena zavolala Rayi Lynchovi a dotazovala se, co mají nějací inženýři z bojových útvarů 
co bláznit s jejich počítačem. Ray neztrácel čas vyptáváním. Zavřel svůj počítač a změnil 
všechna přístupová hesla. Druhý den přeregistroval každého uživatele.
Takže můj hacker se naboural do počítače námořnictva a do Pasadeny. Celé měsíce předtím, 
než jsem ho odhalil v Berkeley, už otravoval po Milnetu.
Tyhle jeho terče mi byly novinkou. Byl v nich snad klíč k to mu, co je hacker zač? Když 
žijete v Kalifornii, nemáte důvod volat Pasadenu přes Virgínii. A proč by měl někdo z 
Virgínie volat jiný virginský telefon přes Mitre?
Předpokládejme, že hacker používal spojení přes Mitre pro všechny své hovory mimo 
místních. To by znamenalo, že žádný ze států, které se objevily na účtech Mitre, není 
hackerovým domovem. Vylučovala se tím Virgínie, Kalifornie, Alabama, Texas, Nebraska a 
tucet dalších. Nevedlo to nikam a sotva by to někoho přesvědčilo.
Obvolal jsem pár dalších míst uvedených na telefonních účtech Mitre. V Georgii hacker 
napadl vysokou školu v Atlantě. Systémový manažer si toho nevšiml, ale to se od něj 
samozřejmě ani nedalo čekat. „My to tady vedeme úplně otevřeně. Spousty studentů znají 
systémová přístupová hesla. Je to všechno věc důvěry.“
To je taky způsob, jak spravovat počítač. Nechat všechny dveře dokořán. Jako jeden můj 
profák na fyziku: do jeho kanceláře směl kdokoliv. Ovšem, k ničemu mu to nebylo. Všechny 
poznámky byly čínsky.
Při hovoru s Rayem jsem narázil na hackerův další rys. Až do té doby jsem ho zastihl pouze 
při využívání počítačů pracujících pod Unixem. Rayův počítač byl ale Vax a pracoval pod 
operačním systémem VMS. Hacker možná neznal berkeleyskou variantu Unixu, ale zaručeně 
se uměl nabourat do systémů Vax VMS.

Digital Equipment Corporation vyráběla Vaxy, své první dvaatřicetibitové počítače, od roku 
1978. Nedokázala je dělat dost rychle: v roce 1985 jich bylo prodáno přes 50 000, každý za 
200 000 dolarů. Většinou na nich používali šikovný, přátelský operační systém VMS, ačkoliv 
se našlo pár šťourů, kteří ho odvrhli a dali přednost větší síle Unixu.
Jak Unix, tak VMS rozdělují zdroje počítače tak, aby každý uživatel měl svoji vymezenou 
oblast. Pak je tam prostor pro systém a společný prostor, který mohou sdílet všichni.
Když vybalíte mašinu z beden a prvně stisknete vypínač, musíte mít možnost pro své 
uživatele nějak vytvořit místa. Kdyby k vám stroj přišel a byl už chráněn přístupovými hesly, 
nemohli byste se vůbec napojit.
Digital Equipment Corporation vyřešila problém tak, že každý zabalený Vax měl tři účty, 
každý s vlastním přístupovým heslem. Je tam účet SYSTEM s heslem „MANAGER“, účet 
FIELD s heslem „SERVICE“ a účet USER s heslem „USER“.
Instrukce říkají, že si máte systém nastartovat, založit účty pro své uživatele a potom tahle 
hesla změnit. Startovat počítač je ale trochu ošidné, a tak někteří systémoví manažeři tahle 
hesla raději nikdy nezměnili. Ať se Digital snažil sebevíc, aby je přiměl tahle hesla změnit, 
někteří to nikdy neudělali. Výsledek? Dodnes najdete systémy, kde se můžete napojit na 
SYSTEM s přístupovým heslem „MANAGER“.
Tenhle systémový účet je zcela privilegovaný. Můžete z něj číst každý soubor, odstartovat 
libovolný program a změnit kterákoliv data. Vypadá to praštěně, nechat si ho bez ochrany.
Hacker buď o těchhle zadních vrátkách s hesly věděl, nebo znal nějakou velice nenápadnou 
štěnici v operačním systému VMS. Tak či tak, nedalo se moc pochybovat, že se vyzná ve 
dvou operačních systémech: Unix a VMS.
Někteří středoškoláci jsou obdivuhodní počítačoví suveréni. Ale středoškolák, který je 
opravdu šikovný a zkušený na více počítačích, to je vzácnost. Chce to čas. Obyčejně roky. 
Jistě, většina lidí od Unixu dokáže využít díru v Gnu-Emacs, jakmile jednou pochopí, o co 
jde. A většina systémových manažerů od VMS ví o těch ne právě tajných zaváděcích 
přístupových heslech. Ale stát se odborníkem na jediný operační systém, to trvá pár let, a 
zkušenosti z jednoho systému vám u dalšího moc ne pomohou.
Můj hacker měl pár let zkušeností s Unixem a pár let s VMS. Pravděpodobně dělal u něčeho 
takového buď systémového manažera, nebo správce.
Zádný středoškolák.
Ale taky žádný zkušený kouzelník. Berkeley Unix neznal.
Pátral jsem po někom, komu bylo pod třicet a kouřil cigarety Benson and Hedges. A boural se 
do vojenských počítačů a hledal tam tajné informace.
Ale pátral jsem po něm ještě? Ne, vlastně ne. Už se neukáže. Volal T. J. z CIA. 

„Chci se jen zeptat, jestli je něco nového s tím naším chlapcem.“

„Ne, v podstatě nic. Myslím si, že vím, kolik mu tak asi je.“ Začal jsem mu vysvětlovat 
dátové centrum námořnictva a zadní vrátka s netajnými přístupovými hesly, ale vtom mě 
agent CIA přerušil.

„Máte výpisy těch spojení?“

„Tak, to ne, přímý důkaz jsou telefonní účty Mitre. Jestli to není přesvědčivé, jsou tu další 
indicie. Založil si účet pod jménem Hunter. Stejně jako v Annistonu.“

„Zapsal jste si to do pracovního deníku?“

„Jistě. Píšu tam všechno.“

„Můžete mi poslat kopii?“

„No, je svým způsobem soukromý...“ T. J. by mi kopii svých hlášení neposlal.

„Ale no tak, mluvte vážně. Jestli máme subjektu F zatopit, musím se nějak dovědět, co se děje.“
F? Pátral jsem v paměti. Fourierova transformace? Fosilie? Futuristé?

„Co je to subjekt F?“ zeptal jsem se, poněkud pokořen.

„Ale vždyť víte, ten subjekt ve Washingtonu. Hoši J. Edgara. Federální.“
Proč neřekne rovnou FBI?

„Ach, už to chápu, vy chcete můj deník, abyste přiměli subjekt F něco dělat.“ Subjekt, 
propána. Bubáčtina.

„Jo. Prostě mi to pošlete.”

„Jakou máte adresu?“

„Pošlete to na T. J., poštovní směrovací číslo 20505. Dojde mi to.“

Tedy to je třída. Žádné příjmení, žádná ulice, žádné město, žádný stát. Rád bych věděl, jestli 
někdy dostal reklamní leták.
CIA jsem měl z krku a mohl jsem se v klidu vrátit k pořádné práci. Chvíli jsem si hrál s 
grafickým programem profesora Antonssona a zjistil jsem, že je překvapivě snadno 
pochopitelný. Všechny ty žvásty o objektově orientovaném programování prostě znamenaly, 
že při psaní programu nepotřebujete proměnné a datové struktury; místo toho počítači 
povídáte o věcech. Když chcete popsat robota, udáte podrobnosti o chodidlech, nohách, 
kloubech, trupu a hlavě. Není nutné hovořit o iksech a ypsilonech. A „grafická dědičnost“ 
prostě znamená, že když robot pohne nohou, pohne se chodidlo a prsty na něm automaticky 
také. Nemusíte psát pro každý takový objekt nový program.
Čistá práce. Po jednom nebo dvou dnech plašmuškování byla prostota a elegance programu z 
Caltechu jasná jako den. Vypadalo to na zamotaný programátorský problém, a nakonec to 
bylo snadné. Tak jsem vyfešákoval displej, přidal barvičky a titulky. Šéf na mě chtěl, abych 
skákal skrz obruč; tak mu předvedu cirkus se třemi manéžemi.

27
Na Díkůvzdání se chystala sláva. Na bicyklu a s ruksakem přivlekla Martha domů dvacet kilo 
potravin. Pronesla jen pár sarkastických poznámek o spolunocležnících, kteří spí do bílého 
dne, a pak mě poslala, abych to všechno uložil a uklidil dům.
„Ulož tu zeleninu, lásko,“ řekla, ‚já jedu do tržnice.“ Bylo vůbec možné shánět ještě další 
jídlo? Viděla můj údiv a vysvětli la mi, že tohle jsou jen čerstvé věci, teď že ještě musí koupit 
husu, mouku, máslo, smetanu a vejce. Prostě sláva.
Uložil jsem jídlo a vlezl si zpátky do postele. Probudila mě vůně sušenek a husy, táhnoucí 
domem. Čekali jsme Marthinu kamarádku z postgraduálu, která nemohla jet domů (nebo 
dávala Marthině kuchyni přednost před matčinou), pár profesorů práva, pár válečníků z aikida 
a její potrhlou přítelkyni Laurie. Moje svědomí se při tom všem Marthině pobíhání pohnulo, a 
tak jsem vytáhl náš dvěstěpadesátikoňový vysavač.
Když jsem luxoval pokoj, vrátila se Claudia z houslové zkoušky. „Hele, nech toho,“ 
prohlásila, „tohle je moje práce.“ Jen si to představte - spolubydlící, která ráda dělá domácí 
práce. Její jediná chyba je, že hraje pozdě v noci Mozarta.
Díkůvzdání proběhlo idylicky, přátelé přicházeli, pomáhali v kuchyni, povídali a posedávali. 
Jedlo se celý den, čerstvými ústřicemi ze sanfranciského nábřeží počínaje, a pak pomaloučku 
přes Marthinu polévku z divokých hub k huse. Potom jsme leželi jak velryby vyvržené na 
břeh, dokud jsme nenabrali trochu sil ke krátké procházce. Nad koláčem a bylinkovým Čajem 
se hovor stočil na právo; Marthina přítelkyně Vicky se hádala o zákony na ochranu životního 
prostředí a párek profesorů mezitím probíral preferenci diskriminovaných menšin.
Nakonec, příliš nacpaní a líní, než abychom měli ještě zájem o intelektuální konverzaci, jsme 
leželi kolem ohně a pekli si kaštany. Vicky s Claudií hrály čtyřručně na klavír, Laune zpívala 
balady a já si přemýšlel o planetách a galaxiích. Starosti s počítačovými sítěmi a špióny 
vypadaly v tomto prohřátém světě přátel, jídla a hudby nereálně. Domácké Díkůvzdání v 
Berkeley.
V laboratoři jsem na hackera zapomněl. Neobjevil se déle než měsíc. Proč? Nevěděl jsem. 
Astronomové si hráli se svým novým grafickým displejem a zkoušeli vylepšit svůj teleskop. 
Já jsem zatím přišel nato, jak animovat displej, takže si teď mohli zvětšovat zajímavé detaily a 
otáčet s nimi na obrazovce. Objektově orientované programování - náhodou jsem tak přišel na 
nový slogan. Astronomy to nezajímalo, ale chtělo to dát hovor s lidmi od počítačů.
Ve středu jsem se chystal zazářit před ostatními lidmi od systému. Našprtal jsem si žargon a 
seřídil obrazovku tak, aby mi na poslední chvíli nevybouchla.
Ve tři hodiny vypukla počítačová show s tuctem čísel na programu. Displej pracoval bez 
chybičky a software z Caltechu se natahoval bez jediného zaškytnutí. Lidé od počítačů jsou 
zvyklí na nudné řeči o databázích a strukturovaném programování, takže je tenhle 
trojrozměrný barevný graficky displej všechny ohromil.
Program běžel pětadvacet minut a pak jsem odpovídal na dotazy o programovacím jazyku 
(„Je objektově orientovaný, ať už to znamená cokoliv...“), když se mi v kapse ozvalo pípátko.
Trojí pípnutí. Morseovkou písmeno S. S jako Sventek. Hacker se nám napojil na systém přes 
Sventekův účet.
Zatraceně. Měsíc nic, a pak si ten čubčí syn vyleze zrovna teď.
Co dělat, show musí pokračovat. Nemohl jsem přiznat, že ještě pořád honím hackera - můj 
třínedělní příděl už dávno vypršel. Ale potřeboval jsem se dostat na sledovací stanoviště a 
zjistit, co dělá.
No ovšem. Přestal jsem předvádět pěkné obrázky a začal s popisem obskurní oblasti galaktické 
astronomie. Trvalo to sotva pět minut, ale lidé se začali vrtět a zívat. Šéf se podíval na 
hodinky a ukončil schůzi. Zase jedna praktická aplikace pokročilé astronomie.
Prosmykl jsem se mezi lidmi na chodbě a vklouzl do ústředny. Hacker už nepracoval na 
žádném z mých monitorů.
Ale stopy po sobě nechal. Tiskárna ukazovala, že tu byl dvě minuty. Dost dlouho nato, aby si 
zkontroloval systém. Ujistil se, že systémový manažer není na počítači, podíval se po díře v 
Gnu-Emacs - stále ještě tam byla. Probral si všechny čtyři kradené účty - žádná změna. Potom 
puf a byl pryč.
Po tomhle už se vystopovat nedal. Ale monitor, který ho zaznamenal, byl na lince Tymnetu. 
Přicházel tedy po stejné lince. Bylo to zase cestou z Mitre přes AT&T na Pacific Bell a na 
Tymnet?
Bylo načase zavolat Mitre. „Ne, naše modemy použít nemohl. Jsou všechny vypojené,“ 
odpověděl Bill Chandler.
Opravdu? To se dá vyzkoušet. Zavolal jsem Mitre přes Tymnet. Stále jsem se mohl dostat do 
sítě Mitre, ale svoje modemy Bill Chandler skutečně vyřadil. Hacker se mohl na jeho 
počítačích vyskotačit, ven ale se nedostal. Můj hacker tedy musel přijít jinudy.
Měl jsem mít radost, nebo vztek? Ten grázl tu byl znova a zase s privilegii superuživatele. Ale 
tentokrát ho možná dostanu, parchanta. Jestli se na tenhle neřád nepřestane vracet, 
vystopujeme ho docela určitě.
Potlačil jsem svoje mstivé pocity k neviditelnému protivníkovi. Rešením byl výzkum. Otázka 
nezněla „Kdo to dělá?“ Pohlednice se vzkazem „Do počítače se vám bourá Joe Blatz“ by mě 
neuspokojila.
Ne, problém byl v tom, jak vybudovat nástroje, které by ukázaly, o koho tu jde. Co kdybych 
zjistil celé spojení, a nakonec by se ukázalo, že je to jen falešná stopa? Konečně jsem 
pochopil, oč tu běží. Ne každý výzkum vede právě k těm výsledkům, které předpokládáte.
Zbraně jsem měl nabroušené. Alarmy zvonily, sotva se dotkl svých kradených účtů. Kdyby 
selhaly, zaznamenal by ho záložní program, skrytý v mém počítači pod Unixem-8, během 
minuty. Jakmile se hacker dotkl nástrahy, ozvalo se okamžitě moje pípátko.
Hacker se mohl schovávat, nemohl ale porušovat fyzikální zákony. Každé spojení musí někde 
začínat. Kdykoliv se ukázal, odhaloval se. Jenom jsem musel být ve střehu.
Liška se vrátila. A tady byl ohař připravený k lovu.

28
Po měsíční nepřítomnosti byl hacker zase na mém systému. Martha z toho moc šťastná 
nebyla. Začínala v mém kapesním pípátku vidět mechanického rivala. „Jak dlouho ještě budeš 
na tom elektronickém obojku?“
„Jenom ještě pár neděl. Do Nového roku by to mělo být hotové, zaručeně.“ Ještě po třech 
měsících lovu jsem si myslel, že se blíží konec.
Byl jsem si jistý, že bych ho měl chytit: když už se hacker nemohl schovávat za Mitre, mělo 
by nás příští stopování dovést o krok blíž. Nevěděl o tom, ale dostával se do otevřeného 
terénu. Za pár týdnů by měl být můj.
V pátek 5. prosince ve 13.2 1 se hacker zase objevil. Vystrčil periskop, poohlédnul se po 
systémovém manažerovi a pak si dal vypsat náš soubor přístupových hesel.
To bylo podruhé, co se v tomhle souboru vrtal. K čemu? Neexistuje žádný způsob, jak 
zakódovaná hesla dešifrovat, a dokud je nerozšifrujete, je to prostě guláš. A náš kódovací 
software je jednosměrný, matematika šifrováni je přesná, opakovatelná a nevratná.
Ze by věděl o něčem, co neznám? Ze by tenhle hacker měl kouzelnou dešifrovací formulku? 
Sotva. Když obrátíte chod stroje na buřty, prasata z druhého konce nevylezou.
Za čtyři měsíce jsem měl pochopit, proč to dělal, teď ale jsem měl plné ruce pokusů, jak ho 
vystopovat.
Devět minut poté, co se objevil, zase zmizel. Dost času na to, abych ho sledoval na Tymnet. 
Jenže jejich síťový zaklínač Ron Vivier byl na delším obědě. Takže Tymnet nemohl zahájit 
sledovačku. Další ztracená příležitost.
Ron na moje zavolání odpověděl o hodinu později.

„Byl jsem na služebním obědě,“ řekl. 

„Myslel jsem, žes už hon na toho chlápka vzdal.“

Vysvětlil jsem mu měsíční přestávku. „Stopovali jsme ho až do Mitre, a tam mu zacpali díru, 
kterou používal. Zastavili ho na měsíc, ale už je zpátky.“

„A proč to u vás nezašpuntujete taky?“

„Myslel jsem, že bych měl,“ řekl jsem, „ale už jsme v tomhle projektu utopili tři měsíce. 
Řešení nemůže být daleko.“

Ron byl ústřední postavou každého sledování. Investoval do toho spoustu času a všechen 
dobrovolně. Za stopování hackerů jsme Tymnetu neplatili.

„Hele, Cliffe, jak to přijde, že mi nikdy nezavoláš v noci?“ Ron mi dal své soukromé číslo, ale 
volal jsem mu jenom do kanceláře.

„Asi proto, že se hacker v noci neobjevuje. Zajímalo by mě, proč.“ Přiměl mě k přemýšlení. V 
mém deníku byl zaznamenán každý čas, kdy se hacker objevil. Jaký byl průměr těchto 
záznamů? Pamatoval jsem si, že jednou v šest ráno a jednou v sedm večer. Ale nikdy o 
půlnoci. Není snad půlnoční práce přímo spojená s představou hackera?
Do 6. prosince se u nás hacker objevil stopětatřicetkrát. Dostatečný počet pro statistickou 
analýzu jeho pracovních zvyklostí. Za pár hodin jsem uložil do programu všechny hodiny a 
všechna data. Stačilo najít průměry.
Tedy, ne tak docela průměry. Co je průměr z šesti ráno a šesti večer? Poledne, nebo půlnoc? 
Ale pro lidi od statistiky je tohle denní chleba. Dave Cleveland mi ukázal správný program a 
zbytek dne jsem strávil tím, že jsem dělal všechny možné průměry.
Hacker se v průměru objevoval v poledne pacifického času. Vzhledem k letnímu času jsem to 
mohl natáhnout do 12.30 a možná i do 13.00, ale rozhodně nepatřil k nočním ptákům. I když 
se občas objevil ráno a příležitostně v noci (stále jsem na něj měl vztek za to, jak mi zkazil 
Halloween!), obyčejně pracoval brzo odpoledne. V průměru zůstával na spojení dvacet minut. 
Spousta dvou nebo tříminutových spojení a párkrát dvě hodiny.
Tak co to znamená? Řekněme, že žije v Kalifornii. Pak bourá počítače během dne. Jestli je z 
východního pobřeží, tak je o tři hodiny před námi a pracuje kolem třetí až čtvrté odpoledne.
To nedává smysl. Měl by pracovat v noci, aby ušetřil poplatky za dálkové telefony. Aby se 
vyhnul návalům na sítích. A aby si ho nevšimli. Ale on se drze bourá do počítačů přes den. 
Proč?
Sebedůvěra? Snad. Když se ujistí, že na systému není žádný manažer, hrabe se ve 
vnitřnostech mého počítače bez zaváhání. Arogance? Třeba. Nestydatě si četl cizí poštu a 
kopíroval cizí data. Jenže tím se sotva dá vysvětlit, proč se ukazuje kolem poledne.
Možná si myslí, že se spíš ztratí v době, kdy na počítači pracují desítky dalších uživatelů. I 
když v noci běhá spousta programů, jsou to většinou dávkové soubory, zadané během dne a 
odložené na večer. V noci je na počítači napojeno nejvýš pár nočních sův.
Ať už má důvody jaké chce, tenhle jeho divný zvyk mi trochu usnadňoval život. Méně 
vyrušení, když spím s Marthou. Méně důvodů volat v noci policii. A větší šance být v dosahu, 
kdyby se objevil.
Krájeli jsme s Marthou na kuchyňském stole cibuli, když jsem jí řekl o svých závěrech: „Ten 
hacker, kterému jsem na stopě, se vyhýbá tmě.“
Nepřesvědčilo ji to. „To nedává smysl. Jestli je ten chlápek amatér, měl by pracovat mimo 
pracovní dobu.“
„Takže ty tvrdíš, že to je profesionál a že dodržuje úřední hodiny?“ Představil jsem si člověka, 
který si ráno odpíchne, pak se osm hodin bourá do počítačů, a pak si zase píchne odchod.
„Ne,“ řekla Martha, „ani profesionální zloděj nemá pracovní hodiny. Ráda bych věděla, jestli 
mění časy o víkendu.“
Na tohle jsem odpověď neznal. Musel bych zpátky do laboratoře, vytřídit víkendové dny a 
zpracovat je zvlášť.
„Ale předpokládejme, že se hacker objevuje jen v poledne,“ pokračovala Martha. „Tam, kde 
bydlí, to může být půlnoc.“
Když je v Kalifornii poledne, kde mají večer? Dokonce i astronomové mají v časových 
posunech zmatek, ale věděl jsem, že když se pohybujete na východ, připozdívá se. Jsme osm 
hodin za Greenwichem, takže když máme v Berkeley oběd, jde Evropa na kutě. Je snad 
hacker z Evropy?
Nepravděpodobné, ale hodné promyšlení. Před jedním nebo dvěma měsíci jsem měřil 
hackerovu vzdálenost sledováním času ozvěn, když nám kopíroval data Kermitem. To, co 
jsem zjistil, nedávalo smysl: vypadalo to, že hacker je od nás nějakých deset tisíc kilometrů.
Teď to smysl dávalo: do Londýna je to osm tisíc kilometrů. Svět je malý.
Ale jak se dostat z Evropy na naše sítě? Telefonovat přes Atlantik stojí celé jmění. A proč 
přes Mitre?
Musel jsem si stále připomínat, že tohle všechno jsou jen slabé indicie. Žádný pořádný důkaz. 
Ale tu noc jsem usínal těžko. Zítra půjdu do laboratoří a přečtu si svůj pracovní deník znovu s 
novou myšlenkou: hacker může být z ciziny.

29
V sobotu ráno jsem se probudil zavrtán do Marthina náručí. Chvíli jsme tropili hlouposti a 
pak jsem připravil jednu várku svých kvazistelárních sušenek - těch, které nabízejí po celé 
mlhovině Andromedy.
Bylo časně ráno, ale já se neudržel a vyrazil jsem do laboratoří. Šlapal jsem si to na kole 
postranními uličkami a sledoval nabídku blešího trhu. Přímo vedle cesty někdo rozprodával 
svou domácnost z šedesátých let, slušně zachovanou. Rockové plakáty, džíny do zvonu, 
dokonce néhrúovské sako. Klofnul jsem tam tajný dekódovací prsten kapitána Midnighta za 
dva dolary. Ještě na něm byla reklama na Ovaltinu.
V laboratoři jsem vytřídil víkendy a dal se do analýzy hackerových pracovních časů. Chvíli to 
trvalo, ale zvládl jsem to: ukázalo se, že ve všední den se objevuje mezi polednem a třetí 
odpoledne, ale o víkendu už v šest ráno.
Řekněme, že ta krysa bydlí v Evropě. Přes víkend se může bourat do počítačů v libovolnou 
hodinu, ale přes týden jen večer. Data tomu odpovídala, ale souhlas s daty je slabý důkaz. 
Data mohou vyhovovat tuctu dalších teorií.
Ignoroval jsem zatím jeden zdroj informací: Usenet. Usenet je celonárodní síť tisíců počítačů, 
spojených telefonňími linkami. Je to něco jako elektronická vývěska nebo malý oznamovatel 
pro rozsáhlou oblast. Zprávu může podat kdokoliv: hodinu co hodinu se objeví tucet nových 
oznámení, rozdělených do kategorií jako „Unixové štěnice“, „Programy pro Macintosh“ a 
„Sci-fi diskuse“. Nikdo to nevede. Na Usenet se může napojit libovolný unixový počítač a 
poslat zprávu ostatním. Anarchie v praxi.
Spousta zpráv je od systémových manažerů, takže najdete zprávy jako „Máme počítač Foobar 
model 37 a zkoušíme na něj napojit magnetopáskovou jednotku Yoyodyne. Poradí nám 
někdo?“ Často se stane, že někdo odpoví a vyřeší problém během několika minut. Jindy je to 
osamělý hlas v elektronické pustině.
Nemohl jsem tam poslat zprávu „Do počítače se mi bourají hackeři. Nemá někdo představu, 
odkud by mohli být?“ Většina lidí kolem systémů tuhle vývěsku totiž čte, takže hacker by to 
okamžitě zjistil.
Ale mohl jsem shánět informace. Zahájil jsem textové hledání a pátral po slově „Hack“. 
Žádná zpráva s tímhle slovem se nevynořila.
Ouvejs. Špatně zvolené klíčové slovo. Slovo hacker je dvojznačné. Pro lidi kolem počítačů je 
to označení pro tvůrčího programátora; ostatní jej používají pro skunka, který se bourá do 
počítačů. Můj průzkum zachytil spoustu prvních významů a jen pár druhých.
I když zase pár užitečných informací se objevilo. Nějaký chlápek z Toronta oznamoval, že 
jeho počítač napadla skupina z Německa. Říkali si Chaos Computer Club a vypadalo to, že 
jde o technokratické vandaly. Další zpráva mluvila o skupině hackerů z Finska, kteří používali 
počítače jako rukojmí a pokoušeli se tak vyrazit peníze z obchodních společností. Třetí zpráva 
mluvila o hackerovi z Londýna, který si vymyslel švindl s úvěrovými kartami, při kterém o 
nich prodával informace po telefonu.
Nic z toho nepřipomínalo činnost mého hackera. Ne že by to byla nějaká útěcha, vidět, že 
tahle pakáž řádí i jinde.
Vystoupil jsem na střechu a rozhlížel se po zálivu. Podemnou Berkeley a Oakland. Za vodou 
San Francisco a most Golden Gate. Podle všeho, co jsem zjistil, to vypadalo, že si tu ze mě 
někdo, kdo sedí o pár bloků dál, tropí dobře připravený kanadský žert. Hrál jsem si se svým 
tajným dešifrovacím prstenem, když se ozvalo pípátko. Tři tečky. Zase Sventek, a na mojí 
unixové mašině.
Pádil jsem dolů po schodišti a do ústředny. Hacker se právě přihlašoval. Rychle jsem volal 
Rona Viviera do Tymnetu. Nic. No jasně, troubo, je sobota. Zavolat znovu, k němu domů. 
Vzala to nějaká žena.

„Musím hned teď mluvit s Ronem. Musí okamžitě zařídit poplachovou sledovačku.“ Supěl 
jsem, úplně bez dechu. Tři patra.Vyvedlo ji to z míry. 

„Myje na dvoře dodávku. Zavolám ho.“ Po pár stoletích se ozval Ron. 
Někde v pozadí vřeštělo pár dětí.

„Mám pro tebe jednoho živého,“ vydechl jsem. „Stačí se podívat po mém portu 14.“

„Dobrý. To zabere minutu. Ještě že tu mám dvě telefonní linky.“ Nějak mi zatím nedošlo, že 
Ron nemá celou ústřednu na dosah. Musel se napojit na svůj počítač.
Přešlo dalších pár věků, a Ron byl zpátky na lince. „Hele, Cliffe, víš jistě, že je to stejný 
chlápek?“

Sledoval jsem hackera, jak pátrá v našem počítači po slově SDI. „Jo, je to on.“ Pořád ještě 
jsem sípal.

„Přichází přes vstup, o kterém jsem jakživ neslyšel. Mám zablokovanou jeho síťovou adresu, 
takže nebude vadit, jestli zavěsí. Ale to místo, odkud volá, je nějaké divné.“

„Kde to je?“

„Nevím. Je to Tymnet, uzel 3513, a to je divné. Musím se podívat do adresáře.“ Do sluchátka 
cvakala Ronova klávesnice.

„Tady je to. Tenhle uzel je spojení na ITT uzel DNIC 3106. Volá přes ITT IRC.“

„Aha. A co to pro mě znamená?“ Teď jsem na něj neměl.

„Promiň. Neuvědomil jsem si, že nejsi od Tymnetu. Tvůj hacker se napojil na Tymnet zvenčí. 
Do Tymnetu vstoupil přes linku, kterou spravuje International Telephone and Telegraph.“

„Takže co?“

„Tymnet přenáší data mezi státy přes internacionální nosiče záznamů, IRC. Kdysi jsme je 
používat museli vzhledem k mezi národním dohodám; dnes si vybíráme nejlacinější dostupná 
spojení. IRC jsou něco jako dohazovači, kteří zajišťují vzájem1 spojení států.“

„Chceš tím říct, že ten hacker je z ciziny?“

„Nepochybuj o tom. ITT používá linku z Westaru...“ Ron hovořil rychle a používal spoustu 
zkratek.

„Moment. Co to znamená?“ přerušil jsem ho.

„Ale vždyť víš. Westar 3.“ Nevěděl jsem, ale posloucháním se člověk učí.
Pokračoval: „Spojovací družice nad Atlantikem. Vyřizuje deset nebo dvacet tisíc hovorů 
najednou.“

„Takže můj hacker je z Evropy?“

„Zaručeně.“

„Odkud?“

„Tak toje něco, co nevím a nejspíš ani nedokážu zjistit. Vydrž ale, podívám se, co tam 
máme.“ Další klapot klávesnice.

Ron byl zase u telefonu. „ITT identifikuje linku jako DSEA 744031. To je jejich číslo linky. 
Může vést buď do Španělska, nebo do Francie, Německa nebo Británie.“

„Dobře, ale kam tedy?“
„To bohužel nevím. Musíš si zavolat ITT. Za tři dny nám pošlou účetní výkaz, a tam snad 
něco najdu. Do té doby ti toho o moc víc nepovím.“

Sestatřicet tisíc kilometrů nad Brazílií sleduje satelit Westar 3 současně Evropu i Ameriku. 
Přenáší z jednoho kontinentu na druhý mikrovlnné signály, každý po vlastním kanálu. ITT je 
nadnárodní giganta má těch kanálů pronajato na Westaru 3 několik tisíc.
Ron se vrátil k mytí svého vozu a já jsem přešel místností ke své sledovací tiskárně. Minulo 
dvacet minut a hacker neztratil ani okamžik. Všechno, co napsal, vytiskla tiskárna, a všechno 
se to objevilo na displeji mého počítače. Kdyby nám začal ničit systém, stačilo mi sáhnout za 
stůl a vytáhnout mu zástrčku.
Jenomže můj laboratorní počítač ho nezajímal. Nejdřív si objednal seznam, kdo všechno a 
s jakým programem právě pracuje na počítači, aby se ujistil, že ho nikdo neuvidí. Ještě že 
moje monitory zůstávaly neviditelné.
Potom se vydal rovnou na naši síť a napojil se na Síťové informační centrum. Tentokrát pátral 
po klíčových slovech jako CIA, ICBM, ICBMCOM, NORAD a WSMR. Sehnal si pár jmen 
počítačů a pak se systematicky pokoušel napojit se na každý z nich. Používal přitom zaváděcí 
jména účtů jako Guest a Visitor. Moc daleko se nedostal. Pět systémů ho vyrazilo pro špatné 
přístupové heslo.
Stejně jako před měsícem strávil chvíli tím, že se pokoušel napojit na raketovou střelnici 
White Sands. Zas a znovu se pokoušel dostat do jejich počítačů. Najít jména lidí, kteří tam 
pracovali, mu nedělalo potíže - prostě si prošel adresář sítě. Ale neuměl uhodnout jejich hesla.
Milnet propojuje tisíce počítačů. Jenže on se chtěl dostat do White Sands. Pročpak asi?
Proč toho chlápka zajímají jen vojenské věci? Svět je plný počítačů, a jeho terčem jsou zrovna 
vojenské základny. Tady se děje něco vážného - jenže potrvá dlouho, než poznám, co.
Po půl hodině vzdal White Sands a pokoušel se dostat zpátky na náš počítač Elxsi. O  
Halloweenu se tam vplížil a založil si nový účet.
Společně s fyzikem, který Elxsi spravoval, jsme tam na něj nastražili past. Počítač vypadal, 
jako kdyby byl stále dokořán, ale jak se ho hacker dotkl, začal zpomalovat. Čím víc se hacker 
snažil něco na něm podniknout, tím pomaleji šel.
Naše elektronická návnada fungovala jako hodinky. Hacker se zkoušel přihlásit na Elxsi, a 
stroj zpomaloval a zpomaloval. Ne že by se úplně zastavil; hacker viděl, že dělá pokroky, ale 
děsivě pomalu. Společnost Elxsi Inc. by rudla hanbou - dělají tam nejhoršího lenochoda ze 
všech minipočítačů.
Trvalo mu deset minut, než hodil ručník do ringu. Pak se ale vrátil rovnou na naše stroje pod 
Unixem a odtud rovnou na Milnet. Tentokrát strávil hodinu tím, že se zkoušel nabourat do 
dvaačtyřiceti vojenských počítačů doslova po celém světě.
Jediným příkazem telnet se napojil na vojenský systém a strávil jednu minutu tím, že zkoušel 
zaváděcí jména účtů a přístupová hesla. Když po čtyřech pokusech neuhodl, pokračoval na 
dalším počítači.
Věděl, jak hádat. Když se mu ozvala unixovská odpověď login:, zkoušel zaváděcí jména jako 
guest, root, who a visitor. Operační systém Vax-VMS vás uvítá slovem Username:; na 
těchhle systémech zkoušel jména system, field, service a user. Dělal to tak předtím a 
nepochybuju o tom, že to hackeři budou dělat znovu a znovu.
Jestliže byl Milnet cosi jako ulice vzájemně spojující tisíce počítačů, byl hacker něco jako 
zloděj, který trpělivě navštěvuje jeden dům po druhém. Zmáčkne kliku na dveřích, kdyby 
náhodou bylo odemčeno, a pak přejde k zadnímu vchodu. Možná že zkusí i pootevřít jedno 
dvě okna.
Většinou nacházel dveře i okna zamčené. Když s nimi marně lomcoval jednu minutu, šel o 
dům dál. Nic vynalézavého: nešťoural se v zámcích paklíčem ani nekopal chodby pod 
základy domů. Jenom využíval toho, že někdo nechal odemčeno.
Zkoušel vojenské počítače, jeden po druhém: Laboratoř balistického výzkumu, Námořní 
akademie USA, Námořní výzkumná laboratoř, Skupina informačních služeb letectva a pak 
jména s bizarními zkratkami jako WWMCCS a Cincusnaveur. (Cincus? Nebo to byl Circus? 
Nikdy jsem na to nepřišel.)
Dnes neměl štěstí. Neuhodl ani jednou. Dvaačtyřicet míčů, dvaačtyřicet autů.
Bylo jasné, že se chystá pracovat dlouho. Sáhl jsem do kapsy pro tyčinku Milky Way - co 
jiného než Mléčná dráha, když jsem astronom? -‚ opřel se v křesle a sledoval na svém 
zeleném monitoru, co můj pirátek podniká. Uměl jsem si představit, jak to vypadá na druhé 
straně toho dlouhého spojení. Hacker sedí za svým monitorem a na své obrazovce sleduje 
tatáž zelená písmenka. Nejspíš přežvykuje svoji vlastní Milky Way. Nebo kouří Benson and 
Hedges.
Byla sice sobota, ale napadlo mě zavolat AFOSI. Řekli mi, abych se ozval, kdyby něco 
zabublalo, a teĎ se kotel přímo vařil. Jenže se nikdo neozval. Nu, moc toho teď stejně dělat 
nemohli. Potřeboval jsem zjistit, kdo je na druhém konci satelitního kanálu ITT.
Kde jsem, to věděli jen dva lidé - Ron Vivier a Martha. Ron si myl auto. Takže když zazvonil 
telefon, pozdravil jsem: „Ahoj, lásko!“
Ticho. Potom: „Promiňte, nejspíš mi dali špatné číslo. Hledám Cliffa Stolla.“ Mužský hlas se 
silným anglickým přízvukem. Že by mě našel nějaký britský špión? Nebo je hacker z 
Londýna? Tomu říkám duševní cvičení.
Ukázalo se, že nejde o nic tak složitého. Ron Vivier zavolal mezinárodní odbor Tymnem, a 
tam to převzali jejich experti na transatlantické spojení. Jeden z jejich mezinárodních 
specialistů, Steve White, zahájil sledování.
Steve pracuje ve Vienně ve Virgínii a má zajišťovat, aby zákazníci Tymnetu mohli navazovat 
spojení po celém světě. Vyrostl v anglickém Dorsetu a programování počítačů se začal učit v 
korespondenčním kurzu: ve škole napsal program, poslal ho do výpočetního střediska a za 
týden dostal výpis. Steve tvrdí, že takhle se naučíte psát dobré programy rovnou napoprvé, 
protože každá chyba znamená ztrátu týdne.
Steve studoval na Londýnské univerzitě zoologii a zjistil, že je to s ní tak jako s astronomií: je 
fascinující, jenže na ní nezbohatnete. Takže se vystěhoval do Států a začal pracovat ve své 
druhé profesi: digitální komunikace. Steve je odborník na potíže mezinárodních 
komunikačních systémů.
Existuje tucet různých způsobů, jak propojit počítače - telefony, optická vlákna, satelitní linky 
a mikrovlnné spoje. V našich laboratořích se o tohle nestarám, alespoň dokud se může vědec z 
Kočičí Lhoty spojit s mým počítačem v Berkeley. Aby se data napumpovaná někde do 
Tymnetu dostala na druhém konci ke mně, to je Steveova práce.
Někoho, jako je Steve, má každá komunikační společnost, alespoň každá úspěšná. Pro něj je 
počítačová síť něco jako pavučina z babích lét: neviditelná vlákna spojů se co vteřinu objevují 
a mizí. Každý ze tří tisíc uzlů, které má na starosti, musí mít možnost spojit se s kterýmkoliv 
jiným.
Síť můžete udělat tak, že ke každému počítači natáhnete drát a pak všechny ty dráty propojíte 
v obrovské ústředně. S naší tisícovkou terminálů to děláme v LBL přesně tak; tintilión drátů v 
ústředně. Stejně pracují dodnes místní telefonní společnosti: natáhnou všechny telefonní dráty 
od sousedů do jedné budovy, kde spojení zajistí mechanické přepínače. S tisícovkami 
počítačů rozesetých po celých Státech si Tymnet centrální ústřednu nemůže dovolit. 
Mechanické přepínače jsou úplně mimo diskusi: jsou pomalé a nespolehlivé. Tymnet místo 
toho vytváří mezi počítači virtuální okruhy. Po celé zemi jsou přepínací počítače Tymnetu, 
tak zvané uzly, a ty spolu komunikují po pronajatých kabelech.
Když pošle váš počítač zprávu mému, zachází s ní Tymnet jako s poštovní zásilkou: nacpe 
data do obálky a pošle je do jednoho ze svých uzlů. Tam jejich počítač obálku orazítkuje a 
přidá k původní adrese další postupovou adresu. Pracuje to jako pošta, jenže rychlostí světla, a 
speciální software hrábne po každé obálce a přehodí ji do dalšího uzlu, který je blíže k jejímu 
cíli. Když konečně dorazí k mému počítači, odstraní Tymnet adresy, otevře obálku a doručí 
data.
Nikde není žádná veleústředna, která by spojila váš počítač s mým. Místo toho ví každý uzel 
sítě, kam kterou obálku s daty předat - nejkratší cestu mu určí centrální počítač. 

(Ani Internet 
nemá jedinou centrální ústřednu, ale řadu malých ústředen po celé zemi. Ústředny nejnižší 
úrovně (ve skutečnosti počítače) jsou propojeny a tvoří lokální sítě. Ty jsou pak propojeny do 
regionálních sítí, napojených na národní hlavní tahy. Internet tedy vzájemně propojuje sítě, 
jako je Arpanet, Milnet a stovky dalších.
Zatímco Tymnet (a spousta jemu příbuzných) budují virtuální spojení mezi jednotlivými 
body, Internet je hierarchický. Zpráva na Internetu se pohybuje od okresek na státní a pak na 
dálnici, a zase zpátky přes okresku až na danou adresu.
Obálka pro Tymnet může být jednoduchá jakmile je jednou virtuální okruh vybudován, ví 
každý uzel, kam zprávu poslat. Zprávy na Internetu ale musí mít na obálce kompletní adresy 
adresáta i odesílatele, aby si každá síť mohla sama spočítat, jak obálku poslat o kousek blíž ke 
konečnému adresátovi. Tyhle složitější obálky ale umožňují Internetu dopravit zprávy na 
místo i tehdy, když je systém přecpaný.
Co je lepší? Mě se neptejte.)

Během cesty si data může navzájem podávat třeba tucet uzlů Tymnetu.
Když se vám počítač odmlčí, síť se stáhne a věnuje se dalším obálkám, ale každý uzel 
Tymnetu si dál pamatuje, kam posílat vaše balíčky. Každý uzel má tisíc přihrádek a bez 
přestání třídí obálky. Není tu žádný drát, který by se dal sledovat. Místo něj je tu souvislý 
řetězec adres od vašeho počítače k mému. Ron a Steve, chlápci od Tymnetu, můžou hackera 
najít tak, že tenhle řetězec rozmotají. Koneček řetězce začíná na přijímací stanici ITT. Co je 
dál? Kdo ví.

30
Po měsících sledování tedy víme, že hacker je z Evropy. Když zavolal Steve White, ještě byl 
na mém počítači a zkoušel se navrtat do Námořní výzkumné laboratoře.

„Spojení v Tymnetu začíná na ITT,“ řekl Steve.

„Jo, to už mi Ron Vivier řekl. Ale říká, že to může být ze čtyř zemi.“

„Ron to dál sledovat nemůže,“ řekl Steve a klepal si na svém terminálu. „Podívám se po tom 
sám.“

„Vy můžete sledovat linky ITT?“

„Jistě. Internacionální nosiče záznamů povolily Tymnetu sledovat v případě nějakých 
problémů své linky. Spojím se jednoduše sjejich ústřednou a podívám se, kdo volá.“ Podle 
Stevea to vypadalo jednoduše.

Sledoval jsem na své obrazovce hackera dál a doufal, že ne zavěsí dřív, než to Steve dodělá.
Steve byl zpátky na drátě. Svým modulovaným, téměř teatrálním britským přízvukem řekl: 

„Váš hacker má volací adresu DNIC pomlčka 2624 pomlčka 542104214.“

Na to, že nerozumím hantýrce, jsem si už stačil zvyknout, a už z principu jsem si to poslušně 
zapsal do deníku. Steve mi to naštěstí přeložil.

„Podívej, pokud se týče Tymnetu, přichází hacker ze satelitu ITT. Ovšem z počítačů ITT 
vidím za jejich satelitní linky a mohu sledovat celou cestu zpátky.“

Steve měl rentgen. Satelity ho nezastavily.

„DNIC je identifikační kód datové sítě. Je to totéž jako telefonní číslo - oblastní kód říká, kde 
hovor začíná.“

„Takže odkud je ten hacker?“

„Německo.“

„Východní, nebo západní?“

„Západní Německo. Německá síť Datex.“

„Co to je?“ Steve žil ve vesmíru sítí.

„Datex je německý ekvivalent Tymnetu. Je to jejich národní síť pro vzájemné propojení 
počítačů,“ vysvětloval Steve. „Abychom se dozvěděli víc, budeme muset zavolat 
Bundespost.“

Zapomněl jsem na hackera na svém počítači a poslouchal Stevea. „Jak vidíš, DNIC úplně 
identifikuje volající počítač. První čtyři čísla říkají, že je to z německé sítě Datex. Bundespost 
se může podívat do svého katalogu a pak nám přesně řeknou, kde je počítač umístěn.“

„Kdo je to Bundespost?“ Znělo to tak trochu německy.

„To je německá poštovní služba. Vládní monopol pro spoje.“ 

„Co má poštovní úřad co dělat se sítěmi?“ Divil jsem se nahlas. U nás pošta doručuje dopisy, a ne
data.

„V řadě zemí vlastní poštovní úřady telefonní síť. To je důsledek historického vývoje státní 
regulace. V Německu to mají pravděpodobně vůbec nejvíc centralizované. Bez státního 
povolení nedostaneš ani telefonní záznamník.“

„Takže hacker volá z vládního počítače?“

„Ne, ze soukromého, pravděpodobně. Ale spojové linky provozuje Bundespost. A to bude náš 
další krok. Ráno zavoláme Bundespost.“

Líbilo se mi, že říká „zavoláme“, a ne „zavoláte“.

Bavili jsme se ještě dobrou hodinu. Poslouchat Steveovy výklady o sítích bylo daleko 
zajímavější než sledovat, jak mi hacker probírá počítač a hledá slova jako SDI. Steve nebyl 
technik, ale pan řemeslník, či spíše umělec, který se vyjadřoval prostřednictvím neviditelné 
tapisérie elektronických vláken.
Stačilo slyšet Stevea mluvit o síti, a síť se proměnila v živý, rostoucí organismus. Měla své 
potíže a reagovala na své okolí. Pro Stevea tkvěla elegance sítí v jejich jednoduchosti. „Každý 
uzel pouze předává data dalšímu.“
„Pokaždé, když váš hacker stiskne klávesu,“ říkal Steve, „vyrazí písmeno z Datexu přes ITT a 
Tymnet do vašeho systému. A mezi jednotlivými údery s ním naše síť nemaří čas.“

Systémem plynuly tisíce rozhovorů a milióny bitů dat a žádný rozhovor se nezatoulal a jediný 
byte dat nezmizel. Síť uchovávala trasy všech spojení a nikde nebyla trhlina, kudy by se dalo 
vyklouznout. I tak byl ale Steve pesimista, pokud šlo o úspěšné dokončení sledovačky. 

„Víme, kudy vede jeho spojení uvnitř systému. Jen že je tu pár všelijakých možností. Hacker 
může být v Německu u počítače, který je přímo napojen na německou síť Datex. Jestli je to 
tak, zůstane nám v ráně. Známe jeho adresu, adresa ukáže na počítač a ten ukáže na hackera.“

„Vypadá to nepravděpodobně,“ řekl jsem a vzpomněl na své pátrání v Mitre.

„Není to pravděpodobné. Daleko spíš bude napojen na Datex modemem.“

Datex stejně jako Tymnet umožňuje komukoliv, aby se mu napojil na síť, a odtud na počítače 
na síti. Pro podnikatele a vědce je to pohodlné. Pro hackery taky.

„Hlavní problém jsou německé zákony,“ řekl Steve. „Nemyslím si, že by tam považovali 
bourání do počítačů za zločin.“

„To má být vtip?“

„Ne,“ řekl, „spousta států má zastaralé zákony. V Kanadě potrestali hackera, který se naboural 
do počítače, za krádež elektrického proudu. Mohli ho potrestat jenom za to, že při svém 
spojení spotřeboval mikrowatt proudu z počítače.“

„Ale ve Státech je bourání do počítačů trestné.“

„Je, ale to si myslíš, že nám ho kvůli tomu vydají?“ zeptal se Steve. „Podívej se, jakou 
podporu jsi dostal z FBI. Mluv vážně, Cliffe.“

Steveův pesimismus byl nakažlivý. Ale jeho sledování mě rozehřálo. Co na tom, že piráta 
nemůžeme zabásnout - náš kruh kolem něj se uzavírá.
A to hacker nevěděl nic o našem sledování. Odpojil se konečně v 17.22, poté co dvě hodiny 
mačkal kliky a prohlížel soubory. Tiskárna to všechno zaznamenala, ale skutečně nová byla 
práce Stevea Whitea.
Německo. Odběhl jsem do knihovny a vyhrabal atlas. Německý čas je devět hodin před námi. 
Hacker se ukazoval mezi polednem a jednou. Pro něj je to devět nebo deset večer. Asi 
využívá snížené tarif
Zíral jsem do atlasu a vzpomínal na to, jak Maggie Morleyová rozluštila hackerovo heslo. 
„Jaeger - to je německé slovo, které znamená lovec“. Lovec. Hunter. Odpověď jsem měl 
přímo před sebou, ale seděl jsem si na očích.
Vysvětlovalo se tím i načasování ozvěn, které jsme naměřili, když hacker přenášel soubory 
Kermitem. Naměřil jsem, že je to k hackerovi 10 000 kilometrů, i když jsem tomu číslu nikdy 
moc nevěřil. Měl jsem. Německo je od Berkeley 8 300 kilometrů.
Nejen na očích. Taky na uších.
Sbíral jsem fakta. A neinterpretoval je.
Seděl jsem v knihovně sám a najednou jsem se hluboce styděl za to, jak jsem poslal sestřičku 
honit přízraky a hledat středoškoláka ve Virgínii, a za berkeleyské detektivy, pobíhající s 
revolvery po kampusu.
Zvoral jsem to. Po celé měsíce jsem pročesával Severní Ameriku a hledal hackera. Dave 
Cleveland mi to říkal vjednom kuse:
„Ten hacker není ze západního pobřeží.“ Ne, není. Jenom o 8 300 kilometrů dál.
Některé detaily ještě nebyly jasné, ale už jsem chápal, jak to dělá. Někde v Evropě si hacker 
zavolal německou síť Datex. Vyžádal si Tymnet, a Bundespost mu zařídila spojení přes 
internacionální nosiče záznamů. Jakmile se dostal do Států, napojil se na naši laboratoř a 
vydal se za bouráním po Milnetu.
Mitre musela být něco jako mezipřistání. Bylo mi jasné, proč tohle spojení navazoval. 
Vstoupil do německého Datexu, zavolal si Tymnet a odtud se napojil na Mitre. Jak tam 
jednou byl, mohl si podle libosti zkoušet jejich počítače. Když už ho nudilo číst si hlášení 
vojenských dodavatelů, mohl si z Mitre zavolat dál a napojit se kamkoliv v Severní Americe - 
a Mitre zatáhla účet.
Ale kdo mu platil transatlantická spojení? Podle Stevea by ho jeho seance přišly na padesát až 
sto dolarů za hodinu. Cestou zpátky do laboratoře jsem pochopil, že mám co dělat se 
zazobaným hackerem. Nebo s mazaným zlodějem.
Teď jsem taky pochopil, proč Mitre platila za tisíc jednominutových telefonních hovorů. 
Hacker se mohl napojit do Mitre a dát jejich systému pokyn, aby zavolal další počítače. Když 
dostal odpověd‘, pokusil se napojit pomocí zaváděcího účtu a přístupového hesla. Obyčejně 
neuspěl a vydal se o telefonní číslo dál. Prověřoval si jeden počítač za druhým - a Mitre to 
zatáhla.
Ale nechal stopy. V telefonních účtech Mitre.
Cesta vedla do Německa, ale tam nemusel být konec. Bylo představitelné, že si někdo z 
Berkeley zavolá Berlín, napojí se tam na síť Datexu, odtud se spojí s Tymnetem a vrátí se do 
Berkeley. Možná že začátek cesty byl v Mongolsku. Možná v Moskvě. Nevěděl jsem. 
Momentálně zněla moje pracovní hypotéza Německo.
A pátral po vojenských tajemstvích. Bylo možné, že opravdu sleduju špióna? Opravdového 
špióna, který pracuje pro ně - ale kdo jsou oni? ...No jo já ani nevěděl, pro koho špióni 
pracují.
Před třemi měsíci jsem zahlédl ve svých výpočetních souborech myší bobky. Potichoučku 
jsme myšku sledovali, dívali se, jak nám šmejdí po počítačích a z nich dírou ven a do 
vojenských sítí a počítačů.
Konečně jsem pochopil, po čem ten hlodavec jde. A odkud je. A kde dělám chybu.
To nebyla myš. Byla to krysa.

31
Sobotní večer jsem strávil dopisováním pracovního deníku. Teď už se dala zaplňovat bílá 
místa. Při pátrání v Annistonu nenarazili na hackera z Alabamy: byli o osm tisíc kilometrů 
vedle. Stanfordský hacker byl určitě jiný chlápek... můj hacker by si dělal domácí úkoly 
německy, a ne anglicky. A obvolávat Berkeley a shánět kohosi jménem Hedges taky nemělo 
moc velký smysl.
Nejspíš špatné jméno. Zaručeně špatný světadíl.
Náš stoh sjetin už měl přes čtvrt metru. Pečlivě jsem všechny výpisy setřídil a očísloval, ale 
nikdy jsem nepročetl všechny výpisy na jeden zátah. Většinou to byly jednotvárné výpisy 
souborů a jednou za čas uhádnutá přístupová hesla.
Je to snadné, bourat se do počítačů?
Nic jednoduššího, můj milý Watsone. Nic jednoduššího a nudnějšího.
Domů jsem se nevrátil před druhou ráno. Martha sešívala přikrývku a čekala.

„S kterou žábou jsi to randil?“

„Ale,“ odpověděl jsem. „Strávil jsem den s tajemnou cizinkou.“

„Ten hacker je tedy přece jen z Evropy?“ Hned uhodla, co jsem dělal.

„Může žít kdekoliv na zeměkouli,“ řekl jsem, „ale já sázím na Německo.“

V neděli ráno jsem si chtěl přispat, přitulen k Martě. Jenže, zatraceně, v 10.44 se ozvalo 
pípátko, pronikavý, neodbytný kvikot následovaný pozdravem v morseovce. Hacker tu byl 
zase. Na mém počítači s Unixem-5.
Vlítnul jsem do obýváku a brnknul Steveovi Whiteovi. Zatímco mu zvonil telefon, odstartoval 
jsem svůj domácí Macintosh. Při pátém zvonění se Steve ozval.

„Hacker nám obživl, Steve,“ řekl jsem mu.

„Fajn, Cliffe. Rozjedu sledování a ozvu se ti.“

Sotva jsem zavěsil, sáhl jsem po svém Macintoshi. Tahle potvůrka teď pracovala jako 
vzdálený terminál, díky modemu a hvězdnému softwarovému programu zvanému Red Ryder. 
Red automaticky zavolal můj počítač v laboratořích, přihlásil ho na Vax a ukázal mi, co se 
děje. Můj hacker se tam flinkal po Milnetu.
Při tomhle spojení jsem vypadal jako obyčejný uživatel a hacker mě mohl zahlédnout. Proto 
jsem se rychle odpojil. Deset vteřin mi stačilo na to, abych zjistil, po čem můj návštěvník 
jede.
Steve se ozval za pár minut. Tentokrát hacker nepřišel po internacionálním nosiči záznamů 
ITT, ale z RCA.

„RCA nepoužívá satelity Westar,“ říkal Steve. „Mluví přes satelity Comsat.“ Včera použil 
Westar, dneska Comsat. Poněkud mazaný hacker - mění si komunikační satelity ze dne na 
den.
Jenomže v tom jsem se mýlil a Steve mě z toho vyvedl.

„Váš hacker si v tomhle směru nemůže vybírat,“ vysvětloval. „Chceme mít provozní rezervu, 
proto používáme řadu různých mezinárodních tras.“

Při každém transatlantickém volání používá Tymnet jinou trasu. Jako zákazník to nezjistím, 
ale provoz se vede po čtyřech nebo pěti kabelech a satelitech.

„Něco jako mezistátní trasy náklaďáků před deregulací.“

„Nezkoušej mě naštvat,“ řekl Steve nahněvaně. „Nikdo by nevěřil, jak vypadá mezinárodní 
komunikační právo.“

„Takže odkud volá hacker dnes?“

„Německo. Stejná adresa. Stejné místo.“

Moc se navíc udělat nedalo. Z domova jsem hackera pozorovat nemohl a sledovačku Steve 
dokončil. Rozechvěně jsem seděl před Macintoshem. Kam teď?
Do laboratoří. A rychle. Naškrabal jsem vzkaz pro Marthu („Hra pokračuje“), natáhl si džíny 
a skočil na kolo.
Nebyl jsem dost rychlý. Hacker se ztratil pět minut předtím, než jsem dorazil. Měl jsem zůstat 
v posteli.
Tak jsem si aspoň prolistoval výpisy z nedělního rána - jeho nedělního večera - a viděl ho při 
jeho starých tricích. Pokoušel se nabourat do vojenských počítačů tím, že zkoušel samozřejmá 
přístupová hesla. Nudné. Asi tak zajímavé jako hádat čísla u kombinačního zámku.
Protože se ukázal už ráno, mohl jsem tu docela dobře počkat a podívat se, jestli se nevrátí. 
Podle mé statistiky by měl být zpátky během hodiny či dvou.
Vrátil se odpoledne ve 13.16. Pípátko se ozvalo a já letěl do ústředny. Byl tam, přihlášený na 
Sventekově ukradeném účtu.
Jako obyčejně se rozhlédl, koho ještě má na počítači. Kdy bych byl napojený z domova, všiml 
by si mě. Ale na své pozorovatelně v ústředně jsem byl neviditelný. Mým elektronickým 
závojem proniknout nedokázal.
V důvěře, že ho nikdo nesleduje, se vrhl rovnou na porty Milnetu. Několika příkazy hledal v 
adresáři Milnetu nějaké místo se zkratkou „COC“. Cože? Takové slovo jsem v životě neviděl. 
Že by udělal překlep?
Nemusel jsem se vzrušovat. Informační počítač sítě minutu či dvě běžel a pak vyhodil půl 
tuctu vojenských velitelských operačních středisek - Command Operations Centers. 
Pokračoval v hledání podle dalších klíčových slov: „Cheyenne, „icbm“, „bojový“, „kh11“, 
„Pentagon“ a „Colorado“.
Jak jsem tak seděl a díval se, jak se prohrabuje adresářem Milnetu, připadalo mi to, jako bych 
se díval na někoho, kdo si listuje ve zlatých stránkách. Která čísla vytočí?
Všechna. Každé klíčové slovo mu vyneslo pár adres počítačů, a když jich měl třicet, přerušil 
spojení s adresářem Milnetu. Po tom se jako obvykle metodicky pokoušel každé to místo 
nabourat: Výpočetní středisko letectva ve virginském Arlingtonu, Laboratoř balistického 
výzkumu, Výcvikové středisko letectva v Colorado Springs, Pacifické pozorovací středisko 
námořních sil na Havaji a třicet dalších.
Ale zase neměl štěstí. Náhodou narazil na místa, kde nepoužívali samozřejmá přístupová 
hesla. Tenhle večer ho musel zklamat.
Nakonec se pokoušel dostat na svá stará loviště, na annistonskou základnu. Pětkrát. Marně.
Na Milnetu to tedy vzdal a vrátil se obtěžovat na můj Unix. Sledoval jsem, jak kukačka klade 
vejce. Jako obyčejně manipuloval se soubory na mém počítači, aby se stal superuživatelem. 
Zase ten starý trik: použít poštovní příkaz Gnu-Emacs, nahradit systémový soubor atrum 
svým zfalšovaným. O pět minut pozdě ji, abrakadabra! Byl z něj správce systému.
Teď jsem ho musel sledovat pozorně. Se svými nezákonnými právy mi mohl zničit systém, ať 
náhodou, nebo úmyslně. A stačil by na to jediný příkaz, třeba rm - vymaž všechny soubory.
Prozatím se tedy držel zpátky. Jenom si vytiskl telefonní čísla různých počítačů a odpojil se.
Ohó. Ukradl seznam telefonních čísel, která náš počítač často volal.
Vždyť Mitre přece své služební telefony ven odpojila. To už teď musel vědět. Čísla telefonů 
ale sbíral pořád. Musí tedy mít nějaký jiný způsob, jak telefonovat. Mitre nebyla jeho jediné 
odraziště do telefonních systémů.
Do mého systému se vrátil po patnácti minutách. Ať volal kam volal, žádný z jeho pokusů 
nevyšel. Spatná přístupová hesla, o co?
Sotva se vrátil, rozběhl Kermit. Chtěl si zkopírovat na svůj počítač nějaký soubor. Že by zase 
naše přístupová hesla? Ne, chtěl můj síťový software. Pokoušel se vyvézt zdrojové soubory 
dvou programů: telnet a rlogin.
Kdykoliv se někdo z našich vědců spojuje přes Milnet, použije telnet nebo rlogin. Oba 
dva jsou k tomu, aby se mohl někdo zdaleka napojit na cizí počítač. Oba přenášejí příkazy 
uživatele na cizí počítač. Oba představují bezvadné místo pro ustájení trojského koně.
Stačilo změnit pár řádků na telnetu, a mohl z něj mít prvotřídního zloděje přístupových hesel. 
Kdykoliv by se můj vědec napojil na vzdálený systém, ulil by si jeho zákeřný program 
přístupové heslo do tajného souboru. Jo, vědci by se napojovali úspěšně. Ale až by se hacker 
zase objevil na mém počítači v Berkeley, čekal by tu na něj soubor hesel, jen si ho 
vyzvednout.
Sledoval jsem Kermit, jak hackerovi řádek po řádku přehazuje program. Zbytečné sledovat 
časy - teď už jsem věděl, že dlouhé mezery způsobují satelity a dlouhý skok do Německa.
To, co jsem sledoval, mě znepokojilo. Ne, dožralo. Krade mi software. A choulostivý 
software. Jestli ho chce, ať ho šlohne někomu jinému.
Jenomže Kermit jsem nemohl jen tak odbouchnout. Toho by si hned všiml. Zejména teď, 
když jsem ho už skoro měl, jsem do toho nechtěl šťourat.
Musel jsem jednat rychle. Jak zastavit lupiče, aby si nevšiml, že ho někdo sleduje?
Našel jsem svůj svazek klíčů a natáhl se ke drátům propojujícím hackerovu linku. Několikrát 
jsem mu cinknul klíči o konektor a na okamžik ho tak zkratoval. Porucha byla dost velká, aby 
počítač zmátla, ale nestačila vyřadit spojení. Pro něj to muselo vypadat, jako kdyby se 
zkomolilo pár písmen. Překlepy ve slovech a nečitelný text - počítačová obdoba rádiového 
šumu.
Bude z toho vinit síťové interference. Může se pokusit znovu, ale nakonec to vzdá. Když je na 
sítích šum, nemá cenu zkoušet dálkové hovory.
Působilo to jako zaklínadlo. Drnkal jsem klíči, on viděl šum a jeho počítač se dožadoval 
opakování poslední řádky. Dal jsem si pozor, abych trochu dat propustil. Ale tak pomalu, že 
by mu úplný soubor zabral celou noc.
Hacker se odpojil a zkusil to znovu. K ničemu. Mou mlhou proniknout nedokázal a neuměl 
zjistit, jak šum vzniká.
Dal pokoj s kradením našeho softwarua spokojil se tím, že trochu porozhlédl. Našel cestu k 
počítači Berkeley Opal, ale nezkoumal ji.
Tak to je divné. Na počítači Berkeley Opal sídlí trocha opravdového počítačového výzkumu. 
Nemusíte ani moc hledat, a najdete tam ty nejlepší komunikační programy, akademický 
software a hry. Tenhle hacker se zřejmě vůbec nestará o věci, které by zajímaly studenty. 
Ukažte mu ale něco vojenského, a rázem zdivočí.
V 17.51 to konečně odtroubil. Neřekl bych, že jsem měl ze všech jeho neúspěchů radost. Spíš 
reagoval tak, jak jsem před pokládal. Moje práce pomalu začínala mít výsledky.
Steve White během dne sledoval spojení. Všechno přišlo z Německa, stejně jako ráno.

„Je aspoň trochu možné, že by byl z nějaké jiné evropské země?“ Ptal jsem se, ale odpověď 
jsem znal předem.

„Hacker může být odkudkoliv,“ odpoví dal Steve. „Moje sledování dokazuje jenom přímé 
spojeni z Berkeley do Německa.“

„Máš nějakou představu, kam do Německa?“

Steve byl zvědavý stejně jako já. „Neexistuje způsob, jak to zjistit bez adresáře. Každá síť 
používá adresy svým vlastním způsobem. Bundespost nám to zítra řekne.“

„Ráno jim tedy zavoláš?“ Zajímalo mě, jestli umí německy.

„Ne, elektronickou poštou to je jednodušší,“ řekl Steve. „Už jsem jim poslal zprávu o 
včerejším incidentu; dnešní jim to potvrdí a přidá pár detailů. Bez starosti, skočí potom.“

Steve se tohle nedělní odpoledne nemohl zdržet. Vařil večeři se svojí Lynn - což mi 
připomnělo Marthu. Nezavolal jsem domů.
Martha z toho neměla radost. Nechala mi u Claudie vzkaz, že se vrátí pozdě. Nebýt hackera, 
šlapali jsme si to na kolech za sekvojemi. Ach jo.

32
Včera večer bylo doma dusno. Martha toho moc nenamluvila. Strávil jsem den s hackerem a 
pokazil hezké nedělní odpoledne. Dělal jsem pokroky, ale platil jsem je draze na domácí 
frontě.
Komu povědět o posledních objevech? Šéfovi, samozřejmě. Vsadili jsme se, odkud hacker je, 
a já prohrál. Dlužil jsem mu krabici keksů.
FBI? Nu, moc zájmu nepředvedli, ale ted‘ už to bylo mimo dosah naší místní policie. Docela 
dobře jsem jim mohl dát další příležitost, aby nás ignorovali.
AFOSI? Chtěli, abychom je průběžně informovali. O těch hackerových útocích na vojenské 
počítače bych měl povědět nějakému šéfovi od obrany, ať už si budu politicky připadat 
sebehloupěji.
Volat vojáky bylo těžké, zavolat CIA něco přímo děsivého. Před měsícem jsem se smířil s 
tím, že by měli vědět o někom, kdo se jim bourá do počítačů. Svou povinnost jsem splnil. Měl 
bych jim teď povědět, že to je cizinec?
Ale zase jsem měl naopak dojem, že by se mělo zavolat právě jim. Uzlům a sítím jsem 
rozuměl, ale špionáž... no, tomu člověka na postgraduálu nenaučí.
Samozřejmě, přátelé ze vzkvétajícího berkeleyského levého křídla by mi řekli, že mě stát 
kooptoval. Já jsem si ovšem nepřipadal právě jako nástroj vládnoucí třídy, tím méně pak jako 
štěně imperialistického ohaře, živené plesnivým granulátem. Hádal jsem se sám se sebou, 
když jsem se na kole proplétal pouličním ruchem, ale už jsem věděl, co dělat: CIA by to vědět 
měla a já bych jí to měl říct.
Rozhýbat byrokracii, to chce trvalé úsilí. Když budu tímhle práporem mávat před všemi těmi 
agenturami na tři písmenka, možná že se někdo pohne.
Nejdřív jsem zavolal FBI. Oaklandská pobočka neměla zájem, ale možná že bych nadzvedl 
Mikea Gibbonse v Alexandrii. Jenomže Mike byl na dovolené. Nechal jsem tedy vzkaz a 
čekal, že ho za pár neděl dostane.
„Jenom mu povězte, že vola Cliff. A že můj přítel má německou zpáteční adresu.“ Na papírek 
se moc spoléhat nedá.
Moje druhá přihrávka byla na letecké uzly - AFOSI. Na linku jsem dostal dva hlasy, jeden 
ženský a druhý chraplavý mužský.
Žena, Ann Funková, byla zvláštní agentka specializovaná na kriminalitu v rodině. Vážným 
hlasem mi vysvětlovala: „Bití žen, zneužívání dětí. Letectvo má tytéž ošklivé problémy jako 
zbytek světa.“ Nepředváděla se, ale respekt a sympatie budila i po telefonu. Teď pracovala s 
jejich skupinou pro počítačovou kriminalitu.
S Jimem Christym jsem mluvil před měsícem. Dnes se mě nejdřív zeptal stejně, jako já 
Stevea: 

„Východní, nebo západní Německo?“

„Západní,“ odpověděl jsem. „Zapár dní se dozvíme víc.“

„Kam se dostal?“ zeptala se Arm.

„Nikam, aspoň pokud vím. Ne že by se nepokoušel.“ Vysypal jsem pár míst, kam se zkoušel 
proplížit.

„Budeme vám muset ještě zavolat,“ řekl Jim. „Máme v Evropě kancelář, která by na tom 
možná mohla zapracovat.“

Letectvu jsem vyhlásil poplachovou pohotovost: koukejte na horu! Uvidíme, co udělají.
Čas zavolat CIA. Ozvala se kancelář - T. J. tam nebyl. Tak, a mám to. Připadal jsem si jako 
školák, který jde žalobníčkovat, a nezjistí víc, než že pan učitel onemocněl.
Ale když už jsem se rozhoupal, že zavolám bubáky, tak jsem zavolal T. J.-ova spolušpióna 
Grega Fennela. Greg tam byl, fajn.

„Heleď, za tři minuty mám poradu. Zkrať to.“ CIA má dnes napilno.

„Krátce: vystopovali jsme hackera do Německa. Sbohem.“

„Cože? Počkej! Jak jste to dokázali? Víš jistě, že to je ten samý chlápek?“

„Máš teď poradu. Můžeme to probrat zítra.“

„Zapomeň na poradu. Řekni mi, co se stalo. Bez příkras a bez interpretací.“

To se provede snadno, pokud si vedete pracovní deník. Přečetl jsem mu své týdenní shrnutí. O 
hodinu později se Greg ještě pořád vyptával a na poradu úplně zapomněl. Ťalo ho to do 
živého.

„Fascinující,“ přemýšlel špión nahlas. „Někdo ze západního Německa se nám bourá do sítí. 
Nebo alespoň přichází přes západní Německo.“ Chápal, že jsme objevili jenom další článek 
řetězce. Hacker mohl být kdekoliv.

„Je nějaká šance, že něco podniknete?“ zeptal jsem se.

„To musí rozhodnout někdo jiný. Já to pošlu dál služebním postupem, ale opravdu nevím, co 
to udělá.“

A co jsem čekal? CIA toho nemohla moc podniknout, aby problém vyřešila - jsou to jen 
sběrači informací. Doufal jsem, že to celé převezmou, ale nevypadalo to pravděpodobně. 
Hacker nebyl na jejich mašinách, byl na našich.
Lawrenceovy laboratoře v Berkeley už měly dost ztrácení času honem na hackera. Skrýval 
jsem to sice, ale kdekomu bylo jasné, že se o náš systém moc nestarám. Vědecký software se 
zvolna rozpadával a já si zatím psal programy, které mi analyzovaly, co dělá hacker.
V obavách ze svého vitriolického šéfa jsem si před rozhovorem s Royem Kerthem trochu 
přeleštil kvantovou mechaniku. Mohl by snad, když budeme chvíli mluvit o fyzice zamhouřit 
oko nad mou činností na hackerské frontě. Koneckonců, můj grafický software mu podle 
všeho udělal radost, i když já sám jsem ho považoval za celkem triviální. Roy byl ale 
dopálený, a tady sebedelší řeči nepomáhaly. Zlobil ho čas, který jsem strávil sledováním 
hackera. Oddělení jsem ničím nepomohl - ničím, co by mohl vykázat, ničím, co by se dalo 
vyčíslit.
Přinejmenším mi nedal padáka. A zdálo se, že jestli vůbec něco chce, tak víc než kdy jindy 
touží toho tchoře načapat.
Pár hodin jsem prohledával bulletinové nabídky sítě Usenet. Hledal jsem zprávy o hackerech, 
a našel jednu poznámku z Kanady. Zavolal jsem autora telefonem - elektronické poště jsem 
nevěřil. Bob Orr, vědec z Torontské univerzity, mi pověděl smutný příběh.

„Napojili jsme se na řadu sítí, a je oříšek přesvědčit agentury, které nás financují, aby to 
platily. Nějací hackeři z Německa napadli náš systém, měnili programy a zničili nám operační 
systém.“

„Jak se na něj dostali?“ zeptal jsem se, ale už jsem tušil odpověď.

„Spolupracujeme se švýcarskou fyzikální laboratoří CERN. A ti vandalové zaručeně prošli 
přes jejich počítače. Podle všeho ukradli hesla k našemu systému a pak se na nás napojili 
přímo.“

„Udělali nějakou škodu?“ zeptal jsem se.

„Škodu!“ vybuchl Bob. „Copak jste neposlouchal? Naše sítě jsou choulostivá věc - lidé se 
k nám napojují s důvěrou a očekávají vzájemnou podporu. Když se někdo bourá do počítačů, 
tak tu důvěru ničí. Vedle toho, že mě připravili o celé dny práce a že nás nutí odstavovat naše 
síťové spoje, tihle hackeři kladou miny pod otevřenost, která nám umožňuje dělat vědu 
společně.“

„Ale vymazali vám nějaké soubory?“ zeptal jsem se. „Změnili nějaké programy?“

„Nu, zmodifikovali mi systém tak, aby jim dal přístup k zad ním vrátkům. Ale jestli hledáte 
titulek typu ‚Hacker vymazal celý systém‘, tak tady ho nenajdete. Tihle piráti jsou daleko 
mazanější. Jsou technicky zkušení, ale bez kouska etiky, bez úcty k cizí práci nebo soukromí. 
Nezničí vám jeden dva programy. Pokoušejí se rozbít spolupráci, na které stojí naše sítě.“

Vida! Tak tady byl chlápek, který bral své počítání vážně. O hackerech z Německa jsem se 
toho moc nedověděl, ale zato jsem narazil na člověka, který pro ně měl stejné nadávky jako 
já. Bob pochopil, že škoda se tu neměří ušlými dolary, ale ztracenou důvěrou. Neviděl v tom 
hru a zábavu, ale závažný útok na otevřenou společnost.
Byly doby, kdy bych se s Bobem hádal a tvrdil mu, že jsou to jen kluci, kteří tropí alotria. 
Byly doby, kdy bych se na někoho, kdo se naboural do takové spousty počítačů, usmíval a 
vážil si ho. Nikdy víc!
Jen tak bokem mi Bob řekl, že německý Chaos Club napadl také počítač Fermilab. Zavolal 
jsem Fermilab v Illinois a pro mluvil si s jejich systémovým manažerem. 

„Jo, pár německých hackerů. nám trochu zamotalo hlavu. Říkají si Chaos Computer Club.“

„Špionáž?“ zeptal jsem se.

„Mluvte vážně. Tady se nedělá nic tajného.“
Zajímalo mě to. Byli to špióni, nebo vandalové? 

„Identifikovali jste nějak, kdo se k vám naboural?“

„Jeden z nich používá pseudonym Hagbard. Druhý Pengo. Pravá jména neznám.“

„Zabezpečili jste si nějak systém od té doby, co jste na ně přišli?“

„Trochu. Pokoušíme se tu dělat vědu, tak nechceme zavírat. dveře před celým světem. Jenže 
tihle vandalové nám vedení otevřeného výpočetního centra dost ztěžují. Byl bych raději, 
kdyby se vrhli po něčem jiném - třeba po vojácích. Nebo NSA.“
Kdyby jen věděl. 

„Policie vám nejspíš moc nepomohla?“

„Moc ne. Poslechnou si nás, ale celkem nic nepodniknou.“

Zavolal jsem na Stanford a zeptal se jejich systémového manažera Dana Kolkowitze, jestli 
neslyšel o něčem z Německa.

„Když o tom tak přemýšlím, tak někdo se k nám před nějakým tím měsícem naboural. 
Sledoval jsem, co dělá, a mám jeho výpis. Vypadá to na němčinu.“

Dan mi ten výpis přečetl do telefonu. Jakýsi hacker, válečným jménem Hagbard, posílal 
soubory přístupových hesel hackerům jménem Zombie a Pengo.
Zase Hagbard a Pengo. Zapsal jsem si je do pracovního deníku. No, vypadalo to, že hoši mají 
pravdu. Tihle hackeři byli vandalové a chtěli dělat potíže. Napadali univerzity a vědecké 
instituce - snadné terče. Podle všeho je nezajímaly vojenské cíle, ani se nezdálo, že by se 
uměli orientovat na Milnetu.
Všiml jsem si ještě jednoho rozdílu mezi mým hackerem a chuligány z Chaos Clubu. Můj 
hacker byl doma na Unixu, sice ne na berkeleyské verzi, ale přece jen na Unixu. Zdálo se, že 
vandalové, které popisovali Bob a Dan, napadali jen operační systémy VMS firmy Digital.
Nadále jsem hodlal sledovat všechny zprávy o Chaos Computer Clubu, ale nemohl jsem 
vycházet z předpokladu, že všichni němečtí hackeři jsou v jednom spolku.
Jedna věc byla dobrá. Navazoval jsem, jeden po druhém, kontakty s dalšími lidmi, kteří trpěli 
nespavostí a pólykali prášky kvůli těm samým potížím, kterými jsem byl posedlý já. Byla to 
útěcha, vědět, že nejsem docela sám.
Bylo načase zahnat myšlenky na hackera a vrátit se k astronomii. Do toho mi ale zavolal Mike 
Gibbons z FBI.

„Myslel jsem, že jseš na dovolené,“ řekl jsem.

„Taky jsem. V Denveru, u našich.“

„Tak jak to, že jsi dostal můj vzkaz?“ Byl jsem zvědavý, jestli mu CIA volala.

„Ale to je jednoduché,“ řekl Mike. „Musíme být v pohotovosti do dvou hodin. Uřad mě najde, 
ve dne i v noci. Někdy z toho mám manželské potíže.“
Rozuměl jsem až moc dobře. Moje vlastní pípátko bylo taky pěkná otrava. 

„Slyšel jsi o tom německém spojení?“

„Co takhle povědět mi, co se dělo přes víkend?“ (Pouze fakta, milostivá.)

Ještě jednou jsem četl ze svého deníku. Když jsem se dostal k pasáži o DNIC číslech, Mike 
mě přerušil.

„Můžeš mi sem poslat ten deník Fed-exem?“

„Jistě. Vytisknu a pošlu.“ Je to snadné, když máte deník na počítači.

„Podívám se, jestli by se to nedalo otevřít jako případ. Nic neslibuju, ale vypadá to zajímavě.“ 

Už jsem se stačil naučit, že nikdo nic neslibuje.
Vytiskl jsem kopii svého pracovního deníku a odnesl ji do kanceláře expresní pošty.
Když jsem se vrátil, zvonil telefon. Byl to T. J. „Novinky jsem slyšel,“ pravil můj kontakt v 
CIA. 

„Víte jistě, že ten váš kamarád bydlí za louží?“

„Ano, pokud máte na mysli Atlantik.“ Styl zkratek podle T. J. snad může zmást někoho, kdo 
natahuje uši, mě ale pokaždé vyvede z konceptu. „Skoro určitě je z Německa a překvapilo by 
mě, kdyby byl ze Států.“

„Znáte přesné místo?“

„Všechno, co vím, je elektronická adresa počítače. Je to DNIC číslo, i když netuším, co to 
znamená.“

„Kdo vám ji dešifruje?“

„Doufám, že nám Bundespost poví, kdo je na druhém konci. Snad zítra.“

„Volal jste, eh, severní skupinu?“

Severní skupinu? Kdo to zas má být? „Myslíte skupinu F?“ 

„Ne, ty ze severu. Víte, místo pana Meada.“ Meade. Fort Meade. Zřejmě myslel NSA. „Ne. 
Ale volal jsem skupinu F.“

„Dobrá. Pohnou se, nebo si válejí šunky?“

„Neví. Možná, že zahájí vyšetřování, ale nechtějí nic slíbit.“ 

„To nechtějí nikdy. Zkontaktuju je a uvidíme, jestli můžeme věci trochu popostrčit. 
Co kdybyste zatím zavolal severní skupinu, jestli vám tu adresu nemohou dekódovat?“

Samozřejmě. NSA musí mít seznamy všech telefonních čísel a všech elektronických adres na 
světě. Vytočil jsem ústředí NSA.
Odpověděl mi Zeke Hanson.

„Hele, Zeke, pamatuješ,jak jsi mi říkal, že mi NSA nepomůže, jestli je ten hacker z 
Ameriky?“

„Jo, a co?“ „No, je z Evropy.“

„Chceš říct, že jsi sledoval cizince na Milnetu?“ 

„Slyšíš dobře.“

„Počkej, zavolám ti zpátky.“
Teď už jsem si na ty zpáteční telefony začínal zvykat. Buď měli bubáci zajištěné telefonní 
linky, nebo si mysleli, že volám z telefonní budky.
Popáté jsem předčítal, čím jsem se bavil v neděli odpoledne. Zeke poslouchal pozorně a 
zřejmě si dělal poznámky.

„Myslíš si, že ten hacker pracuje pro někoho?“

„To ti neřeknu. Ale myslím si, že si schovává výpisy.“

„Co kdybys mi poslal seznam klíčových slov, která hledá?“

„Rád bych, ale mám dneska trochu honičku. Především zkouším najít elektronickou adresu, 
která patří k těm německým DNIC číslům. Rád bých ty informace vyměnil.“

„Chceš tím říct, že bys mi poslal kopii výměnou za to, že se podívám po té adrese?“

„Jistě. Připadá mi to jako slušný obchod.“ Kdybych se po té adrese ptal jen tak zničehonic, 
vyběhl by se mnou.

Nefungovalo to. Zeke si stál na svém. „To nepůjde na žádný pád. Nemohu dokonce ani 
potvrdit, že bychom takovou informaci měli.“ ‘

Pat. Adresu jsem si musel dešifrovat nějak jinak.
A taky otrava. Celý den od rána do večera ze mě tajné agentury tahají detaily, ale mně 
neřekne nikdo nic.
Po celodenním honu jsem byl utahaný, ale plný naděje. Tahle jediná stopa do Německa 
otevřela několik dveří. Bubáci to už nemohli spláchnout jako drobnou domácí nepříjemnost. 
Pořád ještě mohla být drobná, ale domácí už určitě nebyla.

33
Kopl jsem do mraveniště. Příštích pár dní jsem se nemohl utrhnout od telefonu. Bubáci volali, 
vyptávali se na technické detaily jak se napojit z Evropy na vojenské počítače? Můžu dokázat, 
že je ten hacker z Německa? Kde se dostal k přístupovým heslům? Jak se stává 
superuživatelem?
AFOSI se samozřejmě snažila ochránit Milnet. Dostal se hacker na tohleto místo a do tamté 
sítě? Jaký typ počítačů napadal? Nemůžeme se ho zbavit tím, že mu zavřeme Lawrenceovy 
laboratoře v Berkeley?
Nakonec zavolal Steve White. Dostal stručnou zprávu od manažera německé sítě Datex:

„Adresa patří nějakému počítači v Brémách. Pátráme po tom.“

Náš kruh se pomalu uzavíral.
Zase jsem vypadl do knihovny a listoval v atlase. Brémy jsou přístavní město v severním 
Německu, známé svou radnicí a středověkými obrazy. Mé myšlenky se chvíli toulaly za 
Atlantikem... tohle byla místa z dějepisu.
Sotva zavěsil Steve, volal Mike Muuss z Laboratoře balistického výzkumu. V Aberdeenu ve 
státě Maryland provozuje armáda výzkumnou a vývojovou laboratoř; je to jedna z posledních 
vládních laboratoří, která svůj výzkum nevyprodala soukromým dodavatelům. Mike je jejich 
počítačový pohlavár.
Mike Muuss - to je mezi unixovou komunitou jméno! Je to průkopník sítí a tvůrce elegantních 
programů, kterými nahrazuje ty neobrabané. Mike o tom říká, že dobré programy se nepíší ani 
nekonstruují. Musí se vypěstovat. Stoosmdesát, kníry, běžec, je neuvěřitelně energický, 
prudký a paličatý. Mike se udělal na stařičkých verzích Unixu kdysi dávno na začátku 
sedmdesátých let. Když mluví Mike, ostatní kouzelníci poslouchají.

„Našli jsme v neděli Joe Sventeka, jak se pokouší o náš systém,“ řekl Mike Muuss.

„Myslel jsem, že je v Anglii.“

Znají se všichni tihle kouzelníci navzájem? Je to telepatie? „Je,“ odpověděl jsem. „Našli jste 
hackera, který se tím jménem kryje.“

„No tak ho nepouštějte na síť. Vykopněte ho.“

Tohle už jsem zažil. „Když mu uzavřeme náš počítač, tak ho nejspíš nezastavíme.“

„Takže on je i na dalších počítačích, co?“ Mike rozuměl. Tlachali jsme spolu asi hodinu a já se 
pokoušel maskovat svou nevědomost. Mike předpokládal, že vím o Eniacu, prvním velkém 
počítači na světě. 

„Jo, ten byl právě tady v Laboratoři balistického výzkumu.
V osmačtyřicátém. Deset let předtím, než jsem se narodil.“

Eniac snad byl jejich první světový počítač, ale sotva poslední. Teď tam armáda provozuje 
pár superpočítačů Cray - nejrychlejších na svěťě. 

„Jestli chceš vidět armádu v roce 2010, tak se koukni do mých počítačů dnes,“ řekl mi Mike 
bez přehnané skromnosti. „Všechno to tu je.“

Přesně to, po čem hacker toužil.
Chvíli po tomhle hovoru volal Chris McDonald z White Sands. Také slyšel kohosi bušit na 
vrata a chtěl vědět, co s tím hodláme dělat.

„Nic,“ odpověděl jsem. „Nic, dokud ten parchant nebude v base.“ 

Bluf, uvážíme-li naše vyhlídky, že se vůbec dozvíme, kde bydlí.
Hacker si vyzkoušel paklíče na osmdesáti počítačích. Systémoví manažeři si ho všimli na 
dvou.
Představte si, že jdete po městě a lomcujete dveřmi. Jak dlouho by trvalo, než by někdo 
zavolal poldy? Pět domů? Deset? Díky hackerovi jsem odpověď znal. Na počítačových sítích 
můžete. bušit do čtyřiceti dveří, než si vás někdo všimne. S takovou ostrahou jsou naše 
počítače snadný terč pro kdekoho. Skoro nikdo nehlídá, jestli se dovnitř nevlamuje nějaký 
vetřelec.
A moje vlastní laboratoř byla stejně slepá jako všichni ostatní. Hacker se sem naboural, stal se 
systémovým manažerem, a naše počítače měl plně k dispozici mnohem dřív, než jsme si 
něčeho všimli. A to jsme o něj zakopli jenom náhodou.
Vypadalo nepravděpodobně, že by lidé od počítačů mohli na svých systémech hackery vůbec 
zjistit. A pokud mohli, nikdo se po nich nepídil. Proto daly telefonní účty z Mitre tolik 
informací. Bylo jasné, že hacker volal TRW Incorporated v Redondo Beach. Na jejich počítač 
byl napojen celé hodiny.
TRW je vojenský dodavatel; pracuje pro letectvo a NASA.
Když jsem mluvil s Howardem Siegalem z jejich oddělení pro zpracování signálu, nezaslechl 
ještě ani slovíčko.

„To není možné, že bychom tu měli hackera. Máme tady bezpečnostní oddělení.“

Byli zabezpečení - tvrdili to. Tohle jsem už slyšel. „Jenom tak ze zvědavosti, můžete si projít 
účetní záznamy za posledních pár měsíců?“

I když souhlasil, nečekal jsem, že by se ozval. Ale ozval se druhý den ráno, a se špatnými 
zprávami.

„Měl jste pravdu,“ řekl Howard. „Měli jsme někoho na systému, ale nemohu se o tom bavit. 
Zavíráme všechny přístupy k našemu počítači.“ Nechtěl mluvit o tom, jaký důkaz ho 
přesvědčil, a neřekl mi ani, jestli se hacker stal superuživatelem.
Zmínil jsem se o TRW svým přátelům z Keckovy observatoře. Terry Mast vytáhl obočí: 

„Hrome, to jsou vojenští dodavatelé, co stavěli KH-11.“
Moment. KH-11 jsem už někde viděl. „Terry, co to je KH-11?“

„Špionážní družice. Tajná špionážní družice. KH znamená Key Hole, klíčová dírka. Jedenáctá 
v sérii. Dnes už je zastaralá.“

„Nahrazena KH-12, předpokládám.“

„Ano, opravdu. Podstatné překročení nákladů, jako obyčejně. Oba ty projekty jsou 
mimořádně tajné.“ Utajení automaticky násobí cenu jakéhokoliv projektu.

Po chvíli se ozval Steve White z Tymnetu. Bundespost zjistila, že hacker volal z Brémské 
univerzity. Adresa nepatřila telefonní lince, ale počítači Vax, a univerzita o hackerovi 
nevěděla nic. Očividně pochybovali o tom, že by na svém počítači mohli hackera mít. 
Nepřekvapovalo mě to: to už jsem slyšel. Dejme jim den nebo dva, myslel jsem si.
Počítač Vax, a na univerzitě. Univerzita ukazovala na studenta. Byl bych rád věděl, jak tohle 
dopadne: že bych se seknul a je to jenom nějaký chudák žertéř z druháku?
Kdykoliv jsem mluvil s CIA a NSA, snažil jsem se ukázat na tuhle možnost. Bylo dost zlé, 
když jsem na tom podniku marnil čas já. Nijak jsem netoužil po tom, aby bubáci vytáhli do 
bitvy v plné zbroji, a našli jen někoho se špuntovkou.
Ale bubáci si na mě otázky vymýšleli. Zeke z NSA: „Můžeš specifikovat, jaké zkušenosti má 
ta osoba s počítači?“ Tohle bylo snadné. Stačilo prolistovat, co dělal a jak to dělal. Další: „Jak 
je starý?“ „Je za to placen, neboje to jeho hobby? “To už jsem mohl jenom hádat; svůj věk, 
váhu a zaměstnání hacker nikdy neuvedl.
Všichni, kdo mi volali, chtěli o hackerovi vědět, i když neměli na vyřešení případu sebemenší 
zájem. Informace byly uloženy v mém pracovním deníku, ale ten už měl přes padesát stran. 
Abych se z těch věčných telefonů dostal, sepsal jsem článeček shrnující všechno, co jsem o 
něm věděl. Když ta pozorování dám dohromady, třeba tím dokážu vykreslit hackerův profil.
Na některé otázky jsem mohl odpovědět rovnou: napadal vojáky a vojenské dodavatele. 
Přístupová hesla hádal a kradl. Pracoval obyčejně v noci, samozřejmě podle německého času.
Další odpovědi vyplynuly z nepřímých pozorování: zdálo se, že je mu mezi dvaceti a třiceti - 
to mi řekly jeho zkušenosti s VMS a Unixem. Nejspíš měl vysokou za sebou - pracoval, i 
když už bylo po vyučování. A jenom kuřák by si zvolil přístupová hesla Benson a Hedges.
Nemohl jsem sledovat víc než jednu či dvě osoby. Dovozoval jsem to z toho, že měl na mém 
systému čtyři kradené účty, ale pro všechny čtyři používal stejné heslo. Kdyby v tom jelo více 
lidí, vybrali by si různá vlastní hesla.
Když jsem tu zprávu psal, začínal jsem mít představu metodické a pracovité osobnosti. Byl 
aktivní už déle než půl roku - některé záznamy z Mitre naznačovaly, že už téměř rok. 
Nevadilo mu v neděli večer strávit dvě hodiny zdlouhavými pokusy uhádnout hesla 
vojenských počítačů. Nudná a únavná práce.
NSA se v mých závěrech nepřestávala šťourat. „Když je tak metodický, jak víš, že nesleduješ 
jenom nějaký program?“ zeptal se Zeke. Tohle mě vyvedlo z konceptu. Zeke mě upozornil na 
bod, o kterém jsem zatímještě nepřemýšlel. Můžu dokázat, že sleduju skutečnou osobu?
Kdysi jsem si představoval, že počítačoví hackeři jsou brilantní géniové, kteří tvůrčím 
způsobem hledají cesty vedoucí k novým programům. Tenhle chlápek byl trpělivý dříč, který 
zkoušel zas a znova ten samý trik. Přesně ten typ chování, jaké se dá čekat od počítačového 
programu.
Předpokládejme, že si někdo naprogramoval počítač tak, aby se metodický pokoušel napojit 
na stovku jiných počítačů. Všechno, co k tomu potřebujete, je domácí počítač a modem:
vlastní program bude docela snadný. Hádat přístupová hesla (jako „visitor“ a „guest“) dokáže 
málem stejně dobře jako člověk. A běžet může celou noc, bez dozoru. Na okamžik se mě 
zmocnila panika. Můžu dokázat, že nesleduju nějakou takovou mašinu? Jistě. Můj hacker 
dělal chyby. Příležitostné překlepy.

Zekeovi jsem řekl: „Za klávesnicí je člověk a nepíše bez chyb.“

„Víš jistě, že hacker je v témže státě jako počítač?“

V tom měl Zeke navrch, to ano. Jeho otázky mě nutily přemýšlet. Kohosi jsem sledoval, a za 
krkem mě svrbělo, že je z Německa. Ale nebyl nejmenší důvod, proč by nemohl sedět v 
Austrálii a na počítač v Německu být napojený.
Mou odpověď přerušilo pípátko. Hacker byl zase tady.

„Musím mazat, Zeke!“

A zase chodbou a do ústředny. Byl tam a právě se hlásil. Zavolal jsem Tymnet, ale než mi 
Steve White odpověděl, hacker se odhlásil. Celkový čas spojení: třicet sekund.
Zatraceně. Celý týden trvala hackerova spojení sotva minutu nebo dvě. Pokaždé mi 
nastartoval pípátko a napěnil adrenalin. Ale tahle krátká spojení se sledovat nedala. Deset 
minut jistě. Pět minut snad. Ale ne jednu minutu.
Steve naštěstí proti mým poplašným voláním nic nenamítal, a kdykoliv se mohlo vyjasnit 
něco nového o přepínacím systému Tymnetu. Tentokrát se ale Steve zmínil o tom, že 
Bundespost jednala s Brémskou univerzitou. Po přepečlivé kontrole objevili systémáci z 
Brémské univerzity privilegovaného uživatele. „Jakýsi odborník si založil vlastní účet s 
kořenovými privilegii. Naposledy byl aktivní 6. prosince a vymazal všechny stopy v účtech.“
Znělo to povědomě. A čím déle jsem to četl, tím víc mi to říkalo. Mohl jsem soudit, že v 
Brémách používají spíš Unix než operační systém VMS: na Unixu mluví lidé o „kořenových“ 
oprávněních; na VMS sejim říká „systémová“. Stejná koncepce, rozdílný žargon. Bundespost 
mezitím zjistila účet, který hacker používal ke svým transatlantickým voláním. Založili na 
něm past: až ho příště někdo použije, budou hovor sledovat.
Bundespost se domnívala, že účet by mohl být kradený. Místo dotazů u vlastníka, zda hackera 
oprávnil k hovorům s Amerikou, sledovala Bundespost potichoučku, co se bude dít.
Němci se neváleli. Univerzita monitorovala podezřelý účet, Bundespost sledovala činnost na 
síti. Čím dál tím víc myších děr pod dohledem.
Během hodiny dostal Steve z Německa ještě jednu zprávu:
Brémská univerzita své počítače na příští tři neděle zavírá. Vánoční prázdniny.
Třeba je to dobrá zpráva. Jestli se hacker během těch tří neděl neobjeví, bude nejspíš z Brém. 
A jestli bude vzdor prázdninám pokračovat, bude si muset najít jinou cestu... která nás může 
dovést až k němu.
Hacker byl od Berkeley sotva pár minut. My jsme k němu měli už jen pár týdnů.

34
V prosinci je načase začít s tiskem vánočních pozdravů, a moji spolubydlící se tedy 
shromáždili k výroční inkoustové šplíchanici. Martha nakreslila návrh a já s Claudií jsme 
nastřihli hedvábné šablony. Dohodli jsme se, že se vyhneme nevůli svých zélotických 
kamarádů tím, že pohledy budou astronomické: Pozdrav k zimnímu slunovratu.

„Děláme ty pozdravy přesně tak, jako když ty honíš hackera,“ řekla Martha.

„Co?“

„Udělej si sám,“ připodotkla. „Ne zrovna profesionálně, ale jinak celkem uspokojivě.“

Vedlo mě to k zamyšlení, jak by hackera sledoval skutečný profesionál. Jenže kdo tady byli 
profesionálové? Věnovali se snad někde sledování lidí, kteří se bourají do počítačů? Nepotkal 
jsem je. Obvolal jsem každou agenturu, která mě napadla, ale nikdo se k tomu nehlásil. 
Dokonce ani radu nikdo nenabídl.
Přitom byli všichni, FBI, CIA, AFOSJ i NSA, fascinovaní. Cizinec vycucával data z 
amerických databází. Případ byl zdokumentovaný - nejen mým pracovním deníkem, ale 
hromadou sjetin, telefonním sledováním i síťovými adresami. Moje pozorovací stanice běžela 
čtyřiadvacet hodin denně - zdálo se, že šance chytit pachatele je docela dobrá.
Ale ani za niklák podpory. Můj plat byl seškrabaný z grantů na astronomii a fyziku a vedení 
laboratóřj ode mě čekalo systémovou podporu, ne kontrašpionáž. Dvanáct tisíc kilometrů od 
nás slídil hacker kolem našich sítí. Pět tisíc kilometrů východně pár tajných agentů 
analyzovalo moje poslední hlášení. Ale o dvě patra výš chtěli moji šéfové zabouchnout vrata.

„Cliffe, rozhodli jsme se to celé odtroubit,“ řekl Roy Kerth. „Já vím, že toho hackera už skoro 
máš, ale my si to dál už nemůžeme dovolit.“

„Nešlo by to ještě čtrnáct dní? Do Nového roku?“

„Ne. Zítra to zabal. Zítra odpoledne zruš všem přístupová hesla.“ Jinak řečeno, zabouchni 
vrata.

Ksakru. Tři, málem čtyři měsíce práce po linkách. A zrovna když začíná být stopa tak slibná.
No nádhera. Hacker se mi mohl schovat, ale nemohl mě zastavit. To mohlo dokázat jedině 
naše vedení. Právě když jsme toho parchanta mohli vynulovat.
Vykašlat se na to. Hacker se může bez problémů vrátit do svých starých lovišť. Bude dál 
strašit na sítích a bourat se, kam se dá. Nikomu to nevadí.
Začal jsem plánovat, jak změnit hesla všem uživatelům. Je to snadné - stačí předělat soubor 
přístupových hesel. Ale jak ta hesla předat dvanácti stovkám vědců? Nahnat je všechny do 
jedné místnosti? Volat je telefonem jednoho po druhém? Poslat jim to poštou?
Byl jsem ještě ve srabu, když zavolal Mike Gibbons z FBI. 

„Chci se jen zeptat, kam vede stopa.“

„Do Brém,“ řekl jsem. „Na univerzitu.“ 

„Takže vysokóškolák, co?“

„Ne nezbytně. Ale to se nikdy nedovíme.“

„Proč ne?“

„LBL zavírá vrátka. Zítra.“

„To nemůžete,“ řekl agent FBI. „Zahajujeme vyšetřování.“

„Můj šéf si myslí, že můžeme.“

„Řekni že právě navazujeme kontakty v Evropě. Ať je to jak je to, nezastavujte to právě teď.“

„Miku, jseš na špatné adrese.“

„OK. Jaké číslo má tvůj šéf?“

Nestál jsem o to, schytat od Roye Kerthe hromobití při žádosti o další prodloužení termínu. 
Jestli FBI opravdu touží, abychom nechali otevřeno, ať si s ním poradí. Nikdo mi nepomohl. 
Ani jednou. Všechny ty báchorečné tří písmenkové agentury neřekly nikdy nic jiného než 
„dej“. Každá chtěla kopie deníku a výpisů. Pokaždé, když jsme dokončili sledovačku, chtělo 
čtyři nebo pět lidí honem vědět, kam to vedlo.
Takhle už vypadá život s byrokracií: kdekdo chce vědět, na co jsme přišli, ale nikdo nechce 
převzít odpovědnost. Nikdo se nehrne dělat styčný bod, středisko pro sběr a distribuci 
informací. Já jsem s tím uprostřed celého toho případu začal a zdálo se, že mi to už zůstane.
Na druhé straně, pokud mi nikdo neříkal, co mám udělat, mohl jsem riskovat - třeba nechat 
otevřeno hackerovi, který mi může za pár vteřin vymazat celý počítač. Mohl jsem dělat 
jednočlenný tým, stejně jako na postgraduálu: jestli to má cenu podniknout, tak to udělej kvůli 
sobě, a ne proto, abys dělal radost nějaké agentuře, která to financuje.
Kdyby mi jenom neseděl za krkem Kerth a podnik.
FBI to dokázala. Mike Gibbons promluvil s Royem Kerthem. Nevím jistě, co si povídali, ale o 
půl hodiny později mi Roy řekl, abych nechal ještě pár týdnů otevřeno.

„Konečně nás berou vážně,“ řekl Roy.

„Dost vážně na to, aby nám proplatili režii?“

„To si děláš legraci?“

Spása v poslední vteřině. Necháváme otevřeno, i když jen díky neformální dohodě. Na 
dopadení hackera mám dalších pár týdnů. Víc možná potřebovat nebudu. V pátek 19. prosince 
ve 13.38 sehacker zase objevil. Setrval kolem dvou hodin a lovil na Milnetu. Příjemné páteční 
odpoledne strávené hádáním přístupových hesel na Velitelství strategického letectva, 
Evropské ústředně Milnetu, Vojenském zeměpisném oddělení ve West Pointu a sedmdesáti 
dalších rozmanitých vojenských počítačích.
U monitorů jsem byl za pár vteřin a hned jsem volal Stevea Whitea z Tymnetu. Chystal se 
právě domů.

„Máme hackera na počítači. Tymnet, logický port 14.“

„Fajn,“ řekl Steve. Obvyklý klapot klávesnice v pozadí.

Po dvaceti vteřinách se ozval. „Mám to.“
Steve zjistil trasu ž Kalifornie do Německa za méně než minutu. 

„Jak jsi to dokázal?“

Steve se zasmál. „Když teď vím, co honíš, zautomatizoval jsem si svůj sledovací program. 
Stačí to pustit.“

„Kam to ukazuje?“

„Máš hovor z adresy 2624 DMC 4511 pomlčka 049136.“

„Co to znamená?“

„Musíme se zeptat Bundespost, ale o adrese ti už něco povím. První čtyři Číslice, 2624, 
znamenají Německo.“

„To už víme.“

„Další čtyřčíslí, 4511, začina čtyřkou To znamená, že hacker volá z veřejného datového 
portu.“

„Tomu nerozumím. Jaký je v tom rozdíl proti poslednímu sledování?“

„Posledně jsme ho sledovali až na počítač na Brémské univerzitě. Tehdy to čtyřčíslí bylo 
5421. Pětka znamená, že na druhém konci byl počítač.“

Aha - adresa byla kódovaná, jako americké telefonní budky, které všechny mají, jak se zdá, 
jako čtvrté číslo devítku.

„Takže spojení nezačíná na počítači Brémské univerzity?“

„To je jisté. Ale víme ještě víc. Víme, že hacker volá z telefonního portu. Napojuje se přes 
místní telefon.“

„Znáš jeho telefonní číslo?“

„Ne, ale Bundespost může zjistit, z jakého čísla volal.“
Steve nás přivedl o krok blíže. Hacker se už nemohl schovávat za Brémskou univerzitu.

„Kdy tedy zjistíme normální adresu z té elektronické?“

„Mělo by to být brzo. Požádal jsem Wolfganga, aby se na to podíval.“

„To je kdo?“

„Wolfgang Hoffman. Manažer sítě Datex v Německu.“

„Telefonuješ mu?“

„Ovšem že ne,“ řekl Steve. „Posíláme si elektronickou poštu.“ Mohlo mně to napadnout.

„A dnešní adresu nedekódoval, že?“

„Správně. Dokud adresu nedekóduje Bundespost, tak toho moc nenaděláme... počkej chvíli, 
něco mi tu leze ven.., je to zpráva z Německa.“ Steve měl zřejmě přímou linku do Evropy a 
mezistátní zprávy posílal stejně, jako já podnikové oběžníky.

Steve mi zprávu přeložil. „Wolfgang říká, že hacker volá přes telefonní datový port. Napojil 
se z telefonní linky.“

„To už jsme věděli.“

„Jo, ale nevolá z Brém. Dnes se napojil z Hannoveru.“

„Tak kde je? Brémy, nebo Hannover?“

„To Wolfgang neví. Při tom, co víme, může sedět v Paříži a volat dálkovou linkou.“

Další úprk do knihovny. V atlase jsem tam našel Hannover, asi sto dvacet kilometrů od Brém. 
Vypadalo to na velké město zhruba s miliónem obyvatel. Připadal jsem si jako v zeměpisném 
pořadu v televizi.
Že by nějaký student z Brém volal přes port v Hannoveru? Sotva. I když měli na univerzitě 
zavřeno, mohl zavolat port brémského Datexu.
Ale když je univerzita zavřená, jezdí studenti domů. Že bych sledoval nějakého druháka doma 
na vakacích? Ale podle mě to na studenta nevypadalo. Vysokoškoláci u ně čeho takového 
nevydrží půl roku. Zajímají je hry a akademické programy, ne vojenská klíčová slova. A 
student by po sobě nechal nějaký podpis nebo vtípek - něco jako vypláznutý jazyk.
Ale jestli to není student, tak proč volá z Německa ze dvou míst? Možná že zná nějaký 
způsob, jak si zařídit z Hannoveru dálkový hovor - třeba přes nějaký nechráněný počítač nebo 
s kradenou úvěrovou kartou. Včera to byly Brémy. Dnes Hannover. Kde se schová zítra?
Nebyla jiná možnost než pokračovat v hlídání. Potichu. Čekal jsem Čtyři měsíce. Mohl jsem 
počkat ještě chvilku.

35
„Potřebuješ německý soudní příkaz.“

Steve White mi volal z Tynmetu. Právě dostal elektronickou poštu od Wolfganga Hoffmana. 
Wolfgang byl celý žhavý do honění hackera, ale potřeboval zákonnou podporu, aby se mohl 
dát do sledování na německých linkách.

„A jak mám sehnat německý soudní příkaz?“ zeptal jsem se Stevea.

„To nevím, ale Bundespost říká, že to zítra jdou prodiskutovat do Hannoveru na soud.“

To byla dobrá zpráva. Někde v Německu začal Wolfgang Hoffman roztáčet kolečka. S 
trochou štěstí seženou nějaké soudí příkazy, udělají pár sledovaček a toho grázla seberou.
Steve White nebyl takový optimista. 

„Až se hacker objeví, musí Němci sledovat síť Datex, najít číslo, kam hacker volá,
a pak vysledovat jeho linku.“

„Fuj,“ řekl jsem při vzpomínce na naše sledovačky v Berkeley a ve Virgínii. Buď je 
Wolfgangova parta schopná a trpělivá, nebo jim hacker uklouzne.

Příliš mnoho věcí může dopadnout špatně. Hacker může být z jiné země. Může používat 
telefonní linku z jiného města a schovat se v meziměstském telefonním systému. Soud nemusí 
vystavit příkaz ke sledování. A hacker může zavětřit a pochopit, že mu je někdo na stopě.
Wolfgang poslal další zprávu:

„Než dostaneme soudní příkaz, zjistíme jméno uživatelského identifikátoru na Datexu.“

Steve mi to vysvětlil. „Kdykoliv použiješ Tymnet nebo Datex, musí to někdo zaplatit. Když 
použiješ síť, musíš vyťukat svoje číslo účtu a přístupové heslo. Němci zamýšlejí zjistit, kdo 
platí hackerova spojení. Když je upozorníme, že je hacker na lovu, budou nejen hledat stopu 
na síti Datexu, ale také zjistí číslo účtu, který za spojení platí.“

Pochopil jsem. Jestliže hacker ukradl něčí účet a přístupové heslo, může být obviněn z 
krádeže, a získat soudní příkaz by pak mohlo být snadné. Na druhé straně, pokud za svá 
spojení platí sám, bude snadné zjistit jeho jméno a soudní příkaz nebude nezbytně nutný. 
Možná že dokonce nebudou muset ani sledovat telefonní linky.
Ten chlápek Wolfgang byl zaručeně bystrý. Hledal zkratky, kterými by se mohl vyhnout 
nutnosti sledovat telefony. A Současně už připravoval žalobu na hackera.
V sobotu 20. prosince mi Steve zavolal domů. Martha se na mě nasupila, že nechávám 
vystydnout jídlo. Steve právě dostal z Německa další zprávu. Bundespost kontaktovala 
brémského státního zástupce.

Zpráva z Německa zněla: „Německý státní zástupce potřebuje navázat styk s odpovědnými 
osobami v trestním soudnictví Spojených států, aby mohl byl vystaven řádný soudní příkaz. 
Bundespost nemůže pokračovat, dokud věc nebude oficiálně potvrzena trestním úřadem 
Spojených států.“

Co to je, trestní úřad? Ať už tím myslí cokoliv, měl bych se pokusit, aby se to pohnulo.
Zavolal jsem svému šéfovi Royi Kerthovi, který nerudně poznamenal, že objevit tenhle 
problém trvalo Němcům půl roku. 

„Kdyby měli v hlavě aspoň kousek mozku, seděl by už hacker za mřížemi.“

Jestli jsme toho hajzla měli chytit, museli jsme všichni táhnout zajeden provaz. Nálady mého 
šéfa nepodporovaly harmonii, jak by tedy mohly podpořit mezinárodní spolupráci? Možná že 
by bylo lepší obrátit se na naši právní poradkyni.
Aletha Owensová věděla, jak na to. 

„Zavolám do Německa a promluvím si s nimi přímo. Budou nejspíš potřebovat někoho od FBI,
ale aspoň dám věci do pohybu.“

„Sprechen SieDeutsch?“

„Už dvacet let ne,“ řekla Aletha. „Ale vyhrabu staré pásky od Berlitzů.“

V neděli ráno se Aletha ozvala: „Hele, ta moje němčina není tak zlá. Pár problémů s 
budoucím časem, ale špatné to nebylo.“

„Jo, ale co jsi zjistila?“

„No, pár věcí o zvratných slovesech a...“

„Co o hackerovi?“

„Jo, ten. Aha, no jo.“ Aletha nasadila parodii akademického tónu. „Německý státní zástupce 
je velice laskavý džentlmen, který věří na ochranu svobody i vlastnictví. Proto potřebuje 
oficiální žádost o zahájení vyšetřování.“

„Oficiální? Od koho?“

„Od FBI. Musíme FBI požádat, aby navázala styk se svými německými protějšky. Vlastně 
bych měla říct ‚musíš‘ ‚ protože já budu příští týden pryč.“

Přimět FBI, aby zavolala Němcům, že mají zahájit vyšetřování, zůstalo na hřbetu mě. Paráda -
- mají další příležitost, aby mi řekli: ‚Neotravuj, chlapče.‘ Nechal jsem vzkaz Mikeovi 
Gibbonsovi v úřadovně FBI v Alexandrii.
K mému úžasu se Mike za deset minut ozval z Colorada.

„Čau, Cliffe. Doufám, že to je důležité.“

„Je mi líto, že tě otravuju, ale německý státní zástupce potřebuje promluvit s někým od FBI. 
Vysledovali jsme náš problém až do Hannoveru.“

„Tak jo, ale dnes večer už toho moc nesvedu,“ řekl Mike. „A nemám tu s sebou žádnou 
dokumentaci.“

Teoreticky by měl zástupce FBI v Německu navázat styk s příslušným německým partnerem 
a odtud by šly věci dál. Mike mi řekl, že ten chlápek, právní atašé Spojených států, žije v 
Bonnu a vede komunikaci mezi oběma státy. Svým způsobem reprezentuje v Německu FBI.
Během několika následujících měsíců jsem o právním atašé Spojených států často slyšel. Jeho 
jméno jsem se nikdy nedověděl, i když k němu vedla spousta cest.
Den nato se Mike hrabal v trestním právu. 

„Spadá to pod americký zákon o počítačových zločinech. Jasný případ.“

„Ale ten chlápek nikdy nestoupl na půdu Spojených států,“ namítl jsem. „Jak chcete dostat 
někoho z jiné země?“

„Nu, pravděpodobně ho nevydají, jestli mluvíš o tomhle. Ale můžeme trvat na obvinění a 
dostat ho do německého, vězení, zejména pokud je německý zákon podobný našemu.“

„Jaká je pravděpodobnost, že se FBI na všechno vykašle?“

„Žádná, pokud do toho budu mít co mluvit,“ řekl Mike. „Budeme mít co dělat s právníky z 
právního odboru, ale v tom nevidím problém.“

Ještě pořád jsem mu nevěřil. Mně byl případ jasný, ale byl příliš složitý nato, aby se dal 
vyložit právníkovi specializované mu na trestní právo.

„Můžu ti něčím nějak pomoct?“

„Když o tom tak uvažuju, můžeš Mužeš sepsat shrnuti toho, co o hackerovi víme? Rozuměj,
vylíčit jeho profil a říct nám, po kom jde. Věci jako kdy je aktivní, v čem je odborník, jaké má 
návyky a zlozvyky Nespekul ale pokus se toho člověka popsat.“

To byl užitečný plán, který mohl Mikeovi zajistit, že ho pár dní nebudu otravovat. Pročesal 
jsem deník a sepsal profil svého hackera.
Práce na něm mě mohla na pár dní chránit před dalšími problémy. Problémy ale přišly 
odjinud.
Kdosi od NSA utrousil pár slov o mém výzkumu před někým z ministerstva energetiky. 
Okamžitě se dožrali, že o tom neslyšeli dřív - a přímo.
Roy Kerth mě zastavil na chodbě. 

„Ministerstvo nám chce udělit důtku za to, že jsme jim o tom incidentu nic neřekli.“

„Ale my jim o něm řekli,“ namítal jsem. „Už jsou to dva měsíce.“

„Dokaž to!“

„Jasně. Mám to v deníku.“

Roy to chtěl vidět, a tak jsme přešli k mému Macintoshi a vytáhli si můj pracovní deník. Ten 
samozřejmě potvrdil, že jsem 12. listopadu ministerstvo informoval. Zapsal jsem souhrn 
našeho rozhovoru, a dokonce tam bylo i telefonní číslo. Ministerstvo si nemělo proč stěžovat - 
mohli jsme prokázat, že jsme je informovali.
Pracovní deník nás zachránil.
Přesně jako při pozorování dalekohledem. Když to nezdokumentujete, je to jako kdybyste nic 
neviděli. Jistě, potřebujete ‚ výkonné dalekohledy i počítače. Ale bez pracovního deníku toho 
vaše pozorování moc nedokážou.
Třicátého prosince mě pípátko vzbudilo ráno kolem páté. Reflexívně jsem zavolal domů 
Steveovi. Neměl z toho radost.

„Hacker je tu!“

„Aáh, mně se zrovna něco zdálo. Jseš si jistý, že to je on?“
Britský přízvuk nepřekryl, že je otrávený.

„Jistý ne, ale hned to zjistím.“

„Dobře, dám se do sledování.“ Steve toho ode mě snesl dost. Z domova jsem zavolal svůj 
počítač pod Unixem. Zatraceně. Žádný hacker. Elektrikáři spustili můj alarm, když 
odstavovali sousední počítač.
Se schlíplýma ušima jsem znovu zavolal Steveovi.

„Cliffe, nemůžu najít nikoho, kdo by byl napojený na tvůj počitač “Hlas měl stale ještě ospalý

„Jo. Byl to falešný poplach. Promiň.“

„To nic. Možná příště, co?“

Steve je dobrák. Kdyby mě někdo, koho jsem v životě neviděl, vytáhl z postele, abych honil 
počítačový fantóm...
Naštěstí mě při planém poplachu slyšel jenom Steve. Jak by to dopadlo s mou 
důvěryhodností, kdybych byl dal hlášku Němcům nebo FBI? Ode dneška každý poplach 
dvakrát prověřím.

Pokračování >>|