36
Večer před Novým rokem jsme seděli s přáteli kolem ohně, usrkávali vaječný koňak a
poslouchali exploze dělbuchů, které nějaký idiot odvedle rozházel po ulici.
„Hele,“ řekla Martha, „měli bychom sebou raději hnout, jestli tu První noc chceme stihnout.“
San Francisco vyhlásilo celo městský večírek, aby přivítalo vstup do roku 1987, zvýšilo
občanské uvědomění a poskytlo lidem možnost strávit večer jinak než vzájemnými srážkami
namazaných řidičů. Na tuctu míst po celém městě se provozovala hudba, tanec, divadlo a
komedie, a mezi nimi fungovala kyvadlová doprava.
Sedm se nás vecpalo do otřískaného volva a ploužili jsme se zdivočelou silniční zácpou.
Místo houkání se z otevřených okének troubilo na pouťové trumpetky. Konečně jsme se
dostali do jasně osvětleného města, sjeli s autem do škarpy a vyrazili na koncert flamenca.
Nějak jsme se dostali do Misijní čtvrti - latinskoamerické části města — a objevili katolický
kostel našlapaný netrpělivým posluchačstvem. Zpoza opony vyhlédla zkormoucená tvář s
vysvětlením: „Nefungují světla, začínáme později.“
V nastalém rambajzu Martha povstala a táhla mě dopředu. Mám ještě pořád elektrikářskou
licenci a Martha se starala o techniku několika ochotnickým divadlům. Zahnuli jsme do
zákulisí. Tanečníci flamenca v blýskavých kostýmech pokuřovali a přecházeli temným
jevištěm jako tygři v kleci, podupávali nohama a vrhali na nás podezíravé pohledy. Marthá
začala rozmotávat změť kabelů po obou stranách scény a já se dal do hledáni vypálené
pojistky. Rychlá výměna pojistek, a abraka dabra - světla se rozsvítila.
Tanečníci zadupali a provolali nám hurá, a když Martha úhledně svinula poslední kabel a
zapojila osvětlovačský pult, vytáhl nás konferenciér na scénu, aby nám poděkovali. Utekli
jsme světlu rampy a užili si flamenca i zpěvu fara; ta zakaboněná nervózní stvoření, která
jsme viděli na ztemnělém jevišti, se proměnila v elegantní, vířící tanečníky.
Vypadli jsme a našli autobus kyvadlové přepravy, řízený velice říznou starší dámou. Hravě
protáčela autobus přeplněnými ulicemi a najednou jsme byli v ženských domovech na
Osmnácté ulici. Tam tančil a vyprávěl příběhy o feminismu a společenském protestu
Čekankový řád.
Jeden z tanců byl o Wu-Šu, legendárním Čínském opičákovi, který porazil chamtivé
vojevůdce a vrátil půdu lidu. Seděl jsem na balkóně a přemýšlel o politicky uvědomělých
opicích - byl jsem snad loutkou vojevůdců? Nebo jsem byl opravdu mazaný opičák na straně
lidu? Neuměl jsem si odpovědět, a tak jsem zapomnět na hackera a bavil se tancem.
Vše jsme zakončili divokým křepčením při rhytm and blues s Maxine Howardovou. Maxine
je senzační zpěvačka blues a žena s největší dávkou sex appealu v dějinách. Vytahovala si lidi
k tanci na jevišti, a netrvalo dlouho a vlekli jsme spolu na pódium protestující Marthu. Během
několika minut překonala Martha i její spoluoběti jevištní trému, utvořily docela sehraný sbor
a napodobovaly drobnými pohyby rukou Supremes. Já na tancování nikdy moc nebyl, ale
někdy kolem druhé ráno jsem poskakoval a točil se kolem Marthy a zvedal ji vysoko do
vzduchu.
Konečně jsme měli dost vysoké kultury i laciných povyražení a šli spát ke kamarádům do
domu v Misijní čtvrti. Připadalo mi, že je to sotva okamžik od chvíle, co jsem položil hlavu
na polštář (i když ve skutečnosti bylo devět ráno), když mě probudilo pípátko.
Cože? Hacker na Nový rok? Dejte mi pokoj!
Moc se stejně dělat nedalo. Hacker sem, hacker tam, Steveovi Whiteovi jsem na Nový rok
ráno volat nemohl. A i kdyby, pochyboval jsem, že by Bundespost něco podnikla ve svátek. A
hlavně, byl jsen patnáct kilometrů od své laboratoře.
Připadalo mi, že já jsem v kleci a hacker na svobodě. Jestli mi chtěl zakroutit nosem, tak si
našel tu pravou chvíli. Prostě se zjeví, když nemůžu nic dělat.
Dělat si starosti mi stejně nebylo nic platné, a tak jsem se pokusil usnout. V objetí Marthiny
paže přišel klid snadno. „No tak, lásko,“ předla. „Dopřej hackerovi svátek.“ Hlava mi klesla
do podušek. Hacker sem, hacker tam, oslavujeme Nový rok. Zbytek rána jsme prospali.
Kolem poledne jsme se vydali domů. Claudia nás uvítala houslovou sonátou... minulý večer
hrála na jakémsi milionářském večírku.
Martha se jí zeptala, jaké to bylo. „No mělas vidět ty chlebíčky!“ odpověděla Claudia.
„Museli jsme tam sedět a zírat na ně celé hodiny, než si konečně všimli, jak žalostně
vypadáme, a taky nám něco přinesli. Měli tam celého uzeného lososa a kaviár a jahody v
čokoládě a -“
Martha jí skočila do řeči. „Myslela jsem, co jste hráli za hudbu?“
„Ale, hráli jsme tu Mozartovu sonátu, co všichni rádi, tu tydli dum tydli ta da da. Pak začali
chtít opravdové cajdáky, jako ‚Moje planá irská růže‘. Bylo mi z toho málem na blití, ale
koneckonců to dalo 125 dolarů za dvě hodiny a měla jsem to při cestě k mámě, takže jsem u
ní mohla nechat psa a něco si pokoupit v Santa Rose -“
Martha převedla hovor na svačinu. Byli jsme všichni v kuchyni, šlehali piškotové těsto a
dělali ovocný salát, když se mi ozvalo pípátko.
Zátraceně. Zase hacker. Martha zaklela, ale já ji sotva za slechl: zapadl jsem k Macintoshi a
zavolal do laborky.
Hacker tam tentokrát byl, napojený jako Sventek. Vypad to, jako když pracuje na Milnetu, ale
nemohl jsem se o tom ujistit, dokud nebudu v laboratoři. Mezitím bude nejlepší zavolat
Stevea Whitea z Tynmetu.
Ne, nebyl čas - hacker po minutě zmizel. Novoroční hrátky.
Nedalo se dělat nic víc než sesbírat zbytky. Nakrájel jsem piškot a na kole vyrazil do
laboratoří. Tam byla na mých tiskárnách uložena hackerova novoroční oslava. Skrabal jsem
poznámky na sjetiny, rovnou vedle jeho povelů.
4.2. BSD UNIX (lbl-ux4)
login: sventek (hacker se napojuje jako Sventek a udává své právě platné hesk)
password: lblhackack
Last login: Mon Dec 29 13:31:43 on ttyi7
4.2. BSD UNIC #20: Fn Aug 22 20:08:16 PDT 1986
z
% telnet
telnet> open optimis
***** OPTIMIS ******
Pro připadnou pomoc volejte 695-5772, (AV)225
Username: ANONYMOUS
Password: GUEST
Vítejte v armádní databázi OPTIMIS
Jestliže použitím této databáze docílíte zkrácení projektovací doby, úspory
vládních výdajů nebo obojího, zašlete laskavě zprávu s podrobnostmi na
adresu: mjr. Gene LeClair, velitel, OPTIMIS
VÍTEJTE
V OPTIMISU
DATABÁZE BYLA NAPOSLEDY AKTUALIZOVÁNA
861024 V 102724
A OBSAHUJE 3316 DOKUMENTŮ
Tato datová báze je výtahem z AR 25-400-2, Modemového armádního
záznamového systému, k usnadnění identifikace informačních souborů.
Zadejte laskavě slovo nebo “EXIT“.. (shání se po tajných informacích o SDl)
/sdi
Slovo “sdi“ nebylo nalezeno. (žádné tam nejsou)
Zadejte laskavě slovo nebo “EXIT“.
/stealth (hledá bombardér Stealth)
Slovo “stealth“ nebylo nalezeno. (nemá štěstí)
Zadejte laskavě slovo nebo “EXIT“.
/sac (Velitelství strategického letectva?)
Slovo “sac“ nebylo nalezeno. (nic)
Tě pic. Hacker se dostal do vojenské databáze a shání se po tajných vojenských projektech. I
astronom by měl víc rozumu. A stejně se chytil rychle:
Zadejte laskavě slovo nebo “EXIT“.
/jadern
Děkuji vám.
Nalezl jsem 29 doklad(ů) obsahujicí(ch) frázi “jadern“.
POLOŽKA/ZNAČKA TITUL
= = = = = = = = = = = = = = = = = =
1 20-1f IG inspekce (Hlavní stan, Ministerstvo obrany)
2 50a Jaderné chemické a biologické otázky
národní bezpečnosti
3 50b Kontrola jaderného, chemického
a biologického zbrojení
4 50d Formulování jaderné a chemické strategie
5 50e Jaderné a chemické problémy vojenské politiky
6 50f Jaderné a chemické požadavky
7 50g Předpokládané jaderné a chemické možnosti
8 50h Scénář rozvoje struktury jaderné síly
9 50i Příprava rozpočtu na jadernou a chemickou výzbroj
10 50j Jaderný a chemický pokrok a statistická hlášení
11 50k Vojenský jaderný, chemický a biologický
obranný program
12 50m Analýzu výdajů na jaderné a chemické zbraně
13 50n Vědecké a technické informace o jaderných
a chemických zbraních a biologické obraně
14 50p Jaderná velitelská a řídící spojení
15 50q Jaderné a chemické odzbrojení
16 50r Jaderné a chemické plány
17 50-5a Postup při jaderných nehodách a incidentech
18 50-5b Rozmístění jaderných jednotek
19 50-5c Soubory k jaderné bezpečnosti
20 50-5d Obnova jaderných stanovišť
21 51-5-1a Soubory k rekonstrukci jaderných stanovišť
22 50-115a Soubory k jaderné bezpečnosti
23 55-355FRTd Řízení vnitrostátní přepravy
24 200-1c Soubory o nakládání s nebezpečnými materiály
25 385-11k Případy radiačních incidentů
26 385-11m Licence na radioaktivní materiály
27 385-40c Případy radiačních incidentů
28 700-65a Soubory k mezinárodní jaderné logistice
29 1125-2-300a Výrobní data
Tedy něco takového jsem ještě neviděl. Vždycky jsem si myslel, že scénáře mají co dělat s
filmem a televizí, a ne s rozvíjením jaderných sil. Tenhle hacker si nehrál.
A tituly všech těch dokumentů mu nestačily - všech devětadvacet si ukradl přes tiskárnu.
Stránka za stránkou se plnila vojenskou hantýrkou:
TITUL: Jaderná, chemické a biologické otázky národní bezpečnosti
POPIS: Dokument se týká vnitřní, zahraniční a vojenské politiky při využívání
atomové energie, použitá jaderných a chemických zbrani a biologické obraně
ve vztahu k národní bezpečností a národní úrovni krizového řizení. Zahrnuty
jsou studie, akce a směrnice vztahující se k následujícím institucím a osobám a
jimi vydané: prezident, Rada národní bezpečnosti, poradce prezidenta pro
záležitosti národní bezpečnosti a meziministerské skupiny a výbory zaměřené
na záležitosti národní bezpečnosti ve vztahu k jaderným a chemickým zbraním
a biologické obraně.
Tady se mi tiskárna zasekla. Starý Decwriter si za deset let svoje odsloužil a teď potřeboval
seřídit u kováře. Zatraceně. Právě tam, kde si hacker našel armádní scénáře použití atomových
bomb ve střední Evropě, zůstala jenom kaňka.
O středoevropských scénářích jsem toho moc nevěděl, a tak jsem raději dal hovor s Gregem
Fennelem z CIA. Kupodivu mi na Nový rok telefon zvedl.
„Ahoj, Gregu - jak to, že děláš na Nový rok?“
„Ale to víš - svět nikdy nespí.“
„Hele, co ty víš o středoevropských scénářích?“ Ptal jsem se a dělal ze sebe hňupa.
„Sem tam něco. Co se děje?“
„Nic moc. Hacker se právě naboural do nějakých vojenských počítačů Pentagonu.“
„Co s tím mají co dělat scénáře?“
„Nevím,“ řekl jsem, „ale vypadalo to, že se zvlášť zajímá o scénáře rozvoje struktury
jaderných sil ve střední Evropě.“
„Nekecej! To je armádní plán pro taktické zbraně. Ježiši. Jak se k tomu dostal?“
„Obvyklou technikou. Uhodl heslo pentagonské armádní databáze Optimis. Vypadá jako
bibliografie vojenských dokumentů.“
„K čemu se ještě dostal?“
„To ti nepovím. Zasekla se mi tiskárna. Ale hledal klíčová slova jako ‚SDI‘, ‚Stealth‘ a
‚SAC‘.“
„To je psina.“ Nevěděl jsem, jestli Greg mluví vážně, nebo si dělá legraci. On si nejspíš
myslel totéž o mně.
Když už jsme u toho, jak vůbec bubáci věděli, že je netahám za nos? Při všem, co o tom
věděli, jsem si to mohl vymyslet od a až do zet. Greg neměl důvod, proč mi věřit: nebyl jsem
prověřený, neměl jsem odznak, dokonce ani trenčkot ne. Pokud kolem mě neslídili, zůstávala
moje věrohodnost neprověřená.
Proti celé té lavině nedůvěry jsem měl jedinou obranu - fakta.
Ale i kdyby mi věřili, nedalo se od nich čekat, že by něco podnikli.
„Nemůžeme jenom tak poslat T. J. za moře, aby tam někomu vyrazil dveře, chápej,“
vysvětloval mi Greg.
„Ale nemohli byste, no, drobet čenichat kolem a zjistit, kdo to má na svědomí?“ Zase jsem si
představoval špióny v trenčkotech.
Greg se zachechtal. „Takhle to nechodí. Věř mi - děláme na tom. A tyhle poslední zprávy
přilejou olej do ohně.“ Tak to bychom měli CIA. Jenom jsem pořád nevěděl, jestli je to vůbec
zajímá.
Druhého ledna jsem zavolal alexandrijský úřad FBI a pokoušel se nechat tam vzkaz pro
Mikea Gibbonse. Agent, který měl službu, mi suše sdělil: „Agent Gibbons již na tomto
případu nepracuje. Navrhujeme vám spojit se s oaklandskou pobočkou.“
Super. Jediného agenta FBI, který pozná rozdíl mezi počítačem a počítadlem, stáhnou z
případu. Zádně vysvětlení.
A právě když FBI potřebujeme. Wolfgang ještě pořád Čekal na soudní příkazy od právního
atašé USA v Bonnu. Týden pryč, a nic se nedělo. Bylo načase zabouchat na další dveře.
NSA by nepochybně chtěla vědět o únicích z pentagonských počítačů. Zvedl to Zeke Hanson
z Fort Meade.
„Ty vojenské informace šly přímo do Evropy?“ zeptal se.
„Jo, i když nevím, kam přesně,“ řekl jsem. „Vypadá to na Německo.“
„Víš, který internacionální nosič záznamů použili?“
„Je mi lito. Ale můžu to vytáhnout ze svých záznamů, jestli to je důležité.“ Proč by chtěla
NSA vědět, kdo ten přenos provozoval?
No ovšem. O NSA se šušká, že si nahrává na pásek všechny transatlantické hovory. Možná že
si nahráli i tohle.
Ale to je nemožné. Kolik informací denně přes Atlantik pře jde? Rekněme, že tu je deset
satelitů a pět transatlantických kabelů. Každý má kapacitu deset tisíc hovorů. NSA by tedy
musela mít v chodu několik set tisíc magnetofonů čtyřiadvacet hodin denně. A to jen na
odposlouchávání telefonů - a to jsou tu ještě počítačové, přenosy a taky televize. Vylovit z
toho právě tohle spojení tedy bylo skoro nemožné, dokonce i s pomocí superpočítačů. Ale to
se dalo snadno zjistit. Podívejme se, jestli NSA dokáže doplnit chybějící data.
„Tu novoroční seanci mi přerušila závada na tiskárně,“ řekl jsem Zekeovi. „Z papíru mi to
nadělalo guláš, takže mi chybí hodina záznamu. Myslíš si, že to dokážete doplnit?“ Zeke byl
jak sfinga.
„Jak je to důležité?“
„No, přesně to nepovím, protože jsem to neviděl. Začal na Nový rok v 8.47. Co kdyby ses
podíval, jestli se někde ve Ft. Meade nenajde ten zbytek?“
„Těžko.“
NSA vždycky ráda naslouchala, ale jak jsem se na něco zeptal, zavřela se jako škeble. Pokud
ale na tom doma vyšívají, budou mi muset zavolat a podívat se, jestli máme stejné výsledky.
Čekal jsem, kdy se někdo objeví, aby se podíval na naše sjetiny. Neobjevil se nikdo.
Když už o tom přemýšlím, před čtrnácti dny jsem se Zekea Hansona zeptal, jestli mi NSA
nemůže zjistit jednu elektronickou adresu. Když jsem linku prvně dosledoval až do Evropy,
předal jsem adresu Zekeovi. Zajímalo mě, co s tím udělal.
„Zjistil jsi už, odkud je ta DNIC adresa?“ zeptal jsem se.
„Lituji, Cliffe, ta informace není dostupná.“ Zekeův hlas zněl jako ten míček z Magic-8, co
říkal „Odpověď nesrozumitelná, zeptejte se později znova.“
Naštěstí už tu adresu zjistil Tymnet... Steveovi Whiteovi to trvalo sotva pár hodin.
NSA možná má spoustu elektronických kouzelníků a počítačových géniů, kteří
odposlouchávají světové komunikace. Nevím. Já jim tady předhodil dva celkem snadné
problémy – najít jednu adresu a přehrát nějaký přenos. Možná to udělali, ale nikdy mi neřekli
ani ň. Řekl bych, že nedělají nic a halí se závojem utajení.
Tak, a zbývalo informovat ještě jednu skupinu. AFOSI, letecké poldy. Ti sice proti hackerovi
nic podniknout nemůžou, ale aspoň můžou zjistit, čí počítač tu je dokořán.
Chraplavý hlas Jima Christyho rachotil po telefonním drátu:
„Takže armádní systém Optimis, jo? Asi teď někam zavolám a někomu asi rozbiju hubu.“
Doufal jsem, že to je vtip.
Takže rok 1987 nám nezačal nejlíp. Hacker měl na našich počítačích ještě pořád zelenou.
Jediného schopného agenta FBI odvolali z případu. Bubáci ani necekli a NSA zřejmě
nechytila inspiraci. Jestli s tím co nejdřív nepohneme, nechám toho i já.
37
Byla neděle 4. ledna, kolem poledne, a my jsme s Marthou sešívali přikrývku, když se ozvalo
pípátko. Skočil jsem k počítači, přezkoušel, jestli je to hacker, a pak zavolal Steveovi
Whiteovi. Ten během minuty začal se sledováním.
Nečekal jsem, až Steve udělá svou práci. Hacker byl na mém počítači, a tak jsem odšlapal do
laboratoří a čekal tam. Dálší dvacetiminutový závod do vrchu, ale hacker si dal na čas. Pořád
ještě byl u klávesnice, když jsem dorazil do ústředny.
Pod tiskárnou se už naskládala na palec tlustá sjetina. Hacker dneska nelenil. Záhlaví
ukazovalo, jak se zamaskoval Sventekovým jménem. Když si ověřil, že na stroji není žádný
ze systémových manažerů, vrátil se k pentagonské databázi Optimis. Dneska ne:
„Dnes nemáte oprávnění ke vstupu do databáze,“ zněla odpověď vojenského počítače.
Fajn, žhavá současnost. Jestli Jim Christy někomu něco rozbíjel, věděl komu.
Probíral jsem sjetinu. Bylo zřejmé, jak hacker lovil na Milnetu. Vyzkoušel jeden po druhém
patnáct leteckých počítačů na místech jako letecké základny Eglin, Kirtland a Bolling. Neměl
štěstí. Na každý počítač se napojil, jednou dvakrát stisknul kliku a pak šel na další systém.
Dokud to nezkusil u Systémového velitelství leteckých sil, divize kosmických systémů.
Nejdřív se jim opřel o kliku útokem na jejich účet System s přístupovým heslem „Manager“.
Smůla.
Pak „Guest“ s přístupovým heslem „Guest“. Bezvýsledné.
Potom „Field“ s přístupovým heslem „Service“.
Username: FIELD
Password: SERVICE
VÍTEJTE V SYSTÉMOVÉM VELITELSTVÍ LETECKÝCH SIL,
DIVIZI KOSMICKÝCH SYSTÉMŮ
VAX/VMS 4.4
DŮLEŽITÉ SDĚLENÍ
Za řešení problémů s výpočetním systémem odpovídá Informační
systém, odbor služeb zákazníkům, budova místnost 2359.
Tel.: 643 2177/AV 833—2177.
Poslední interaktivní spojení ve čtvrtek 11-DEC-1986 19:11
Poslední neinteraktivní spojení v úterý 2-DEC-1986 17:30
UPOZORNĚNÍ: Vaše přístupové heslo má prošlou lhůtu. Okamžitě je obnovte
pomocí funkce SET PASSWORD!
$ show process/privilege
4-JAN-1987 13:16:37.56 NTY1: User: FIELD
(hacker žádá přehled systémových oprávněni kradeného účtu)
Procesová privilegia:
BYPASS možnost obejit všechny ochranné systémy
CMKRNL možnost změnit mod na “kernel“ (jádro systému)
ACNT potlačeni zpráv účtovacímu systému
WORLD možnost ovlivněni ostatníck procesů
OPER privilegia operátora
VOLPRO možnost překonat ochranu adresářů
GRPPRV skupinový přistup přes systémovou ochranu
READALL možnost číst cokoli jako vlastník
WRITEALL možnost přepisovat cokoli jako vlastník
SECURITY možnost vykonávat bezpečnostní funkce
Abrakadabra: brána se rozevřela dokořán. Připojil se jako Field Service. Ne jako obyčejný
uživatel. Měl účet se všemi existujícími privilegii.
Hacker nemohl věiit svému štěstí. Desítky marných pokusů, a teď najednou hurá! Učet
systémového operátora.
Jeho první příkaz byl vypsat všechna privilegia, která získal. Počítač leteckých sil
automaticky odpověděl: systémová oprávnění a fůra dalších, včetně možnosti číst, psát a
vymazat jakýkoliv soubor v systému.
Byl na něm dokonce oprávněn provádět bezpečnostní kontroly. Uměl jsem si ho představit,
jak sedí v Německu před svým terminálem a nevěří tomu, co je na obrazovce. Nejen že měl
volný přístup na počítač kosmického velitelství, on mu velel.
Někde v jižní Kalifornii, v El Segundu, byl velký počítač VAX napaden hackerem vzdáleným
přes půlku zeměkoule.
Dál se nedělo nic překvapivého. Když si hacker zjistil svá oprávnění, vyřadil kontrolu svých
úloh. Takhle by po sobě nenechával stopy; alespoň si to myslel. Jak by mohl vědět, že ho
sleduju z Berkeley?
Když se ujistil, že ho nikdo nesleduje, přezkoušel si nejbližší počítače. Ve chvilce objevil
čtyři na síti letectva a cestu ke spojení s dalšími. Byl ve výsadním postavení a viděl všude a
do všeho; pokud se jejich přístupová hesla nedala uhodnout, mohl je ukrást pomocí
nasazených trojských koňů.
To, do čeho se naboural, nebyl žádný malý stolní počítač. Na systému viděl tisíce souborů a
stovky uživatelů. Skutečně stovky. Dal si je všechny vypsat.
Ale pak se mu chamtivost nevyplatila. Dal počítači leteckých sil příkaz vypsat jména všech
souborů, a ten mu začal v pohodě vypisovat názvy jako „Konstrukční plány laserů“ a „Rozvrh
startů raketoplánů“. Nevěděl ale, jak spustit stavidla. Celé dvě hodiny se na jeho počítač lila
Niagara informací.
Ve 14.30 se konečně odpojil a představoval si, že se tam hned zase napojí. Jenomže vrátit se
nedokázal. Počítač mu sdělil:
“Vaše přístupové heslo je prošlé.
Kontaktujte prosím správce systému.“
Při dalším pohledu na výpis jsem pochopil, kde to zvoral. Počítač vyřadil přístupové heslo pro
prošlou lhůtu platnosti. Varování obdržel, když se do něj naboural prvně. Systém podle všeho
po několika měsících rušil platnost hesel automaticky.
Aby mohl na stroji zůstat, měl své heslo okamžitě obnovit. On místo toho výzvu ignoroval.
Teď ho systém nepouštěl zpátky.
Přes tisíce kilometrů, které nás dělily, jsem cítil, jak je zdrcený Zoufale toužil se na ten
počítač vrátit, ale zradila ho vlastní hloupá chyba.
Zakopl o klíčky k buicku, a pak si je zabouchl uvnitř.
Hackerova chyba vyřešila jeden problém, totiž co říct divizi kosmických systémů
Systémového velitelství leteckých sil. Protože byla neděle, nebylo komu zavolat. A protože se
hacker vyřadil ze hry sám, nebyl už počítači letectva nebezpečný. Prostě problém nahlásím
leteckým fízlům a nechám je, ať si s ním poradí.
V době, kdy se hacker toulal po leteckých počítačích, sledoval Steve White spoje Tymnetu.
„Přišel přes RCA,“ řekl Steve, „TAT-6.“
„Cože? Co to znamená?“
„Vlastně nic. RCA je jeden z internacionálních nosičů záznamu, a dneska hacker přišel po
transatlantickém kabelu číslo šest.“ Steve se v mezinárodních komunikacích vyznal jako
taxikář v místním provozu.
„Proč ne přes satelit?“
„Nejspíš, že je neděle - kabelové linky nejsou tak přecpané.“
„Chceš říct, že lidi dávají kabelům přednost před družicovými linkami?“
„Jistě. Pokaždé, když voláš přes satelit, vznikne čtvrtvteřinové zpoždění. Podmořské kabely tě
tolik nezdrží.“
„Koho to zajímá?“
„Lidi na telefonu, většinou,“ řekl Steve. „Tahle zpoždění dělají zmatek v rozhovoru. Víš,
když se oba pokoušejí mluvit současně a pak oba současně zmlknou.“
„Ale když se telefonní společnosti snaží o provoz po kabelech, kdo chce satelity?“
„Televizní okruhy, z větší části. TV signály se přes kabely neprocpou, a tak se drží satelitů.
Ale v optika to všechno změní.“
O optických vláknech jsem slyšel. Nehonit komunikační signály měděným drátem, ale nití.
Kdo ale potáhne kabely optických vláken po dně oceánu?
„To chce kdekdo,“ vysvětloval mi Steve. „Počet dostupných satelitových kanálů je omezený -
na rovníku se srovná jen omezený počet družic. A satelitní kanály nejsou soukromé -
poslouchat může kdokoliv. Družice jsou možná dobré pro televizi, ale pro data jsou to pravé
kabely.“
Moje rozhovory se Stevem Whitem začínaly u hackera, ale nevyhnutelně odbočovaly k jiným
námětům. Krátký pohovor se Stevem se obvykle změnil ve školení o teorii komunikace.
Věděl jsem, že hacker je stále ještě na spojení, a tak jsem se Stevea zeptal na detaily
sledování.
„Jo. Přešetřil jsem to u Wolfganga Hoffmana. Dneska máte návštěvníka z Karlsruhe.
Univerzita v Karlsruhe.“
„Kde to je?“
„Nevím ale tuším, že někde v Porúří. Není to na Rýně?“
Hacker se dál probíral počítačem amerického letectva, ale sotva ho opustil,
klusal jsem do knihovny. Ano, tady je Karlsruhe. Pět set kilometrů na jih od Hannoveru.
Kabel TAT-6 se táhne po dně Atlantského oceánu a spojuje Evropu s Amerikou. Od jeho
západního konce vedlo spojení přes Tymnet, pak skrz Lawrenceovy laboratoře v Berkeley,
dál po Milnetu, až skončilo na Systémovém velitelství leteckých sil, v divizi kosmických
systémů.
Někde v Německu hacker šimral východní konec a nevěděl, že si ho bereme na mušku.
Tři různá místa v Německu. Hacker byl toulavý. Ale možná že sedí na místě a hraje škatule
hejbejte se po telefonu. Snad je to opravdu student, který navštěvuje různé koleje a předvádí
se kamarádům. Byl jsem si jistý, že tu je jediný hacker - nebo jsem přece jen sledoval pirátů
několik?
Vyřešení záviselo na dokončení sledovačky. Nejen do státu nebo města, ale po celé trase až k
určitému člověku. Ale jak se dostat s telefonním sledováním přes vzdálenost deseti tisíc
kilometrů?
Soudní příkaz! Poslala FBI příkaz do Německa? A vůbec, opravdu v té věci zahájili
vyšetřování? Bylo na čase zavolat Mikea Gibbonse.
„Slyšel jsem, že tě z toho počítačového případu stáhli, “ řekl - jsem Mikeovi. „Můžu něco
udělat?“
„Ne, nestarej se,“ řekl Mike. „Nech to na mě. Klidně se natáhni, my už budeme pokračovat.“
„Takže zahájilo se vyšetřování, nebo ne?“
„Na to se mě neptej, protože ti to nesmím povědět. Prostě měj trpělivost, my už to zvládneme.“
Mike mi vyklouzl z každé otázky. Možná že z něj nějakou informaci vyrazím, když mu povím
o počítači divize kosmických systémů.
„Poslouchej, včera se ten můj hacker naboural do počítače vojenského letectva.“
„Kde?“
„Ale, někde v jižní Kalifornii.“ Neřek jsem mu, že to je v čísle 2400 na East El Segundo
Boulevard, naproti losangeleskému letišti. Neřekl mi, co se děje, tak proč si před ním nehrát
na nemluvu.
„Kdo ho provozuje?“
„Někdo z letectva. Nevím.“
„Nejlíp, když zavoláš AFOSI. Tam budou vědět, co s tím.“
„FBI to nebude vyšetřovat?“
„Už jsem ti to řekl. Vyšetřujeme. Máme výsledky. Ale nejsou pro tvoje uši.“ Tak takhle se
získávají informace z FBI.
Letečtí poldové byli trochu výřečnější. Jim Christy z AFOSI to shrnul stručně.
„Systémové velitelství? Zkurvysyn.“
„Jo. Ten chlápek je tam systémovým manažerem.“
„Systémovým manažerem na systémovém velitelství. Zábavné. Dostal se k něčemu tajnému?“
„Ne že bych to věděl přesně. Vlastně toho tolik nesehnal, jen jména několika tisíc souborů.“
„Zatraceně. Kdybychom jim to nepovídali. Dvakrát.“ Nebyl jsem si jistý, jestli smím
poslouchat.
„Jestli to má nějaký význam, tak se na jejich systém už ne dostane. Vyřadil se sám.“ Pověděl
jsem mu o prošlém přístupovém hesle.
„To je dobré pro systémové velitelství,“ řekl Jim, „ale kolik dalších počítačů je dokořán taky
tak. Když to divize kosmických systémů takhle zvrtá i po tom, co jsme je varovali, tak co už
máme dělat.“
„Vy jste je varovali?“
„Jasně, že jo! Zatraceně, půl roku říkáme systémovým operátorům, aby změnili všechna
přístupová hesla. To si snad myslíš, že jsme tě neposlouchali?“
Krindypindy! Oni opravdu poslouchali, co jim říkám, a dávali to dál. To je poprvé, co se
někdo jen zmínil, že bych snad k něčemu byl.
Washingtonská AFOSI tedy poslala zprávu svému agentovi na letecké základně Vandenberg.
Ten pak začal úřadovat v divizi kosmických systémů tam zajistili, že ta mezera zůstane
uzavřená.
O dva dny později jsem seděl spolu s Davem Clevelandem před jeho terminálem a hráli jsme
si s nějakým nakřápnutým softwarem. Vtom se ozvalo moje pípátko, a Dave beze slova -
přepnul terminál na unixový počítač. Sventek se právě napojil. Pohlédli jsme na obrazovku a
pokývali na sebe hlavami. Odklusal jsem do ústředny, abych akci viděl v chodu.
Hacker se s mým počítačem nezdržoval a šel rovnou přes Milnet na divizi kosmických
systémů. Sledoval jsem ho, jak se napojuje jako Field Service, a myslel jsem si, že ho
jednoduše zase vykopnou.
Ale kdež! Znovu ho ve svém systému přivítali. Kdosi z letecké základny obnovil účet Field
Service se starým přístupovým heslem. Možná že si servisní technik všiml prošlého účtu a
požádal systémového manažera, aby heslo obnovil.
Pitomci. Odemkli dveře a nechali klíče v zapalování.
Hacker nepromarnil ani minutu. Šel rovnou po autorizovaném softwaru a připojil nový účet.
Ne, žádný nový účet. Vypátral si starý, nepoužívaný účet a modifikoval ho. Jakýsi letecký
důstojník, plukovník Abrens, měl učet, ale už rok se na počitači neobjevil
Hacker účet ptnkovníka Abrense lehce upravil, přidal mu systémová oprávnění a nové heslo:
LETHACK.
LETHACK - pěkná drzost. Udělat na letecké síly Spojených států dlouhý nos.
Od této chvíle už účet Field Service nepotřeboval. V přestrojení za leteckého důstojníka měl
neomezený přístup k počítači divize kosmických systémů
Co s tím? Tenhle chlápek nebyl žádný fušer. AFOSI toho pro dnešek nechala. Co mám dělat?
Když nechám hackera na spojení, uniknou letectvu choulostivé informace. Ale když ho
odpojím, tak ho jenom přinutím, aby si našel jinou cestu a obešel monitory v mé laboratoři.
Od kosmickeho velitelstvi ho musime odřiznout. Ale nejdřiv ho chci vystopovat. Telefon dal
věci do pohybu. Během pěti minut vysledoval Steve White spojení až do Hannoveru a zavolal
Bundespost.
Pár minut ticha.
„Cliffe, vypadá to na dlouhé spojení?“
„Těžko říct, ale myslím, že jo.“
„Fajn.“ Steve byl na dalším telefonu; slyšel jsem jen občas zesílený hlas.
V minutě se mi Steve vrátil na linku „Wolfgang spoj sleduje v Hannoveru Je to mistní hovor
Chtějí vystopovat celou trasu“
To jsou mi noviny. Místní hovor v Hannoveru znamená, že hacker je někde v Hannoveru.
Ledaže by za něj v Hannoveru dělal špinavou práci počítač. Steve na mne pokřikoval
Wolfgangovy instrukce:
„Ať se děje co se děje, hackera neodpojuj. Udržuj ho na drátě, jestli můžeš.“
Jenomže on zatím krade soubory z letecké základny. Bylo to jako sledovat lupiče, jak vám
vykrádají váš vlastní dům. Mám ho vykopnout, nebo nechat běžet sledovačku? Nemohl jsem
se rozhodnout.
No, měl bych zavolat někomu... Co takhle Mike Gibbons z FBI? Nebyl k mání.
Národní centrum pro bezpečnost počítačů - to by mohlo být ono. Zeke Hanson bude vědět, co
podniknout.
Zase smůla. Zeke tam nebyl a hlas na druhém konci drátu vysvětloval: „Rád bych vám
pomohl, ale my tady projektujeme bezpečné počítače. Nezabýváme se operačními aspekty.“
Tohle už jsem slyšel, díky.
Tak, a už tu nebyl nikdo, s kým promluvit, až na letectvo.
Zaháčkoval jsem se na informační centrum sítě Milnet a podíval se po jejich telefonním čísle.
Samozřejmě, změnili ho. Dokonce zapsali na seznam chybné oblastní předčíslí. Než jsem se
dostal ke správnému člověku, probral jim hacker důkladně celý počítač.
„Dobrý den, hledám systémového manažera od Vaxu divize kosmických systémů.“
„Tady seržant Thomas. Ten manažer jsem já.“
„Ehm, já nevím, jak vám to vysvětlit, ale máte na vašem počítači hackera.“ (A přitom jsem si
myslel: „Nebude mi věřit a bude chtít vědět, kdo jsem.“)
„Cože? A kdo jste vy?“ I po telefonu jsem cítil, jak na mě dělá ohnutý loket.
„Jsem astronom z Lawrenceových laboratoří v Berkeley.“ (První chyba, napadlo mě, tomu
nikdo věřit nebude.)
„A jak víte, že tu je hacker?“
„Sledoval jsem, jak se vám bourá do počítače přes Milnet.“
„Myslíte, že vám to budu věřit?“
„Tak se podívejte na svůj systém. Nechte si vypsat uživatele.“
„Tak jo.“ Slyšel jsem v pozadí klapot kláves.
„Není tu nic divného. Máme napojeno padesát sedm lidí a systém se chová normálně.“
„Všiml jste si někoho nového?“ zeptal jsem se.
„Kouknu se... ne, všechno je normální.“ Mám mu to říct, nebo jen tak chodit kolem horké
kaše?
„Znáte někoho, kdo se jmenuje Abrens?“
„Jo. Plukovník Abrens. Právě se napojil na počítač. Heleďte, o co vám běží?“
„Jste si jistý, že Abrens je v pořádku?“
„Jo, k čertu. Je to plukovník. člověk se nemá vrtat do lampasáků.“
Kladením navádějících otázek se nedostaneme nikam. Můžu mu to právě tak dobře vyklopit
celé.
„No, ten hacker ukradl Abrensův účet. Zrovna se napojil a hrabe se vám v souborech.“
„Jak to víte?“
„Sleduju ho. Mám výpis,“ řekl jsem. „Připojil se na účet Field Service, potom znovu nastavil
Abrensův účet. Právě teď mu přidělil systémová oprávnění.“
„To není možné. Zrovna včera jsem obnovil přístupové heslo k účtu Field Service. Bylo
prošlé.“
„Ano, vím. Nastavil jste přístupové heslo ‚Service‘. Stejné, jako bylo loni. Hacker ho zná.“
„No dobře, ať mě čert veme. Počkejte.“ V telefonu jsem slyšel, jak seržant Thomas volá
komusi dalšímu. O pár minut později se znovu ozval.
„Co chcete, abychom udělali?“ zeptal se. „Hned teď náš počítač odpojit nemůžu.“
„Ne, chvíli vydržte,“ řekl jsem. „Hackera sledujeme po linkách a teď už ho skoro máme.“
Nežvanil jsem - Steve White mi právě předal žádost Wolfganga Hoffmana, abychom hackera
udrželi na spojení co nejdéle. Nechtěl jsem, aby mu seržant Thomas linku odpojil dříve, než
bude sledovačka hotová.
„Tak jo, ale zavoláme našeho velícího důstojníka. Ten to rozhodne.“ Nemohl jsem se na něj
zlobit. Uplně cizí Člověk odněkud z Berkeley mu zavolá, že se jim někdo naboural do
systému.
Během hovoru jsem sledoval tiskárnu, ze které vyskakoval každý hackerův příkaz. Dneska si
nevypisoval jména všech souborů. Úplně naopak: vypisoval si jednotlivé soubory. Už znal
jména souborů, o které měl zájem; nemusel se babrat s vyhledáváním jejich názvů.
Tak tohle byl důležitý klíč. Předevčírem si nechal vypsat jména tisíců souborů. Dnes šel
rovnou po těch, které ho zajímaly. Určitě si vytiskl celou seanci. Jinak by jména souborů
musel zapomenout.
To znamenalo, že si tiskne všechno, k čemu se dostane. Věděl jsem už, že si vede podrobný
zápisník - jinak by byl zapomínal na některá semínka zasazená před delší dobou. Připomněl
jsem si schůzku s CIA: T. J. se ptal, jestli si hacker vede záznamy o svých seancích. Teď
jsem to věděl.
Na druhém konci linky, někde v Německu, seděl cílevědomý a metodický špión. V jeho
doupěti ležel duplikát každého výpisu, který prošel mým monitorem.
Jaké soubory si vypisoval? Přeskočil všechny programy a ignoroval návody pro systémové
manažery. Místo toho šel po operačních plánech. Dokumenty popisující vojenské náklady
raketoplánů. Výsledky zkoušek detekce satelitů. Návrhy výzkumů pro hvězdné války. Popis
systému kamer obsluhovaného astronauty.
Žádný z těch souborů nepatřil mezi utajované. Žádný nebyl „tajný“ nebo „přísně tajný“,
dokonce ani „důvěrný“ ne. Alespoň tak nebyl žádný z nich označený.
Žádný počítač napojený na Milnet ovšem nesmí obsahovat utajované informace. Na to je jiná
počítačová síť, úplně oddělená, která pracuje s utajovanými daty. Svým způsobem tedy divize
kosmických systémů Systémového velitelství leteckých sil neměla co ztratit: počítač nebyl
utajovaný.
Ale problém byl složitější. Každý zvlášť tyhle doklady žádné tajené informace neobsahují.
Když jich ale dáte dohromady spoustu, mohou tajemství odhalit. Učet za titan od výrobce
letadel jistě není nic tajného. Ani skutečnost, že se staví nový bombardér. Ale když se vezmou
společně, plyne z nich s velkou pravděpodobností, že nový bombardér Boeingu jez titanu, a že
tedy musí létat nadzvukovou rychlostí (protože obyčejný hliník vysoké teploty nevydrží).
Pokud kdysi chtěl někdo porovnávat informace z různých zdrojů, strávil v knihovně týdny.
Dnes, s počítači a sítěmi, zvládnete soubory dat v minutách - připomeňte si, jak jsem pracoval
s účty za meziměstské telefony z Mitre, abych zjistil, kam se všude hacker dostal Analyzou
veřejně přistupnych dat pomocí počítače se dají odhalit tajemství, i když se do tajných
databází vůbec nepodíváte.
Před časem, v roce 1985, se tímhle zabýval viceadmirál John Poindexter. Pokoušel se zřídit
nový klasifikační stupeň pro informace: „choulostivé, ale neutajované“. Takové informace by
patřily níže než běžné stupně „Přísně tajné“, „Tajné“ a „Důvěrné“, ale některým cizincům by
byl přístup k nim odepřen.
Poindexter se nešikovně pokusil uplatnit to na akademický výzkum, univerzity to přirozeně
odmítly a celá myšlenka padla. Když jsem teď stál před monitorem a sledoval, jak se hacker
probírá systémem vesmírného velitelství, pochopil jsem, oč mu šlo. Projekty letectva z oblasti
hvězdných válek možná nebyly přísně tajné, ale choulostivé byly určitě.
Cože? Já, a souhlasit s viceadmirálem Poindexterem? S tím chlápkem, co lifroval zbraně do
Iránu? S šéfem Ollieho Northa? Jenže na obrazovce mi tancovalo přesně to, co popisoval:
choulostivá, i když neutajovaná data.
Na telefonu se znovu ozval Tymnet.
„Je mi líto, Cliffe, ale v Německu jsou s tou stopou v koncích.“
„Copak oni ten hovor nemůžou vysledovat?“ Ptal jsem se a nevěděl, kdo mají být „oni“.
„Nu, hackerova linka je z Hannoveru, to ano,“ odpověděl Steve. „Ale v Hannoveru mají
mechanické přepínače - hlučné, složité krámy - a na těch mohou sledovat jen lidé. Počítačem
se ten hovor sledovat nedá.“
Začínal jsem rozumět. „Chceš říct, že na sledovačku musí v ústředně někdo být.“
„To je ono. A protože v Hannoveru je deset večer, není tam už nikdo.“
„A jak dlouho to potrvá, než se do té ústředny někdo dostane?“
„Takové tři hodiny.“
Při sledování musí telefonní technik navštívit telefonní ústřednu a jít po drátech a přepínačích.
Podle toho, co jsem o tom věděl, musí snad dokonce šplhat po telefonních sloupech. Špatné
zprávy.
Hacker se zatím plížil leteckým počítačem. Seržant Thomas byl ještě pořád na telefonu -
podle všeho mezitím obvolal všechny druhy lampasáků, co jich letectvo má.
Popadl jsem telefon, na kterém bylo letectvo. „Tak, a ani o kousek dál už to dnes stopovat
nemůžeme.“
„Rozumím. Tak toho hackera rovnou odřízneme.“
„Počkejte chvilku,“ řekl jsem. „Nedělejte to tak, aby to vypadalo, že ho vykopáváte ze
systému. Zkuste místo toho najít něco, aby neměl podezření, že po něm jdete.“
„Jo. Vymysleli jsme si plán. Vyšleme zprávu všem, co jsou na systému, že počítač má
poruchy a musí se odstavit kvůli údržbě.“
Dokonalé. Hacker si bude myslet, že se počítač odstavuje do opravy.
Čekal jsem ještě minutu, a pak záměry hvězdných válek na hackerově obrazovce přerušil
uprostřed stránky vzkaz:
Systém bude vypnut z důvodu udržby. Obnovení provozu za 2 hodiny.
Uviděl to hned. Okamžitě se odpojil a zmizel v neznámu.
38
Po tom, co se naboural do další vojenské databáze, to hacker nehodlal vzdát. Vracel se do
našich laboratoří a zas a znovu se zkoušel dostat na Systémové velitelství leteckých sil.
Jenomže žádné zaklínadlo mu nefungovalo. Do jejich počítačů se zpátky nedostal.
Odstavili ho chytře. Neposlali mu vzkaz „Vypadni, piráte!“ Místo toho upravili jeho kradený
účet tak, že skoro fungoval. Když se hacker na svůj kradený účet - Abrens - napojil, tvářil se
počítač leteckých sil, jako když přihlašeni přijímá, ale pak mu vyhodil chybové hlášení jako
kdyby byl hacker svůj účet upravil nepřesně.
Byl jsem zvědavý, jestli hacker pochopil, že ho mám pod palcem. Pokaždé, když se mu
povedlo se do nějakého počítače nabourat, zjistili ho a vykopli.
Z jeho pohledu to vypadalo, že ho zjistil každý mimo nás. Ve skutečnosti ho nezjistil téměř
nikdo.
Mimo nás.
Nemohl vědět, že je v kleci. Pro něj byly moje výstrahy, monitory a nástražné dráty
neviditelné. Sledování z Tymnetu - přes satelity a po dně oceánu - byla absolutně nehlučná. A
Bundespost už za ním šla po čuchu.
Poslední Wolfgangova zpráva říkala, že zařídil, aby byl v hannoverské ústředně technik denně
až do půlnoci. Bylo to drahé, takže to s námi potřeboval zkoordinovat. Ještě důležitější bylo,
že Němci zatím neměli nic od FBI.
Bylo načase zavolat Mikea Gibbonse.
„Němci ještě od FBI nic nedostali,“ řekl jsem. „Netušíš proč?“
„Máme tu, ehm, vnitřní problémy,“ odpověděl Mike. „Ani to nechtěj vědět.“
Vědět jsem to chtěl, ale ptát se bylo zbytečné. Mike by neřekl ani slovo.
„A co Bundespost?“ zeptal jsem se. „Jsou celí žhaví, aby jim už přišlo nějaké úřední
oznámení.“
„Pověz jim, že to má všechno v rukou právní atašé FBI v Bonnu. Papíry dojdou.“
„Tos říkal už před čtrnácti dny.“
„A říkám to dnes.“
Cvak. Poslal jsem zprávu nazpátek Steveovi na Tymnet a ten ji předal Wolfgangovi.
Byrokrati možná nejsou schopni komunikovat, ale technici to zaručeně dovedou.
Naše stížnosti podané FBI se musely přecedit přes jejich úřad, poslat americkému právnímu
atašé v Bonnu, potom předat německé obdobě FBI, Bundeskriminalamtu. V Německu BKA
nejspíš vyvolává stejné představy o pravdě a spravedlnosti jako v Americe FBI.
Jenomže na prameni informací od Mikea Gibbonse někde seděla žába. Nemohl jsem dělat
skoro nic, jen otravovat Mikea a zachovávat úzké spojení na Tymnet i Bundespost. Dříve či
později se FBI dostane až k BKA, a soudní příkaz se objeví.
Mezitím potřebovali píchnout moji astronomičtí přátelé. Den jsem strávil snahou pochopit
optiku dalekohledu Keckovy observatoře. Jerry Nelson na mně chtěl programy, které by
předpověděly výkonnost dalekohledu; od té doby, co jsem začal lovit hackera, jsem na tom
ani neškrtnul.
A druzí systémoví manažeři na mně také seděli. Otrávený Wayne Graves naléhal, abych
udělal nějaký software k diskovým driverům. („Vybodni se na hackera. Napiš už konečně pár
kódů.“) A Dave Cleveland mi lehce připomínal, že potřebuje napojit na naši vnitřní síť deset
nových stolních počítačů.
Každému jsem řekl, že hacker zmizí „VBB“. Všudypřítomné prohlášení softwarových
vývojářů, ať jsou odkudkoliv. V blízké budoucnosti.
Cestou za skupinou astronomů jsem jen tak na chvilku na kouknul do ústředny - jen abych
zkontroloval své monitory. Ukázaly, že kdosi pracuje na počítači patřícím k Bevatronu a
manipuluje se souborem přístupových hesel.
Moc divné. Bevatron byl laboratorní urychlovač částic a všichni programatoři od něj
pracovali v naši laboratoři Se souborem přístupových hesel může manipulovat jedině
systémový manažer. Postával jsem a sledoval. Kdosi přidával pár nových účtů.
Ale fajn, věděl jsem, jak zjistit, jestli je to legální. Zavolat lidem od Bevatronu. Ozval se
Chuck McParland.
„Ne, systémový manažer jsem já. Nikdo jiný oprávnění nemá.“
„Achich ouvej, tak to maš problém. Někdo si na tvém počítači hraje na pánaboha.“
Chuck vyklepal pár příkazů a vrátil se k telefonu.
„Zkurvysyn.“
Chuckův urychlovač částic Bevatron používá magnety velké jako dům, aby mohl na tenké
terče vystřelovat úlomky atomů.
V šedesátých letech používal jako munici protony. Dnes, napájen druhým urychlovačem,
roztáčel těžké ionty málem až k rychlosti světla.
Poté, co těmi atomovými částicemi bouchnou do tenké fólie, prohrabávají se fyzici troskami a
hledají fragmenty, ktere by mohly být základními stavebními bloky vesmíru. Čas na paprsku
je něco, na co fyzici čekají celé měsíce; pacienti s rakovinou, což je ještě důležitější,
čekají také.
Bevatron dokáže urychlit ionty helia na zlomek rychlosti světla, při které získají energii
kolem 160 miliónů elektronvoltů. Touhle rychlosti uběhnou pár centimetrů a pak většinu své
energie předají.
Když před tenhle urychlovač postavíte na správnou vzdálenost rakovinný nádor, dostane se do
něj většina energie částic. Rakovinné buňky tu energií pohltí, nádor se rozpadne a neovlivní
se tím zbytek těla. Na rozdíl od rentgenových paprsků, které ozáří všechno, co jim stojí v
cestě, přenesou částice z Bevatronu hlavní část své energie na jedno místo. Zvlášť dobře to
účinkuje na mozkové nádory, které jsou často chirurgicky neodstranitelné.
Chuckův počítač určuje onu správnou vzdálenost od Bevatronu. Také řídí urychlovač, aby se
použila správná energie.
Udělejte chybu v jednom nebo v druhém, a zabijete nesprávné buňky.
Každých pár vteřin vyrazí po dráze paprsku zášleh iontů. Chuckův počítač zajistí přepínáním
magnetů v pravou chvíli, aby se posílaly buď k fyzikálnímu pokusu, nebo pacientovi s
rakovinou. Štěnice v programu by byla zlá zpráva pro obě strany.
Hacker už si jen tak nešťoural kolem. počítače. Hrál si s mozkovým kmenem nějakého
člověka.
Věděl o tom? Pochyboval jsem. Jak by mohl? Pro něj byl počítač Bevatronu jen další hračka,
systém, který se dal prozkoumat. Tamní programy nepodávaly oznámení „Pozor - jakákoliv
změna na tomto počítači může ohrozit zdraví i životy nemocných. Nevměšujte se!“
To, co dělal, nebylo jen nevinné pátrání po informacích. Když našel způsob, jak se stát
systémovým manažerem, střečkoval i se samotným operačním systémem.
Naše operační systémy jsou citlivá stvoření. Kontrolují, jak se počítač chová, jak odpovídají
jeho programy. Systémoví manažeři své operační systémy jemně dolaďují a snaží se
vymáčknout z počítačů každý bit výkonu. Běží program příliš pomalu, protože mu konkurují
jiné úkoly? Spravíte to tím, že v operačním systému přestavíte program na rozvrhování času.
Nebo tu snad není dost paměti pro dvanáct programů, které mají běžet sou časně? Pak změňte
způsob, jímž operační systém přiděluje paměť. Jenže jestli to zvržete, počítač nebude
fungovat.
Tohohle hackera nezajímalo, jestli někomu rozbije operační systém. Prostě si chtěl udělat
díru, aby se mohl vrátit, kdykoliv si bude přát. Věděl, že může někoho zabít?
Chuck svůj systém napevno zavřel tím, že změnil všechna přístupová hesla. Další dveře
zabouchnuté hackerovi před nosem.
A další starosti. Honil jsem se za někým po celém světě, ale nemohl jsem mu zabránit, aby se
nenaboural do každého počítače, po kterém zatoužil. Jediná obrana byla sledovat ho a varovat
lidi, které napadl.
Mohl jsem ho samozřejmě vyrazit ze svého počítače a nad celou tou věcí si umýt ruce. Moje
původní obavy byly podle všeho zbytečné: věděl jsem už, jaké mezery v zajištění využívá, a
nevypadalo to, že by mi do počítače zaváděl časované bomby nebo viry.
Kdybych ho ze stroje vykopl, tak bych jenom začernil okno, kterým jsem ho sledoval.
Pokračoval by v útocích na další počítače s použitím různých sítí. Neměl jsem na vybranou
nic než nechat toho parchanta flákat se kolem, dokud ho nebude možné chytnout.
Ale zkuste to vysvětlit FBI. Ve čtvrtek 8. ledna se umě cestou zastavil náš místní agent FBI
Fred Wyniken.
„Jsem tu jen jako představitel úřadu v Alexandrii ve státě Virgínie,“ řekl Fred.
„Tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Proč se o ten případ nestará oaklandský úřad?“
„Pobočky FBI jsou na sobě značně nezávislé,“ odpověděl Fred „To, co jedna považuje za
důležité, muže jiná docela dobře ignorovat.“ Dalo se vycítit, do které kategorie můj
případ řadí. Fred mi vysvětlil, že neví, jaká je pravděpodobnost, že bude zahájeno
soudní řízení, protože to není jeho případ.
„Ale řekl bych, že je velmi slabá. Nemůžete prokázat žádné peněžní
ztráty. Nejde tu o žádná jasně utajovaná data. A ten hacker není ze Států.“
„Tak proč se tedy o ten případ nestará můj místní úřad?“
„Pamatuj si, Cliffe, že FBI pracuje jenom na případech, které bude stíhat ministerstvo
spravedlnosti. A pokud nebyly ohroženy žádné tajné informace, není žádný důvod utrácet
prostředky na to, aby se věc vyřešila.“
„Jenomže jestli něco nepodniknete, bude hacker dál otloukat naše počítače, dokud jich nebude
spoustu skoro vlastnit.“
„Podívej. Každý měsíc nám telefonuje půl tuctu lidí: ,Pomoc! Někdo se mi bourá do
počítače.’ Pětadevadesát procent z nich nemá žádný záznam, žádné pořádné stopy a žádná
účetní data.“
„Zadrž. Mám tady záznamy z jeho seancí i že sledovaček. U ďasa, mám tu každé písmeno,
které ten parchant vyťukal.“
„K tomu se dostanu. Je pár případů, tvůj k nim patří, kdy je dokumentace dobrá. Jenže to
nestačí. Škoda musí stačit na to, aby odůvodnila naši námahu. O kolik jste přišli?
O pětasedmdesát centíků?“
A je to tu zase. Ano, naše ceny za počítačový čas daly dohromady jen malou sumu. Já v tom
ale cítil větší problém, možná celostátního významu. Můj agent FBI jen šestibitovou účetní
chybu. Není divu, že ani neprojevil zájem - nemluvě o nějaké podpoře.
Jak dlouho ještě potrvá, než si ho někdo všimne? Až padne na nějaký tajný vojenský počítač?
Až zkazí nějaký důležitý, technologicky náročný lékařský experiment? Co když ublíží
některému pacientovi v nemocnici?
Tak jsem Fredovi dal výtisky za posledních pár neděl (nejdřív jsem je ovšem musel na zadní
straně podepsat - mělo to něco společného s „důkazním řízením“) a disketu s telefonními
záznamy Mitre. Všechno to poslal Mikeovi Gibbonsovi z alexandrijského úřadu. Možná že to
Mikeovi poslouží, až bude přesvědčovat FBI, aby si promluvila s německým BKA.
Marnost nad marnost. Němečtí telefonní technici pořád ještě neměli svůj soudní příkaz, FBI
se neozývala a můj šéf mi poslal krátký dotaz, kdy napíšu nějaký software k zapojení nové
tiskárny.
A Martha byla také nespokojená. Hacker se neboural jen do počítačů. Přes pípátko napadal i
náš domov.
„Copak FBI nebo CIA něco nic nedělá?“ ptala se. „Pravda, Spravedlnost a Americký způsob
života - to není jejich věc?“
„To je pořád ten starý problém rajónů. CIA tvrdí, že by to měla dělat FBI. A FBI se toho
nechce ani dotknout.“
„A ten letecký úřad, nebo jak se to jmenuje - dělají něco?“
„Stejná písnička. Problém začal v Německu, a někdo musí zavolat do Německa, aby se to
vyřešilo. AFOSI může jen tlouct na dveře u FBI.“
„Tak proč to nenecháš plavat?“ navrhovala Martha. „Zazdi si díru do počítače a nech hackera,
ať se potlouká, kde chce nikdo tě nejmenoval úředním hlídačem amerických počítačů.“
„Protože chci vědět, co se děje. Kdo je za tím. Po čem slídí. Výzkum.“ Hlas Luise Alvareze
mi zněl v uších ještě po měsících.
„Tak přemýšlej o tom, jak ten problém vyřešit bez FBI. Jestli nechtějí, aby Němci ten hovor
sledovali, tak najdi jiný způsob.“
„Jak? Nemůžu zavolat na Bundespost a říct jim: ,Tenhle hovor sledujte!“
„Proč ne?“
„Za prvé nevím, komu zavolat. A nevěřili by mi, kdybych to udělal.“
„Tak si vymysli nějaký jiný způsob, jak se dostat k hackerovu bytu.“
„Jo, správně. Prostě mu řeknu, aby mi dal svou adresu.“
„Nesměj se. Třeba by to zabralo.“
39
„FBI to vzdává.“
Tenhle vzkaz mi nechala Ann Funková z AFOSI. Den před tím jsem jí volal a to mi řekla, že
její skupina vyčkává, až se FBI pohne. A teď tenhle pozdrav.
Zkoušel jsem jí zavolat, ale byla už z letecké základny Bolling pryč. Nedalo se dělat nic
jiného než zavolat FBI.
Chraplavý hlas z alexandrijského úřadu nehodlal ztrácet čas.
„Agent Gibbons není v tomto okamžiku dosažitelný, ale mám pro vás vzkaz,“ řekl mi ten chlápek
úředním hlasem. „Váš případ je uzavřen a máte tu věc skončit.“
„Aha. A kdo to vzkazuje?“
„Lituji, ale toje celý vzkaz. Agent Gibbons tu bude příští týden.“
„Nic víc Mike neřekl?“ Po tuctu rozhovorů mi to snad aspoň mohl povědět osobně.
„Říkám vám, to byla celá zpráva.“
Paráda. Pět měsíců otravovat FBI. Vysledovat spojení kolem světa. Dokázat, že se hacker
bourá do vojenských počítačů. A právě když bych pomoc FBI potřeboval nejvíc.., puf.
Ann Funková se ohlásila o hodinu později.
„Právě jsem se dozvěděla, že FBI rozhodla, že pro další vyšetřování nejsou dostačující podklady.“
„I při tom nabourání na kosmické velitelství letectva?“ otázal jsem se.
„Bylo to Systémové velitelství, divize kosmických systémů, Cliffe. Buď přesný, nebo nám v
tom naděláš zmatek.“ Ale kosmické velitelství zní lépe. Kdo by tak asi chtěl velet systému?
„Fajn, ale to o ně FBI nemá zájem?“
Ann vzdechla. „Podle FBI tu není žádný důkaz o skutečné špionáži.“
„To řekl Mike Gibbons?“
„O tom pochybuji,“ řekla. „Řekl mi to dozorčí důstojník, který povídal, že Mikea z případu
stáhli a že o tom nemůže mluvit.“
„Tak kdo o tom rozhodoval?“ Mike byl jediný počítačově gramotný agent FBI, s kterým jsem
mluvil.
„Nejspíš někdo ze střední vrstvy vedení FBI,“ řekla Ann. „Únosci se jim chytají snadněji než
počitačovi hackeři“
„A co ty na to teď?“zeptal jsem se jí. „Máme zavřít krám, nebo toho parchanta zkusíme
chytit?“
„FBI říká, že máme hackerovi zavřít přístupové porty.“
„Na to jsem se neptal.“
„….a změnit všechna svá přístupová hesla...“
„Já vím, co říká FBI. Co řekne letectvo?“
„Nevím. Ještě si tu o tom promluvíme a já ti pak zavolám.“
„Dobře, jestli nám někdo neřekne, abychom pokračovali, tak zavíráme krám a hacker si může
s vašimi počítači hrát, jak se mu zamane. Pět měsíců toho špióna honíme, a ani jedna vládní
agentura na to ještě nedala měďák.“ Rozzlobeně jsem zavěsil.
O pár minut později volal můj místní agent FBI Fred Wyniken. Nepřipustil žádné pochybnosti
o jejich rozhodnutí. Oficiálním tónem mě informoval, že FBI má pocit, že neexistuje způsob,
jímž by mohl být hacker vydán kvůli pronikání do neutajovaných počítačů.
„Cliffe, jestli můžeš prokázat, že byly ohroženy nějaké tajné materiály nebo že byla
způsobena závažná škoda na vašich systémech, FBI do toho půjde. Dokud k tomu nedojde,
nehneme prstem.“
„A co považujete za škodu? Když se mi někdo vláme do šuplete v psacím stole a okopíruje si
plány na nový integrovaný obvod, je to škoda? Na koho se mám obrátit?“
Fredovi se do odpovědi nechtělo. „Jestli trváš na tom, aby se v tomto případě pokračovalo,
může FBI asistovat podle zákona o místní policii. Vaše laboratoř by musela vejít v jednání s
berkeleyským okresním státním zástupcem a zahájit vyšetřování. Jestli váš státní zástupce
bude chtít, aby byl hacker vydán, FBI poskytne pomoc při zpracování příslušných papírů.“
„Cože? Po pěti měsících mě předhazujete zpátky mému místnímu státnímu zástupci?“
Nechtělo se mi věřit vlastním uším.
„Pokud se rozhodnete pro tento postup, bude FBI fungovat jako spojení mezi vaší místní
policií a německými úřady. Vyšetřující středisko bude u policie LBL a soudní přelíčení bude
v Berkeley.“
„Frede, tohle mi přece nemůžeš říkat. Ten chlápek se naboural do třiceti počítačů po celých
Státech, a ty mi tu říkáš, že to je náš místní berkeleyský problém?“
„Ano, to ti říkám,“ pokračovalo moje místní rameno zákona. „FBI se rozhodla případ zastavit.
Jestli chceš pokračovat, uděláš líp, když se obrátíš na vaše místní policejní síly.“
Ani ne hodinu nato volal Steve White z Tymnetu. Z Německa právě obdržel následující
elektronickou zprávu:
„Je velmi naléhavé, aby úřady Spojených států vstoupily v jednání s německou prokuraturou,
jinak Bundespost přestane spolupracovat. Nemůžeme pokračovat bez jakéhokoliv úředního
souhlasu. Musíte dohodnout s FBI okamžitý kontakt s německým BKA.“
Do háje! Strávil jsem celé měsíce navazováním spojení mezi agenturami, a najednou se FBI
stáhne. Zrovna když je potřebujeme.
Moc na vybranou jsem neměl. Buď uděláme, co se nám říká, zavřeme to a zahodíme pět
měsíců práce, nebo zůstaneme otevření a budeme riskovat výtku od FBI.
Když to zavřeme, dáme hackerovi možnost volně se potloukat po našich sítích, aniž by ho
kdokoliv sledoval. Když necháme otevřeno, k hackerovi se stejně nedostaneme, protože
Bundespost ve sledování dál nepůjde, dokud jí FBI nedá zelenou. Tak či tak vyhrává hacker.
Bylo načase zavolat šéfovi. Roy Kerth zprávám uvěřil hned.
„FBI jsem nikdy nevěřil. Prakticky jsme za ně vyřešili případ, jenže oni to vyšetřovat
nebudou.“
„Tak co uděláme?“
„Pro FBI nepracujeme. Nemají nám co přikazovat. Necháváme otevřeno, dokud nám
ministerstvo energetiky neřekne, abychom to zavřeli.“
„Neměl bych jim zavolat?“
„To nech na mě. Fůra naší práce je v pekle a ti o tom ještě něco uslyší.“ Roy si ještě cosi
mumlal - neznělo to jako chvalozpěv na FBI -‚ pak se postavil a rozhodně řekl: „Necháme
otevřeno, a hotovo.“
Jenže monitorovat hackera v Berkeley nebylo totéž co sledovat ho v Německu. Potřebovali
jsme FBI, i když o nás nestáli.
Co na to poví CIA?
„Ahoj, tady Cliff. Naši přátelé z, ehm, entity ‚F‘ ztratili zájem.“
„S kýmpak jsi to mluvil?“ zeptal se T. J.
„S místním představitelem entity a s úředníkem z východního pobřeží.“ Učil jsem se bubácky.
„Dobrá. Podívám se na to. Buď zticha, dokud se neozvu.“ Ozval se za dvě hodiny.
„Rozhodnutí zní zavřít krám. Tvůj kontakt, Mike, je mimo případ. Jeho entita se vydala na lov
kapsářů.“
„Tak co uděláme?“
„Seď a buď zticha,“ řekl bubák. „FCI patří Mikeově entitě. Jenže na Mikeovu entitu může
někdo přitlačit. Prostě počkej.“
FCI? Federální cukrárenská inspekce? Fond couravých idiotů? Nemohl jsem to rozluštit.
„Poslyšte, co to je FCI?“
„Psst. Nevyptávej se. Kolečka se točí na místech, o kterých nemáš tušení.“
Zavolal jsem Maggii Morleyové, naší přebornici přes Scrabble a vševědoucí knihovnici.
Trvalo jí tři minuty, než tu zkratku našla. „FCI je zahraniční kontrarozvědka,“ sdělila.
„Nepotkal jsi poslední dobou nějaké špióny?“
Takže CIA neprovozuje kontrašpionáž. FBI s tím nechce ztrácet čas. A Bundespost chce
úřední sdělení ze Spojených států. Bzzzum.
Ještě z jedné agentury by snad mohla přijít podpora. Zeke Hanson z NSA měl porozumění -
sledoval každý náš krok a věděl, jak moc potřebujeme pomoc FBI. Nemohl by pro nás něco
udělat?
„Rád bych pomohl, Cliffe, ale to nemůžeme. NSA spíš poslouchá než mluví.“
„Ale není tady Národní centrum bezpečnosti počítačů právě od toho? Aby řešilo problémy
bezpečnosti počítačů?“
„Odpověď znáš. Ne a ne. Zkoušíme zabezpečit počítače, ne chytat hackery.“
„A nemůžeš zavolat FBI a aspoň je trochu povzbudit?“
„Prohodím sem tam slůvko, ale zatím ještě dýchej klidně.“
Centrum bezpečnosti počítačů NSA se v nejlepším případě jen pokoušelo vypracovat
příslušné normy a podporovat zabezpečení počítačů. Působit jako ústředí pro řešení takových
problémů, jako byl ten můj, o to neměli zájem. A soudní příkaz mi určitě obstarat nemohli.
NSA se s FBI nestýkala.
Po pár dnech se ozval T. J. „Udělali jsme dojem na tribuny,“ pravil agent CIA. „Mikeova
entita je už zase na stopě. Kdyby ještě dělali potíže, ozvi se mi.“
„Jak jsi to udělal?“
„Ale, promluvil jsem s několika kamarády. Nic moc.“
Jaký druh kamarádů tenhle chlápek má? Zatočit s FBI za dva dny... S kýmpak to asi promluvil?
Netrvalo to dlouho a ozval se Mike Gibbons z FBI. Vysvětlil mi, jak to je podle německých
zákonů: bourat se do počítačů tam není nic významného. Pokud při tom nezničíte počítač,
není to o moc vážnější než parkování v druhé řadě.
Nedávalo mi to smysl. Když je německý zákon tak shovívavý, proč bere Bundespost případ
tak vážně?
Mike pochopil, o co mi jde, a přinejmenším souhlasil, že bude na celém případu pokračovat.
„Ale měl bys vědět, že loni chytili jednoho německého hackera na počítači v Coloradu, jenže
soudit ho nemohli.“ Pohne už konečně ten právní atašé FBI zadkem?
„Dělám na tom,“ řekl Mike. „Pověz svým přátelům z Bundespost, že o nás už brzy uslyší.“
Toho dne večer jsme měli další příležitost piráta chytit. Čekali jsme s Marthou ve frontě v
krámě, když se mi rozcvrlikalo pípátko. Praštil jsem výtiskem National Enquireru, vrhl se k
telefonnímu automatu a vytočil Stevea Whitea.
„Náš kamarádíček je na lince,“ sdělil jsem mu.
„Fajn. Zavolám Němcům.“
Rychlý rozhovor a rychlá sledovačka. Hacker byl na spojení pět minut, ale Steve ho stačil
vystopovat až na číslo DNIC #2624-4511-049136. Veřejně přístupná linka v Hannoveru.
Spoustu detailů mi Steve vyprávěl dodatečně. Wolfganga Hoffmana to vzbudilo ve tři ráno, a
hned tu linku začal sledovat z Frankfurtu. Jenže telefonní inženýr přidělený hannoverské
ústředně už šel domů spát. O fous, ale nevyšlo to.
Wolfgang měl dotaz. Brémská univerzita byla svolná se na lovu na hackera podílet, ale kdo to
bude platit? Ten pirát utrácel univerzitní peníze - stovky dolarů denně. Jsme ochotni to za něj
platit?
Nemožné. V laboratořích byl můj rozpočet na péra a papíry pěkně utažený a nedalo se čekat,
že by mi na tohle skočili. Poslal jsem zpátky vzkaz, že se poptám.
Steve podotkl, že někdo to bude muset zaplatit, jinak Bundespost prostě hackerovi odřízne
přístup. Když teď věděli, že okrádá síť Datex, chtěli Němci zacpat díry.
Ale z Německa přišly ještě další zprávy. Pár nocí předtím se hacker napojil na dvě minuty na
Berkeley. Dost dlouho, aby ho stačili sledovat až na univerzitu do Brém. Brémy ho pak zase
sledovaly do Hannoveru. Vypadalo to, že se nám náš hacker nenaboural jen do berkeleyských
laboratoří, ale že stejně čenichá i na evropských sítích.
Steve mi vysvětlil, že problém je v hannoverském telefonním systému. „Americké telefony
řídí počítač, takže sledování tu je docela snadné. Ale v Hannoveru musí při sledování být
někdo v ústředně.“
„Takže ho nemůžeme sledovat, ledaže by nám zavolal přes den nebo večer?“
„Je to ještě horší. Od chvíle, kdy začnou, jim sledování potrvá hodinu nebo dvě.“
„Hodinu nebo dvě? Děláš si psinu? Vždyť tobě trvá sledování z Kalifornie po Tymnetu a přes
satelit deset vteřin. Proč to neudělají taky tak?“
„Udělali by, kdyby mohli. Hackerova telefonní ústředna prostě ještě není komputerizovaná.
Takže technikům to sledování chvíli trvá.“
Poslední dobou se hacker objevoval tak na pět minút. Dost na to, aby mě vzbudil, ale na
dvouhodinové sledování by to těžko stačilo. Jak ho udržet pár hodin?
Bundespost také nemůže držet techniky v pohotovosti věčně. Vlastně si stěží mohli dovolit
držet je déle než pár dnů. Na dokončení stopy jsme měli jeden týden Zbýval nám čas do příští
soboty do večera, pak to telefonní technici odvolají.
Nemohl jsem hackera přimět se objevil v příhodnějším čase. A nemohl jsem mu určit, jak
dlouho se má zdržet. Přicházel a mizel tak, jak se mu zachtělo.
40
„Vstávat, lenochode,“ pravila mi Martha v příšernou hodinu, v sobotu ráno v devět. „Dnes si
uděláme rajčatový záhon.“
„Je teprve leden,“ protestoval jsem. „Všechno spí. Medvědi upadli do zimního spánku. A já
taky.“ Přetáhl jsem si přikrývku přes hlavu, ale Martha ji ze mě okamžitě strhla. „Jen pojď
ven,“ řekla a sevřela mi zápěstí zkušeným chvatem.
Na první pohled to vypadalo, že mám pravdu. Zahrada byla hnědá a mrtvá. „Podívej se,“ řekla
Martha a přiklekla k růžovému keři. Dotkla se nalitých růžových poupat. Ukázala na slivoň, a
když jsem se podíval zblízka, viděl jsem, jak se z holých větví vynořuje opar drobných
zelených lístečků. Ubohé kalifornské rostlinky - žádná zima, kterou by mohly prospat.
Martha mi dala lopatu a začali jsme roční koloběh: přerývali jsme zem, hnojili umělým
hnojivem, zasadili chlupaťoučké sazeničky rajčat. Každoročně jsme opatrně sázeli několik
různých odrůd, které dozrávaly v různou dobu, abychom měli po celé léto trvalý přísun rajčat.
A každým rokem dozrálo jedno každé rajče patnáctého srpna.
Byla to pomalá, těžká práce, protože zem byla vazká jílem a ztěžklá zimními dešti. Konečně
ale bylo políčko zryté a my, zpocení a umazaní, jsme skončili a šli do sprchy a na dlabanec.
Ve sprše jsem ožil. Martha mi mydlila záda, zatímco jsem se nahříval v horké vodě. Možná že
ten rustikální život není koneckonců tak zlý.
Martha mi šampónovala hlavu a byla právě uprostřed, když se zpod hromady mých svršků
ozvál odporný kvikot pípátka. Martha zavyla a začala protestovat: „Neopovažuj se...“
Pozdě. Vyskočil jsem ze sprchy a pádil do obýváku, zapnul jsem Macintosh a zavolal
laboratorní póčítač. Sventek.
O vteřinu později jsem se bavil se Stevem na jeho domácím čisle „Je tu, Steve“
„Fajn. Udělam stopu a zavolám Frankfurt“
O chvíli později byl Steve znovu na drátě. „Je pryč. Před chvílí tu byl, ale už se odpojil.
Volat Německo už není k ničemu.“
Zatraceně. Stál jsem tam úplně otrávený, nahý jako prst, mokrý a rozklepaný, uprostřed louže
v našem obýváku, a chuchvalce šampónu ze m odstřikovaly na klávesnici mého počítače.
Claudia cvičila Beethovena, ale pohled na nahatého spolubydlícího pádícího do obýváku ji
vyrušil, takže odložila housle a zírala. Pak se rozesmála a zahrála pár taktů nějaké burlesky.
Pokusil jsem se k tomu zatrsat, ale hackerovo náhlé zmizení mi příliš leželo v hlavě.
Schlíple jsem se vracel do koupelny. Martha se na mě zamračila, ale pak toho nechala a
zatáhla mě zpátky do sprchy pod horkou vodu.
„Je mi to líto, miláčku,“ omlouval jsem se. „Je to naše jediná šance, jak ho dostat, jenže tu
nebyl dost dlouho, abychom ho stačili chytit.“
„Paráda,“ řekla Martha. „Dost dlouho, aby tě stačil vytáhnout ze sprchy, ale zas ne tolik, aby
se dalo zjistit, odkud je. Možná že ví, že ho sleduješ, a že se ti to cílevědomě snaží znechutit.
Nějak telepaticky ví, kdy jsi ve sprše. Nebo v posteli.“
„Je mi to fakt líto, miláčku.“ A bylo.
„Lásko, musíme s tím něco provést. Nemůžeme toho chlápka nechat, aby s námi takhle
mával. A všichni ti bubáci v kravatách, se kterými se pořád bavíš - co kdy udělali, aby ti
pomohli? Nic. Musíme to vzít do vlastních rukou.“
Měla pravdu: strávil jsem u telefonu hodiny sFBI, CIA, NSA, AFOSI a ministerstvem. Další,
jako BKA, o problemu věděli, ale iniciativu nepřevzal nikdo.
„Jenže co můžeme podniknout bez vládní pomoci?“ zeptal jsem se. „Potřebujeme soudní
příkaz a tak dále. Potřebujeme úřední povolení ke sledování telefonních linek.“
„Jo, ale když chceš něco natáhnout do vlastního počítače, tak žádné povolení nepotřebuješ.“
Takže co? Pod pářící vodou se ke mně Martha obrátila se lstivým pohledem.
„Bórja? Daragoj, u meňja plan ...‚“ udělala mi Martha na tváři z mydlinek kozí bradku a knír.
„Da, Natáša?“
„Užé čás na sekrétnoj plan nóměr tricať pjáť bé.“
„Prevoschódno, Natáša, éto búdět rabótať pjerféktno. Ech, daragája... štó éto sekrétnoj plan
náměr tricať pjáť bé?“
„Éto operácija Spěrcha.“
„Charašo, panimáješ, špión z Ganóvěra gledájet sekrétnyje jnformáciji, nět?“ řekla Martha.
„My jému padadím, što on chóčet - sekrétnyje vojénnyje špijónskie tájny. Mnógo tájn. Očeň
mnógo sekrétov.“
„Skaži ty meňja, daragaja, eti tajny, kdě my jich palúčim? My něznájem nikakich vojénnych
tájn.“
„Myjich sdělájem, Bórja.“
Hele. Martha přišla se samozřejmým řešením našeho problému. Dáme tomu chlápkovi to, co
hledá. Vycucáme si nějaké soubory z palce a olemujeme je jakoby tajnými dokumenty.
Necháme je povalovat v mém počítači. Hacker o ně zakopne, a až to zbaští, stráví pár hodin
tím, že to celé bude kopírovat.
Elegantní.
Kolik? Splachoval jsem Marthiny vlasy a přitom počítal: potřebujeme ho na dvě hodiny. Je
napojen 1 200-baudovou linkou, může tedy číst rychlostí asi 1 200 znaků za sekundu. Za dvě
hodiny může probrat kolem sto padesáti tisíc slov.
„Ach, Natáša, moj krasívij kontra-kontrašpijón, vot zděsješčo adín problém: gdě my
nachódim pjáť sto straníc klámnych tájn?“
„Eto prósto, daragój. Tájny my vydůmajem. Nóměry my ispólzujem, što zděs užé jesť.“
Horká voda došla, a tak jsme se vyhrabali ze sprchy. Martha se šklebila a pokračovala ve
výkladu. „Takovou spoustu informací si přes noc nevymyslíme. Ale můžeme to dělat
průběžně tak, abychom byli stále před ním. A můžeme vzít obyčejné úřední doklady, trochu je
upravit a dát jim tajně znějící tituly. Opravdové tajné dokumenty jsou nejspíš přecpané
nudným byrokratickým žargonem..
„…takže prostě sebereme pakl těch nesrozumitelných směrnic z ministerstva energetiky, které
se mi věčně válejí po stole, a maličko je upravime, aby vypadaly jako statní tajemství“
Martha pokračovala „Musime si dat pozor, aby to vypadalo korektně a byrokraticky. Když
nahoře napíšeme ‚PROHLĚDNĚTE SI TENTO PŘÍSNĚ DŮVERNÝ ULTRATAJNÝ
MATERIÁL‘, tak hacker nejspíš dostane podezření. Musíme na to pěkně zlehka. Dost
zakázaného, aby neztratil zájem, ale žádnou nápadnou past.“
Převaloval jsem v hlavě myšlenky a začínal chápat, jak je uskutečnit. „Jasně. Vymyslíme si
sekretářku, která dělá pro lidi, kteří na tom tajném projektu pracují. A necháme hackera
narazit na její soubory z textového procesoru. Spousta konceptů, opakováni a spousta
interních sdělení.“
Claudia nás uvítala v obýváku, kde po mně právě vytřela louži. Vyslechla si náš plán a
přispěla dalším tipem: „Víte, v tom vašem počítači by se dal připravit oběžník, který by
hackera vyzval, aby si napsal o další informace. Jestli na to naletí, mohl by připojit svou
zpáteční adresu.“
„To je ono,“ řekla Martha, „dopis se slibem dalších informací, samozřejmě!“
Všichni tři jsme se usadili kolem stolu, ďábelsky se šklebili, pojídali omelety a propracovávali
náš plán. Claudia vysvětlovala, jak by měl ten oběžník fungovat: „Myslím, že by to mělo být
něco jako výherní kupón z oplatek: napište nám, a my vám pošleme, no třeba - tajný
dekódovací prsten.“
„Koukněte,“ řekl jsem, „nemůže být přece tak pitomý, aby nám poslal svou adresu.“ Viděl
jsem, že to byla pro mé spolukonspirátorky studená sprcha, a tak jsem dodal, že by to stálo za
pokus, ale hlavní věc že je dát mu něco, co by mohl pár hodin přežvykovat.
Potom mě napadl další problém. „Nevíme toho o vojenských záležitostech dost na to, aby ty
dokumenty měly smysl.“
„Smysl mít nemusí,“ ďábelsky se zašklebila Martha. „Opravdové vojenské dokumenty také
nemají smysl. Jsou samý žargón a samé žvanění. Znáš to: ‚procedura pro implementaci
vysoce prioritní implementační procedury je zde dále popsána v sekci dvě, pododstavec tři
procedurálního implementačního plánu‘. Kak, Bórja?“
Šlápli jsme tedy s Marthou do pedálů a v laboratoři jsme se napojili na počítač LBL.
Prohrabávali jsme se pak v něm horami skutečných vládních dokumentů a směrnic, které
přetékaly byrokracií ještě daleko hanebnější, než jakou bychom kdy mohli vymyslet a trošku
jsme je upravovali, aby vypadaly jako „utajované“.
Naše dokumenty se týkaly dalšího projektu hvězdných válek. Kdyby je četl někdo cizí, uvěřil
by, že Lawrenceovy laboratoře v Berkeley právě urvaly tučnou smlouvu s vládou na pořízení
nové počítačové sítě pro Strategickou obrannou iniciativu.
Tahle vylhaná síť měla podle všeho propojovat tucty tajných počítačů a roztáhnout se po
vojenských základnách kolem celého světa. Při čtení našich souborů byste našli poručíky a
plukovníky, inženýry i vědce. Tu a tam jsme utrousili narážky na porady a tajná hlášení.
A vymysleli jsme si Barbaru Sherwinovou, slaďounkou přitroublou sekretářku, která se
pokouší zvládnout svůj nový textový procesor a udržet přehled v nekonečném proudu
dokumentů produkovaných naším čerstvě vymyšleným Úřadem počítačové sítě pro
Strategickou obrannou iniciativu. Naši fiktivní sekretářku jsme pojmenovali po jisté
astronomce, Barbaře Schaeferové, a použili jsme i její pravou poštovní adresu. Skutečnou
Barbaru jsem požádal, aby nám pohlídala všechnu neobvyklou poštu adresovanou Barbaře
Sherwinové.
Naše vymyšlená memoranda obsahovala požadavky na rozpočet (50 miliónů dolarů na
komunikační náklady), platební příkazy a technický popis sítě. Většinu toho všeho jsme
vybrali a slátali ze souborů, které se porůznu povalovaly v počítači, jenom jsme změnili
adresy a tu a tam pár slov.
Jako základ adresáře jsem zneužil kopii seznamu jmen a adres z laboratorních novin. Jenom
jsem každé „p.“ přepsal na „por.“, každé „pí.“ na „kpt.“, každé „dr.“ na „plk.“ a každé „prof.“
na „gen.“. Adresy? Prostě jsem tam tu a tam vrazil „základnu leteckych sil“ nebo „Pentagon“
Za půl hodiny vypadal můj lžiadresář jako skutečné vojenské Kdo je kdo.
Některé dokumenty jsme si samozřejmě vymýšleli od a až do zet: korespondenci mezi
manažery a druhořadými byrokraty. Blok informací popisujících technické možnosti sítě. A
také oběžník sdělující, že příjemce muže obdržet další informace o počítačové síti SDI, když
napíše projekční kanceláři.
„Učet můžeme pojmenovat zkratkou počítačové sítě pro Strategickou obrannou iniciativu,“
řekl jsem. „PSPS - Pss pss - to je parádní zkratka.“
„Ne. Mohlo by ho to trknout. Jen se pěkně chovej jako byrokrat. Použijeme SDINET Jestli
mu padne do oka, máme to v suchu.“
Uložili jsme všechny soubory pod jeden účet SDINET a zajistili, že přístupové heslo budu
znát já a nikdo jiný. Pak jsem zabezpečil soubory tak, aby byly naprosto nepřístupné pro
kohokoliv kromě vlastníka - tedy mě.
Velké počítače vám umožní, aby byly některé soubory přístupné celému světu, tedy každému,
kdo se na počítač napojí. Je to tak trochu, jako když necháte odemčený psací stůl - kdokoliv si
může pročíst, co v něm je, pokud chce. Pro celý svět můžete nastavit třeba soubor s výsledky
volejbalového turnaje osazenstva kanceláří.
Stačí jediný povel, a soubor může být přístupný pouze zvoleným lidem - například vašim
spolupracovníkům. Poslední zprávy o prodeji nebo třeba některé výrobní záměry má znát
několik lidí, ale nechcete, aby vám je prohlížel kdekdo.
Nebo můžete mít úplně soukromý soubor. Nikdo kromě vás ho číst nemůže. Je to jako když
zamknete psací stůl, nikdo už do něj nemůže. Tedy skoro nikdo. Systémový manažer takovou
ochranu může obejít a číst kterýkoliv soubor.
Já jsem byl vlastník i systémový manažer, a když jsem naše SDI soubory nastavil jako
soukromé, nemohl je číst nikdo jiný.
Leda - snad - hacker převlečený za systémového manažera.
Protože hacker se ještě pořád mohl nabourat do počítače a stát se systémovým manažerem.
Stálo ho to ovšem pár minut, než se mu kukačka vylíhla z vejce, ale pak byl schopen přečíst
všechny soubory z mého systému. Včetně těch falešných SDI souborů.
Jestli se těch souborů jen dotkne, dozvím se to. Moje monitory zaznamenají každý hackerův
pohyb. A jen abych měl jistotu, nastavil jsem na ty soubory alarm. Jestli se na ně někdo jen
podívá nebo se jen pokusí přikázat počítači, aby se na ně zkusil podívat, budu to vědět. Hned.
V mé pasti byla návnada. Jestli se hacker zakousne, bude potřebovat dvě hodiny, aby ji
spolknul. Dost času, aby ho Němci mohli vystopovat až domů.
Na tahu byl hacker.
41
Zase jsem to všechno zvrzal. Operace Spěrcha byla připravená, to ano. Ale zapomněl jsem na
důležitý detail.
Nikoho jsem se nedovolil.
Normálně by to nebyl problém, protože se stejně nikdo nestaral o to, co dělám. Když jsem si
to šlapal do laboratoře, napadlo mě ale, že každá organizace, s kterou jsme byl ve styku, bude
chtít o těch našich z palce vycucaných SDI souborech vědět. Samozřejmě, že každá z nich na
to bude mít jiný názor, ale jestli budu pokračovat a neřeknu nikomu nic, naštvu je všechny.
Ale co se stane, když je požádám o svolení? Nechtěl jsem na to myslet. Nejvíc jsem měl
starost o názor svého šéfa. Jestli za mnou bude stát Roy, tak na mě ty třípísmenkové agentury
nemůžou.
Sedmého ledna jsem šel rovnou do jeho kanceláře. Chvíli jsme se bavili o relativistické
elektrodynamice - což povětšině znamenalo, že jsem sledoval starého pana profesora s křídou
u tabule. Říkejte si o kožených profesorech co chcete, ale není lepší způsob, jak se něco
naučit, než poslechnout si někoho, kdo už si odsloužil své.
„Jo a šéfe, zkusím se vypořádat s tím hackerem.“
„To už na tebe zase tlačí CIA?“ Řekl to žertem, alespoň doufám.
„Ne, ale Němci už budou sledovat linku jen týden. Po příštím víkendu to můžeme zabalit.“
„Dobře. Už to stejně trvá moc dlouho.“
„Tedy, napadlo mě nechat na našem počítači nějaká falešná data, jako návnadu na hackera.“
„Pro mě za mě, zní to dobře. Ale fungovat to samozřejmě nebude.“
„Proč ne?“
„Protože na to je ten hacker moc velký paranoik. Ale pokračuj v tom. Bude to užitečné
cvičení.“ No tak hurá!
Šéfův souhlas mě chránil před zbytkem světa. Lidi z třípísmenkových agentur jsem ale o
našich plánech informovat musel. Sepsal jsem stručný návrh na formuláři vědeckého sdělení.
Návrh na zjištění hackerovy adresy
Problém:
Počítače LBL napadá neodbytný hacker. Vzhledem k tomu, že je z Evropy, trvá sledování po
telefonních linkách hodinu. Chtěli bychom ho přesně lokalizovat.
Pozorování:
1. Je neodbytný.
2. Pracuje tajně na našich počítačích a není si vědom toho, že jej sledujeme.
3. Pátrá po výrazech jako „sdi“, „stealth“a ‚jadern“.
4. Je schopný programátor a má zkušenosti s pronikáním do sítí.
Navrhované řešení:
Poskytnout mu fiktivní informace, které ho zdrží na spojení déle než hodinu. Během této
doby dokončit telefonní sledování.
Návrh pokračoval rubrikami Dosavadní výsledky, Metodika a Detaily implementace a
poznámkami pod Čarou o pravděpodobnosti, že ho opravdu chytíme. Bylo to tak nudné, jak
jen jsem dokázal.
Tenhle papír jsem rozeslal na obvyklý seznam adres třípísmenkových agentur: FBI, CIA,
NSA a ministerstvó energetiky. Připojil jsem sdělení, že pokud nebude mít nikdo námitky,
provedeme ten plán příští týden.
Pár dní na to jsem agentury obvolal. Mike Gibbons z FBI pochopil, o co mi jde, ale za svou
agenturu se nechtěl vyjádřit tak ani tak.
„Co na to říká CIA?“
T. J. z CIA můj návrh četl také a byl stejně nesdílný:
„Co tomu říkali hoši z entity ‚F‘?“
„Mike chtěl, abych zavolal vám.“
„No to je šaškárna. Volal jsi severní entitu?“ Severní entita? Kdo může být na sever od CIA?
„Co je to severní entita?“
„Vždyť víš, velká pevnost ‚M‘.“ Aha - Fort Meade v Marylandu. NSA.
Ano, Fort Meade jsem volal, a Zeke Hanson z Národního centra pro bezpečnost počítačů
NSA můj návrh četl. Vypadalo to, že se mu líbí, ale nechtěl s tím nic mít.
„Já ti určitě nemůžu říkat, abys v tom pokračoval,“ vysvětloval mi Zeke. „Osobně bych rád
viděl, co to udělá. Ale jestli se dostaneš do problémů, nechceme s tím nic mít.“
„Já nehledám někoho, kdo by převzal odpovědnost. Chci vědět, jestli to není špatný nápad.“
Zní to divně, ale o to mi šlo. Než začnete s pokusem, zjistěte si názory lidí, kteří už na
tom dělali.
„Mně se to líbí. Ale měl by sis to hlavně ověřit u FBI.“ Kruh se uzavřel - každý z nich
ukazoval prstem na někoho dalšího.
Tak jsem obvolal ministerstvo energetiky, AFOSI a chlápka z vojenské zpravodajské služby.
Nikdo z nich pochopitelně nechtěl nést odpovědnost, ale nikdo ten nápad nezablokoval. Víc
jsem nepotřeboval.
Ve středu už bylo na nějaké námitky pozdě. Marthin nápad mě chytil a chtěl jsem na tom
pokračovat.
Jak se dalo čekat, ve středu odpoledne se hacker zase objevil. Byl jsem na obědě v Cafe
Pastorale v Berkeley s Dianne Johnsonovou, terénní pracovnicí ministerstva energetiky, a
Davem Stevensem, matickým esem z výpočetního střediska, pochutnávali jsme si na
báječných fettucini a probírali výsledky a další plány.
Ve 12.53, uprostřed šálku cappuccina, se ozvalo pípátko. Morseovka mi sdělila, že hacker je
na našem počítači Unix-4 jako Sventek. Neřekl jsem ani slovo - jen jsem pádil do telefonní
budky a zavolal do Tymnetu Steveovi Whiteovi (dva a čtvrt dolaru ve čtvrťácích), aby spustil
sledovačku. Hacker se napojil na pouhé tři minuty - právě tak dlouho, aby si zjistil, koho mám
na počítači napojeného. Byl jsem zpátky u stolu dříve, než mi káva vystydla.
Otrávilo mi to zbytek oběda. Proč zůstal jen tři minuty? Vyčenichal past? To se nedalo
posoudit, dokud neuvidím výpis v laboratoři.
Monitory ukázaly, že se napojil jako Sventek, dal si vypsat seznam všech, kdo právě byli na
počítači, a pak zmizel. K čertu s ním. Nerozhlížel se ani tak dlouho, aby si stačil všimnout
našich klamných souborů.
Jenže co když byla naše návnada moc schovaná? Německý telefonní technik už bude v
pohotovosti jen pár dní, takže nejlepší by bylo trochu to zviditelnit.
Ode dneška zůstanu napojený na počítač. Budu si hrát na miláčka Barbaru Sherwinovou,
napojenou na počítač přes účet SDINET. Až hacker příště vystrčí periskop, uvidí, jak to na
SDINETu žbluňká sem tam a někdo zkouší editovat hned jeden soubor a hned zas jiný. Jestli
si toho nevšimne, tak už ničeho.
Samozřejmě, nazítří ve čtvrtek se neukázal. Začínal nám docházet čas. Další ráno zase nic. Už
jsem to chtěl vzdát, když se mi v pátek 16. ledna v 17.14 ozvalo pípátko. Máme tu hackera.
A já jsem tu, pracuju na účtu SDINET a hraju si se slovním procesorem. První příkaz „who“
mu vypsal deset lidí. Já byl sedmý na seznamu.
who
Astro
Carter
Ferzni
Meyers
Microprobe
Oppy5
Sdinet
Sventek
Turnchek
Tonipkins
Tady je návnada. No tak, chňapni po ní!
lbl>grep sdinet/etc/passwd (hledá uživatele SDINET v našem souboru přístupových hesel)
sdinet: sx4sd34x2: uzivatel sdinet, soubory in/u4/sdinet, majitel projektu site sdinet
Ha! Zabral! Shání se po informacích o uživatelích účtu SDINET. Věděl jsem, co udělá —
bude hledat v adresáři SDINET.
lbl>cd/u4/sdinet (přesunuje se do adresáře SDINET
lbl>Is a chce si dát vypsat jména souborů)
poruseni ochrany dat - nejste majitel (jenže nemůže!)
Ovšemže nemůže číst data SDINET vždyť jsem ty soubory chránil před kýmkoliv. Jenže on
ví, jak můj zámek obejít. Prostě položí malé vajíčko s pomocí softwaru Gnu-Emacs. Bude z
něj superuživatel.
Žádný z mých souborů se nemůže skrýt před systémovým manažerem. A můj návštěvník ví
přesně, jak se zmocnit jeho výsad. Trvá to jen pár minut. Tak co, sáhne si opička do lahvičky
pro banánek?
A tady ho máme. Zkouší, jestli nikdo nezměnil poštovní program Gnu-Emacs. Teď si píše
svůj vlastní falešný program atrun. Jako za starých časů. Za pár minut z něj bude systémový
manažer.
A teprve teď jsem u telefonu a volám Steveovi Whiteovi.
„Steve, zavolej Německo. Máme tu hackera a bude to dlouhé.“
„Vydrž, Cliffe. Zavolám do deseti minut.“
Teď je to na Němcích. Dokážou si tuhle rozinku z koláče vydloubnout? Podívejme se na to, v
Berkeley máme 17.15, takže v Německu to bude, ehm, 2.15 ráno. Nebo 1.15? Tak či tak,
určitě ne běžné úřední hodiny. Tak tedy doufejme, že se tam hannoverský technik dnes v noci
zdržel.
Hacker zatím neztrácel čas. V pěti minutách si připravil speciální program, který z něj měl
udělat superuživatele. Pře kroutil konec programu Gnu-Emacs, svůj vlastní speciální program
přesunul do systémové oblasti. Teď už musí Unix každou chvíli ten program objevit a... jo, a
máme to. Je z něj superuživatel.
Hacker vyjel rovnou po zapovězených souborech adresáře SIDNET. (A já byl přilepený na
monitor a myslel jsem si: „No tak pojď, hochu, a počkej, až uvidíš, co tu pro tebe máme.“)
Celkem samozřejmě si dal nejdřív vypsat jména souborů:
lbl>Is
Celosvetova-Sit
Finance
Formulare
Gordon-Sdeleni
Hoste-Informace
Pentagon-Dotazy
Platebni-Prikazy
Posta-Adresy
Rhodes-Dopisy
SDI-pocitace
SDI-site
SDI-Sit-Navrhy
Spojeni
Uzivatele-Seznam
Spousta těchhle souborů nebyly jen jednoduché soubory. Něco z toho byly souborové
adresáře - celé police plné dalších souborů.
Na co se podívá nejdřív? Snadné. Na všechno.
Příštích pětačtyřicet minut si vytahoval jeden soubor po druhém a četl všechno to smetí, co
jsme mu s Marthou připravili.
Nudná, únavná nádeničina, ze které občas vypadl zlatý valounek technické informace.
Například:
Vážený majore Rhodesi,
děkujeme Vám za Vaše připomínky ohledně přístupu k SDINET. Jak víte,
identifikátor uživatele sítě (IUS) bude nutný pro přístup k utajované i
neutajované složce sítě SDINET. Vzdor toMu, že IUS budou distribuovány z
různých míst, je důležité, aby uživatelé, kteří používají obě složky sítě, měli
jediný IUS.
Vzhledem k tomuto požadavku by se Vaše velitelské středisko mělo
neprodleně spojit přímo s řídicími pracovníky sítě. Z naší laboratoře v Berkeley
sice můžeme Váš IUS bez potíži upravit, dáváme však přednost tomu, aby byla
podána řádná žádost řídicím pracovníkům sítě.
S pozdravem
Barbara Sherwinová
Ach... v tomhle dopise máme narážku, která říká, že na SDINET je možný přístup z
Lawrenceových laboratoří v Berkeley. Vsadím se, že stráví jednu či dvě hodiny pátráním po
bráně k oné bájné síti SDINET.
Jestlipak věří tomu, čím jsem ho nakrmil? To se dá snadno zjistit. Stačí se dívat, co udělá -
nevěřící se nevydá hledat svatý grál.
Tyhle soubory z něj udělaly věřícího. Přerušil své hledání a začal pátrat po spojení na síť
SDI. Na svém monitoru jsem ho sledoval, jak trpělivě prověřuje všechna naše spojení s okolním
světem. Protože náš systém dopodrobna neznal, nemohl ho prověřit úplně, ale deset minut
strávil tím, že na něm hledal nějaký port označený „SDI“.
Háček, šňůra a splávek.
Dal se znovu do čtení našich falšovaných souborů SDINET a vyhrabal soubor označený jako
Form-dopis:
Projekt počítačové sítě pro SDI
Lawrenceovy laboratoře v Berkeley
P. S. 50-351
1 Cyclotron Road
Berkeley, CA 94720
jméno jméno
adresa adresa
obec obec stát stát psč psč
Vážený pane,
děkujeme Vám za váš dotaz ohledně SDINET. Rádi vyhovíme Vašemu dotazu
na další informace o této síti. Z našeho úřadu můžete obdržet níže uvedené
dokumenty. Laskavě označte dokumenty, o jejichž zasláni máte zájem:
#37.6 Celkový popis SDINET
19 str., revidováno září 1985
#41.7 Strategická obranná iniciativa
a počítačové sítě: Plány a implementace
(Materiály z konference)
227 str., revidováno září 1985
#45.2 Strategická obranná iniciativa
a počítačové sítě: Plány a implementace
(Materiály z konference)
300 str., červen 1986
#47.3 Požadavky pro připojení na SDINET
65 str.‚ revidováno duben 1986
#48.8 Jak se napojit na SDINET
25 str., červenec 1986
#49.1 Přípojky na SDINET X.25 a X.75 (včetně japonského, havajského a
evropského uzlu)
8 str., prosinec 1986
#55.2 Plán rozvoje SDINET 1986-1988
47 str., listopad 1985
#62.7 Seznam neutajovaných členů SDINET (včetně hlavních přípojek
Milnet)
24 str., listopad 1986
#65.3 Seznam utajovaných členů SDINET
9 str., listopad 1986
#69.1 Rozvoj sítí SDINET a Sdi Disnet
28 str., říjen 1986
Žádanka IUS
Žádanku vydává naše centrum, musí však byt odeslána řídicímu
středisku sítě
Dostupné jsou i další materiály Uvědomte nás laskavě, jestliže si přejete být
zařazen do našeho rozdělovníku.
Svůj požadavek laskavě zašlete na výše uvedenou adresu k rukám pí. Barbary
Sherwinové.
Další souhrnná zpráva o SDINET je plánována na 20. únor 1987. Vzhledem k
tomu nám musí být veškeré požadavky na dokumentaci předloženy nejpozději
do uzávěrky 11. února 1987. Pozdější požadavky mohou být vyřízeny
opožděně.
S pozdravem
Barbara Sherwinová
tajemnice pro dokumentaci
projekt SDINET
Byl jsem zvědav, jestli na tenhle dopis zareaguje. Že by nám poslal svou adresu?
Velký rozdíl by v tom nebyl. Ozval se Steve White z Tymnetu.
„Sledoval jsem to tvé spojení až na Brémskou univerzitu.“
„Jako obvykle, co?“
„Jo. Mám dojem, že zahájili výuku,“ řekl Steve. „Na každý pád Bundespost sledovala linku
Datexu z Brém do Hannoveru.“
„Tak jo. Vypadá to, jako kdyby ten hacker byl z Hannoveru.“
„Alespoň Bundespost to tvrdí. Sledovali linky Datexu až do nějakého telefonního portu někde
blízko hannoverského centra.“
„Pokračovali dál, doufám.“
„Teď přijde ta špatná zpráva. Někdo se tam napojil na hannoverský Datex. Bylo to z
Hannoveru, to souhlasí - žádná dálková linka.“
„Má Bundespost to telefonní číslo?“
„Skoro. Poslední půl hodiny technici prověřovali linky a omezili to na padesát čísel.“
„Proč nenajdou rovnou to Číslo?“
„Wolfgang o tom mluví nějak neurčitě. Vypadá to, že zjistili místní skupinu telefonů, ze které
to číslo je, a až budou dělat příští sledovačku, dorazí to až k tomu správnému telefonu. Podle
Wolfgangova hlasu se zdá, že by ten případ moc rádi dořešili.“
Jeden z padesáti? Bundespost to už skoro má. Příště ho dostanou.
Pátek 16. ledna 1987. Kukačka snesla vejce do nesprávného hnízda.
42
Trasa se natáhla skoro až k hackerovi. Jestli se objeví ještě jednou, dostaneme ho.
Ale zítra v noci to musíme zabalit. V sobotu, až němečtí telefonní technici nechají lovu.
Ukáže se?
„Martho, nebudeš to chtít ani slyšet, ale budu zase spát v laborkách. Ale už to možná končí.
Snad.“
„To už říkáš podesáté.“
Nejspíš ano. Celý ten lov bylo jedno nepřetržité „Málem jsem ho dostal“ a následující „Je
někde jinde.“ Jenže tentokrát to vypadalo jinak. Zprávy z Německa byly plné sebedůvěry.
Chytili tam správný vítr.
Hacker si nepročetl naše nastražené soubory. Za těch pětačtyřicet minut, co byl na spojení,
probral asi třetinu dat. Věděl, že jich tam je víc, tak proč nezůstal a neštudoval?
Tím spíš by se měl vrátit co nejdřív. A tak jsem ještě jednou zalezl pod svůj stůl a usnul při
vzdáleném kvílení počítačové diskové jednotky.
Pro tentokrát jsem se probudil i bez toho, aby mi pípátko kňučelo do ucha. Bylo pokojné
sobotní ráno, a já osamělý v pusté kanceláři civím zespoda na svůj psací stůl. Nu, aspoň jsem
se pokusil. Velká škoda, že se hacker neukázal.
Protože tu nikdo jiný nebyl, začal jsem si hrát se svým astronomickým programem a pokoušel
se pochopit, jak mohou chyby při broušení zrcadel ovlivnit obrazy z dalekohledu. Program
právě tak začínal fungovat, když tu se v 8.08 ozvalo pípátko.
Rychlý poklus chodbou a pohled na obrazovku monitoru. Hacker byl tady, právě se napojoval
na počítač Unix-5 na jeden ze svých starých účtů, Mark. Nebyl čas přemýšlet, co tu dělá,
chtělo to rychle vzburcovat lidi. Zavolat Tyninet, a odtud ať zavolají Bundespost.
„Čau, Steve.“
„Máme tu zase hackera, co?“ Steve to na mně musel poznat po hlasu.
„Jo. Můžeš začít se sledováním?“
„Už to jede.“ Odmlčel se na třicet vteřin - nemohla to být ani celá minuta - a oznámil:
„Tentokrát volá z Brém.“
„Jako včera,“ podotkl jsem.
„Zavolám Wolfgangovi na Bundespost.“
Steve zavěsil a já zatím sledoval na své obrazovce
hackera. Každou minutou, kterou tu trávil, jsme se rychle blížili k jeho odhalení.
Ano, byl tu a metodicky probíral naše falšované datové soubory. S každým úředním sdělením,
které si přečetl, jsem cítil větší uspokojení při pocitu, že jsme ho zmátli ve dvou směrech:
ty informace byly patentovaně falešné a jeho arogantní pouť naším počítačem nám ho
přiváděla přímo do náruče.
V 8.40 náš počítač opustil. Steve White se mi ozval během minuty.
„Němci ho zase sledovali přes Brémskou univerzitu,“ řekl.
„A odtud do Hannoveru.“
„Pokročiti nějak, pokud jde o to telefonní číslo?“
„Wolfgang tvrdí, že mají všechny číslice až na poslední dvě.“ Všechny kromě posledních
dvou? To nedávalo smysl znamenalo to, že ho sledovali až ke skupině jednoho sta telefonů.
„Ale to je horší než včera, vždyť říkali, že ho izolovali na padesáti číslech.“
„Říkám jen to, co jsem slyšel.“
Nepříjemné, ale aspoň sledovali linky.
V 10.17 byl zpátky. To už si to Martha přišlapala do laborek a společně jsme si vymýšleli
další SDI soubory, abychom ho měli čím krmit. Oba jsme se vrhli k monitorům a sledovali
ho. Čekali jsme, že objeví naše čerstvé dílo.
Tentokrát ho SDI soubory nezajímaly. Místo toho se vydal na Milnet a zkoušel se nabourat do
vojenských počítačů. Zkoušel je jeden po druhém a snažil se uhodnout cestu přes jejich
ochranná přístupová hesla.
Soustředil se na letectvo a na vojenské počítače, příležitostně zaklepal na dveře i u
námořníků. Místa, o kterých jsem v životě neslyšel, jako Letecká zbrojní laboratoř, hlavní
štáb Descom, CC OIS, CCA-amc. Padesát míst a bez úspěchu.
Potom po Milnetu proklouzl na počítač jménem Buckner. Dostal se rovnou dovnitř - na účtu
jménem „guest“ ani nepotřeboval přístupové heslo.
Podívali jsme se s Marthou po sobě a pak znovu na obrazovku. Naboural se do Armádního
spojovacího střediska, Fort Buckner, budova 23, místnost 121. To bylo jasné: počítač ho
přivítal svou adresou. Ale kde je Fort Buckner?
Jasné mi bylo jen to, že mají špatný kalendář. Podle nich byla neděle, a já věděl, že máme
sobotu. Martha převzala dozor nad monitory a já běžel do knihovny, vrátit se ke svému teď už
důvěrně známému atlasu.
Prolistoval jsem zadní stránky a našel Fort Buckner v rejstříku.
„Hele, Martho, nebudeš tomu věřit, ale ten hacker se naboural do počítače v Japonsku. Tady
máš Fort Buckner,“ ukázal jsem jí na ostrov v Tichém oceánu. „Je to na Okinawě.“
To už je spojení! Z německého Hannoveru se hacker napojil na Brémskou univerzitu, po
transatlantickém kabelu na Tymnet, odtud na můj počítač v Berkeley, pak na Milnet a
nakonec se dostal na Okinawu. Pane jo.
Kdyby ho někdo zjistil na Okinawě, musel by rozmotávat opravdu strašidelný galimatyáš.
Ne že by ho tohle celosvětové spojení uspokojilo - chtěl fortbucknerské databáze. Půl hodiny
zkoumal jejich systém, ale výsledky byly překvapivě jalové. Tu a tam pár písmen, a seznam
pětasedmdesáti uživatelů. Fort Buckner muselo být velice důvěřivé místo: nikdo si tu
nechránil účet heslem.
Kromě několika e-mailů o zásobách, které měly dorazit z Havaje, tam toho moc nenašel.
Sběratele vojenských zkratek by počítač ve Fort Buckneru potěšil, ale každého příčetného
člověka to muselo znudit.
„Když‚ ho ty vojenské bláboly tak baví,“ ptala se Martha, „proč se nedá nalejt?“
Nu, náš hacker se nenudil. Dal si vypsat všechny textové soubory, vynechával jenom
programy a utility Unixu. Chvíli po jedenácté ho to konečně unavilo, a tak se odpojil.
Zatímco svou pavučinou obmotával svět, Bundespost se mu dostala až k bytu.
Zazvonil telefon - musel to být Steve White.
„Čau, Cliffe,“ řekl Steve „Trasa je kompletni“
„Dostali Němci toho chlápka?“
„Znají jeho telefon.“
„Tak kdo to je?“ zeptal jsem se.
„Teď to ještě nemůžou říct, ale prý bys to měl sdělit FBI.“
„Řekni mi aspoň,“ ptal jsem se Stevea, je to počítač, nebo člověk?“
„Člověk, co má doma počítač. Vlastně bych měl říct v práci.“
Martha hovor slyšela a teď zahvízdala písničku z „Čaroděje ze země Oz“: „Ding-dong,
čarodějnice umřela...“ Konečně byla sledovačka hotová. Policie ho zabásne, poženou ho před
soud, my vzneseme obvinění, a pak si to pošlape za mříže. To jsem si myslel.
Ale důležitější bylo, že jsem dokončil své pátrání. Před pěti měsíci jsem se ptal sám sebe:
„Jak to přijde, že mi nehrají účty o 75 centů?“ Tahle otázka mě dovedla přes celou zemi, pod
mořem, přes univerzity a vojenské dodavatele až do Německa do Hannoveru.
Vyrazili jsme s Marthou domů a zastavili se jenom pro láhev tučné smetany. Otrhali jsme
poslední jahody z naší zahrady a oslavili to domácím mléčným koktejlem. Bez diskuse - není
nad to, udělat si ho vlastnoručně. Vražte do toho nějakou zmrzlinu, pár banánů, hrnek mléka,
dvě vejce, pár lžiček vanilkového cukru a hrst domácích jahod. Zahustěte to přiměřeně
sladovým výtažkem. Tomuhle já říkám mléčný koktejl.
Tancovali jsme chvíli po dvoře - Martha, Claudia a já. Plán nám vyšel perfektně.
„Za pár dní ho policie sbalí a dovíme se, po čem šel,“ říkal jsem jim. „Když teď už někdo ví,
kdo za tím je, nemůže to trvat dlouho.“
„Jů, budou o tobě psát v novinách,“ žasla Claudia. „Budeš pak s námi ještě mluvit?“
„Jo, dokonce i nádobí budu mýt.“
Zbytek dne jsme s Marthou strávili v San Francisku v Golden Gate Parku, vozili se na
kolotoči a jezdili na kolečkových bruslích.
Po všech těch měsících byl problém vyřešen. Na kukačku spadla klec.
Pokračování >>|