12 Nastával úplněk a já čekal další hackerovy nájezdy. Plánoval jsem, že budu zase přespávat pod stolem. Hacker se ten večer sice neukázal, zato se ale objevila Martha. Přijela na kole, přivezla termosku minestrone a nějaké rozešité přikrývky, abych měl co dělat. Přikrývky se musí šít pořádně: každý trojúhelník, čtverec nebo rovnoběžník se musí přesně nastřihnout, vyžehlit, nastehovat a přišít k sousedním dílkům. Dlouho je těžké odlišit dílky a to, co přijde odstřihnout. Vzorek je vidět, teprve když jsou odstřižky pryč a sešíváte všechno dohromady. Hmmm. Trochu podobné mému úsilí pochopit hackera. Kolem 23.30 jsem hlídání vzdal. Jestli se hacker rozhodl vy nořit se o půlnoci, tiskárny to každopádně zaznamenají. Den nato se zase objevil. Zmeškal jsem ho, protože jsem dal přednost večeři s Marthou kousek za kampusem. Stálo to za to: na nároží hrála jazzová kapela melodie z třicátých let. Zpěvák vyřvával jakýsi dávný šlágr „Každý miluje mé bejby, leč mé bejby miluje jen mne.“
„To je absurdní,“ pronesla Martha mezi zpěvem. „Logicky analyzováno, musel by zpěvák být své vlastní bejby.“
„Co?“ Mně to připadalo docela v pořádku
„Podívej. ‚Každý‘ zahrnuje mé bejby. A protože ‚Každý miluje mé bejby‘, miluje mé bejby samo sebe. Jasné?“
„No jo.“ Snažil jsem se ji sledovat.
„Ale potom říká ‚leč mé bejby miluje jen mne‘. Takže mé bejby, které musí milovat sebe, už nemůže milovat nikoho jiného. Takže mé bejby musím být já.“
Musela mi to vysvětlit dvakrát, než jsem pochopil. Zpěvák nikdy nestudoval základy logiky. Já také ne. Když jsem se vracel z oběda, byl už hacker dávno pryč a zbyl po něm jen výpis na papíře. Pro tentokrát se nestal superuživatelem. Svým paranoickým způsobem otestoval systémáky a monitoroval běžící procesy, ale mezerou v operačním systému se neprotáhl. Místo toho se vydal lovit na Milnetu. Jediný izolovaný počítač, zbavený komunikace se světem, je vůči útokům imunní. Ale takový poustevník má jen omezenou cenu: nemůže držet krok s tím vším, co se ve světě děje. Počítače jsou nejužitečnější, když mohou komunikovat s lidmi, stroji a jinými počítači. Sítě dovolují lidem mít společná data a programy a posílat si elektronickou poštu. Co se na počítačové síti děje? Co si mají počítače co povídat mezi sebou? Většina osobních počítačů uspokojuje potřeby svých vlastníků, a nepotřebuje proto mluvit s jinými systémy. Textové procesory, tabulkové kalkulátory, hry, na to opravdu žádný další počítač nepotřebujete. Ale připojte si ke svému po čítači modem, a telefon vám poví poslední zprávy z burzy, telegrafické zprávy i drby. Napojit se na další počítač je účinný způsob, jak se dostat k čerstvým novinkám. Na našich sítích se rodí celé svébytné komunity s vlastními pravidly i zvyky a s vlastním životem. Síť fyziků vysokých energií přenáší spousty dat o subatomových částicích, návrhy na výzkum, ale i klepy o tom, kdo se dere za Nobelovou cenou. Otevřené vojenské sítě nejspíš přenášejí objednávky bot, finanční návrhy, ale i pověsti o tom, kdo se šplhá na místo velitele základny. Někde, vsadím se, jsou tajné sítě, které přenášejí tajné vojenské rozkazy a přísně tajné drby o tom, kdo spí s velitelem základny. Tyhle elektronické komunity jsou ohraničeny mezemi svých komunikačních protokolů. Jednoduché sítě, jaké mají informační kanceláře, používají tu nejjednodušší formu spojení. Připojit se může každý, kdo má osobní počítač a telefon. Dokonalejší sítě si vyžadují pronajaté linky a vyhrazené počítače, spojující stovky nebo tisíce počítačů. Tyhle fyzické rozdíly vytvářejí mezi sítěmi hranice. Mezi sebou se sítě propojují přechodovými počítači, které přehazují přeformátované zprávy ze sítě do sítě. Podobně jako Einsteinův vesmír je většina sítí konečná a ne omezená. Připojen je jen určitý počet počítačů, ale na konec sítě se nikdy nedostanete. Dál po drátě je vždycky ještě nějaký další počítač. Nakonec třeba uděláte úplný kruh a skončíte tam, odkud jste začali. Většina sítí je tak propletená a složitá, že nikdo neví, kam všechny ty spoje vedou, takže lidé si většinou spojení, které potřebují, musí nějak najít sami. Počítače naší laboratoře jsou napojeny na tucet počítačových sítí. Některé jsou lokální, jako ethernety, kterými se propojují počítače sousedících laboratoří. Jiné dosahují k rozsáhlejším komunitám: Bay Area Research Net propojuje tucet severokalifornských univerzit. Národní a mezinárodní sítě pak konečně umožňují naším vědcům propojovat počítače přes celý svět. Ale hlavní sítí je Internet. V polovině padesátých let začala federální vláda budovat mezistátní dálniční síť, zázrak gulášové politiky pracovních příležitostí 20. století. Velení armády si pamatovalo válečné dopravní potíže, a tak si zajistilo, aby mezistátní síť mohly používat i tanky, vojenské kolony a obrněné transportéry. Dnes o dálničním systému přemýšlí jen málokdo jako o vojenské struktuře, i když se po něm mohou přes kontinent dostat stejně tak tanky jako náklaďáky. Ze stejných důvodů začalo ministerstvo obrany vyvíjet síť propojující vojenské počítače. V roce 1969 vedly experimenty Agentury pro pokročilé obranné výzkumné projekty (DARPA) k vytvoření Arpanetu a z toho se vyvinul Internet: elektronická dálnice spojující statisíce počítačů po celém světě. Ve světě počítačů je Internet přinejmenším stejně úspěšný jako dálniční sít‘. Obě sítě byly svým úspěchem stejně zaskočeny a provoz na nich se každým dnem více vzdaluje tomu, o čem snili jejich zakladatelé. Každý den se objevují nové stížnosti na zácpy, nepřesná spojení, krátkozraké plánování a nedostatečnou údržbu. Ale i ty stížnosti ukazují popularitu něčeho, co bylo před pouhými několika roky jen nejistým experimentem. Síť DARPA byla nejprve pouhým zkušebním zařízením, na němž se mělo prokázat, že počítače mohou být spojeny mezi sebou. Protože byla považována za nespolehlivý pokus, používaly ji univerzity a laboratoře, zatímco převážná část lidí od armády ji ignorovala. Po osmi letech bylo na Arpanetu jen pár stovek počítačů, ale spolehlivost a jednoduchost sítě postupně přitahovala další zájemce. V roce 1985 obsahoval adresář sítě desítky tisíc počítačů; dnes jich musí být přes sto tisíc. Dělat dnes statistiku počítačů na síti je něco jako počítat města a obce dosažitelné z mezistátní dálniční sítě - těžko se najde místo, které by nebylo nějakou kombinací tras dostupné. Usilovné rozšiřování sítě bylo provázeno změnami jména. Původní Arpanet byla páteř spojující náhodně univerzity, armádní místa a podniky, které pracovaly pro armádu. Armádní pošta a přenos zpráv začínaly na síti záviset víc a víc, až se nakonec vojáci rozhodli rozdělit sít‘ na dvě části - vojenský Milnet a vědecký Arpanet. Jenomže mezi oběma sítěmi není valný rozdíl, a navíc jsou tu přechodové počítače, převádějící provoz oběma směry. Ve skutečnosti se kterýkoli uživatel Arpanetu může spojit s každým počítačem na Milnetu a nepotřebuje k tomu ani pozvání. Arpanet Milnet a spolu s nimi stovka dalších sítí tvoří Internet. Internetem jsou propojeny tisíce univerzitních, obchodních i vojenských počítačů. Každý z nich má svou vlastní adresu stejně jako domy ve městě, a většina těchto adres je registrována v Síťovém informačním centru (NIC) v kalifornském Menlo Parku. Libovolný z nich může používat tucet nebo i stovky lidí, a ti jsou v NIC registrováni stejně jako počítače. Počítače v jsou jako adresář. Stačí se napojit na NIC a po někom se pozeptat, a NIC vám řekne, kde je. Příliš se nedaří tuto databázi aktualizovat (lidé od počítačů mění místa často), ale i tak slouží NIC jako dobrý telefonní seznam. Během mé polední přestávky hacker do NIC nakoukl. Naše tiskárna nehlučně zaznamenala, jak se tam sháněl po zkratce „WSMR“: LBL>telnet NIC.ARPA (hacker volá NIC) Trying... Connected to 10.0.0.51 Escape character is ‚^‘ ]‘.
+ ----------------------- DDN Network Information Center -----------------------------+ | | | For user and host information, type: WHOIS <carriage return> | | For NIC informaton, type: NIC <carriage return> | | | +-------------------------------------------------------------------------------------+
@ whois wsmr (hacker se ptá, kdo je WSMR)
White Sands Missile Range WSMR-NET-GW.ARMY.MIL 26.7.0.74 White Sands Missile Range WSMR-TRAPS.ARMY.MIL 192.35.99.2 White Sands Missile Range WSMR-AIMS.ARMY.MIL 128.44.8.1 White Sands Missile Range WSMR-ARMTE-GW.ARMY.MIL 128.44.4.1 White Sands Missile Range WSMR-NELARMY.MIL 128.44.11.3 WSMR? White Sands Missile Range. Raketová střelnice White Sands. Dva povely a dvacet vteřin stačilo, aby si hacker našel pět počítačů ve White Sands. Astronomové znají Sunspot v Novém Mexiku jako jednu z nejlepších slunečních observatoří. Sacramento Peak, pár set kilometrů na jih od Albuquerque, je úplně odloučené od světa, ale jasná obloha a velké dalekohledy Jim to úplně vynahrazují. Jediná cesta na observatoř vede přes White Sands, kde armáda zkouší řízené střely. Kdysi, když jsem studoval sluneční koronu, jsem měl přes pustiny White Sands do Sunspotu cestu. Zvědavce tu odrazují zamčené brány a strážní věže; když tě neusmaží slunce, upeče tě elektrický plot. Slyšel jsem pověsti o tom, že tu armáda vyvíjí rakety k sestřelování satelitů. Vypadalo to jako součást projektu Strategické obranné iniciativy, ale civilní astronom se může tak nanejvýš dohadovat. Hacker toho o White Sands možná věděl víc než já. Jenže toho zřejmě chtěl o White Sands vědět ještě víc. Deset minut strávil tím, že se jim postupně po Internetu napojil na každý z těch pěti počítačů a pokoušel se do nich dostat. Tiskárna zaznamenala každý jeho krok:
LBL>telnet WSMR-NET-GW.ARMY.MIL (napojuje se na poočítač ve White Sands) Trying... Connected to WSMR-NET-GW.ARMY.MIL (už se napojil) 4.2 BSD UNIX Vítejte na základně White Sands login: guest (zkouší účet hosta) Password: guest (hádá heslo) Heslo je neplatné. Zkuste to znovu. (ale neuhodl) login: visitor (zkouší další pravděpodobné jméno účtu) Password: visitor Heslo je neplatné. Zkuste to znovu. (zase nic) login: root (zkouší to potřetí) Password: root Heslo je neplatné. Zkuste to znovu. (pořád nic) login: system (čtvrtý pokus) Password: manager Čtvrtý neplatný pokus. Odpojujeme vás. U každého počítače se zkoušel napojit jako host, návštěvník, root a systém. Viděli jsme, jak se pokouší uhodnout heslo a jak mu nevychází jeden pokus po druhém. Možná že ty účty byly platné; ale hacker se do nich nedostal, protože neznal platné přístupové heslo. Nad výpisem jsem se usmíval. Nebylo pochyb o tom, že se hacker chtěl probourat do White Sands. Jenomže tam s bezpečností nežertují. Mezi jejich elektrickými ploty a přístupovými hesly neprojde ani turista, ani hacker. Ve White Sands měli bránu zamčenou. S uchechtnutím jsem jeho pokusy ukázal Royi Kerthovi.
„Tak co s tím uděláme?“ zeptal jsem se. „Když se do White Sands nedostal, neměli bychom jim o tom povědět?“
„Kčertu, řekneme jim to,“ odpověděl Roy. „Když se chce někdo vloupat k sousedům, řeknu jim o tom. A zavolám taky poldům.“
Zeptal jsem se, kteří poldíci mají na starosti Internet.
„Ať mě hrom bací, jestli to vím,“ řekl Roy. „Ale ode dneška platí; když bude někdo napaden, řekneme mu to. Kašlu na to, že se tam hacker neproboural, zvedni telefon a řekni jim to. Pamatuj, tohle to nesmí na elektronickou poštu. A zjistí, kteří jsou ti správní poldové.“
„Provedu.“
Jeden telefon mi stačil, abych zjistil, že FBI Internet nehlídá. „Koukej, chlapče, přišel jsi o víc než půl miliónu dolarů?“
„Ne.“
„Nějaké tajné informace?“
„Ne.“
„Tak neotravuj, mladej.“
Další pokus zvednout federální po- liše ze židlí ztroskotal. Možná že v Menlo Parku budou vědět, kdo jim hlídá sít‘. Zavolal jsem do NIC a nakonec vypátral Nancy Fisherovou. Pro ni není Internet jenom sbírka kabelů a softwaru. Pro ni je to živý tvor, mozek s neurony vedoucími do celého světa, kterému desetitisíce uživatelů počítačů každou hodinu vdechují život. Nancy byla fatalistka: „Je to společnost kolem nás v malém. Dříve či později se ji nějaký vandal pokusí zničit.“ Vypadalo to, že se o síť žádná policie nestará. Od té doby, co se po Milnetu - dnes to je Datová síť obrany (DDN) - už nesmějí přenášet tajná data, nikdo její bezpečnosti mnoho pozornosti nevěnuje.
„Měl byste si promluvit s AFOSI,“ řekla mi. AFOSI je Úřad letectva Pro zvláštní Vyšetřování. „Něco jako letecké protidrogové oddělení. Vraždy, razie na drogy. Většinou jen obyčejné sprosté zločiny, ale nemůže škodit promluvit si s nimi. Je mi líto, že vám nemohu pomoci, ale tohle opravdu není můj revír.“ O tři hovory později jsem měl na telefonu zvláštního agenta AFOSI Jima Christyho a majora Stevea Rudda z Agentury obranných komunikací (DCA). Z Jima Christyho jsem byl nervózní — mluvil jako fízl z drogového.
„Tak si to vyjasníme. Nějaký hacker se naboural do vašeho počítače, pak se dostal na vojenské počítače v Alabamě a teď to zkouší na raketové střelnici White Sands?“
„Ano, to je zhruba to, co jsme viděli.“ Bezpečnostní mezeru v Gnu-Emacs jsem mu vysvětlovat netoužil. „Naše sledování ještě není hotové. Může být z Kalifornie, Alabamy, Virgínie, nebo možná z New Jersey.“
„Aha. . . vy jste mu nezamezili přístup a zkoušíte toho parchanta chytit.“ Myslelo mu to krok přede mnou.
„Když mu zamezíme přístup, dostane se prostě na Internet nějakou jinou dírou.“
Steve Rudd ovšem chtěl mít hackera v klepetech. „Nemůžeme připustit, aby tohle pokračovalo. I když tam nejsou tajné in formace, integrita Milnetu vyžaduje, abychom jej před špióny chránili.“
Špióni? Nastražil jsem uši. Znovu promluvil fízl. „Nepředpokládám, že by FBI hnula prstem.“
Svých pět rozhovorů s FBI jsem shrnul do jednoho slova. Jim Christy se téměř omlouval: „Od FBI se nečeká, že bude vyšetřovat každý zločin. Dělají v průměru tak každý pátý. Počítačové zločiny jsou obtížná věc — to není jako únosy nebo bankovní loupeže, kde jsou svědci a jasná škoda. Nezlobte se na ně proto, že se drží dál od obtížného případu bez jasného řešení.“
Steve na Jima přitlačil: „Dobře, tak FBI neudělá nic. A co AFOSI?“
Jim odpovídal pomalu. „Za vyšetřování počítačových zločinů letectvu odpovídáme my. Obyčejně o nich slyšíme, až když dojde ke škodě. Tohle je poprvé, kdy jsme na něco narazili v předstihu.“
Steve mu skočil do řeči. „Jime, ty jsi zvláštní agent. Jediný rozdíl mezi tebou a agentem FBI je v soudní příslušnosti. Nespadá tohle pod váš soud?“ „Spadá. Je to zvláštní případ a spadá do příslušnosti několika soudů.“ Po telefonu jsem Jima skoro slyšel myslet „Máme zájem, samozřejmě. Nedokážu teď říct, jestli je to vážný případ, nebo jen planý poplach, ale za vyšetření to stojí.“ Jirn pokračoval: „Podívej, Cliffe, každá agentura má své meze. Zdroje máme omezené, a tak si své případy musíme vybírat. Proto se tě FBI ptala na ztrátu v dolarech - chtějí mít ze své vynaložené práce co největší efekt. Kdyby se takhle ztratilo něco tajného, to by byla jiná písnička. Národní bezpečnost se na dolary neměří.“ Steve ho přerušil. „Jenže neutajované informace se národní bezpečnosti mohou dotýkat také. Náš problém je přesvědčit lidi od soudů.“ „Takže co uděláte?“ zeptal jsem se. „V téhle chvíli toho moc udělat nemůžeme. Jestli ale ten hacker používá vojenské počítače, pak leze na naše území. In formujte nás, a my si nabrousíme žihadla.“ V naději, že povzbudím AFOSI, jsem Jimovi poslal kopii svého pracovního deníku a vzorky hackerových výpisů. Po tomto rozhovoru mi Jim vyložil, jak to je s Milnetem To, čemu já říkám Milnet, je pro Jima Datová sít‘ obrany, vedená Agenturou obranných komunikací. „Ministerstvo obrany provozuje Milnet pro všechny složky - armádu, námořnictvo, letectvo a námořní pěchotu Každá složka má k síti stejný přistup a na síti jsou počítače všech zbraní.“ „Tak proč je Steve Rudd u letectva „Protože se žene za slávou - pracuje pro všechny tři složky Pochopitelně, jak ucítí problém, volá vyšetřovatele od letectva.“ „A ty děláš jenom počítačové zločiny?“ „Na to vem jed. Letectvu hlídáme deset tisíc počítačů“ „Tak proč nemůžeš vzít a dorazit tenhle případ. Jim mluvil pomalu „Musíme mít jasně vymezena území. Jinak se budeme plést pod nohy jeden druhému. Ty se, Cliffe, nemusíš bát, že by si tě vzali na paškál z OSI - náš rajón je letectvo.“ Rajón patří vždycky někomu jinému. I když jsem na ty rajóny nadával, chápu, že chrání má práva: naše ústava zakazuje vojákům míchat se do civilních záležitostí. Jim mi to předvedl novém světle někdy tahle práva opravdu překážejí při prosazování zákona. Poprvé jsem pochopil, že moje občanská práva skutečně omezují možnosti policie. No nazdar. Zapomněl jsem na šéfův příkaz zavolat White Sands. Dalších pár minut na drátě, a měl jsem Chrise MacDonalda, civilního pracovníka raketové střelnice. Vylíčil jsem mu případ - Unix, Tymnet, Oakland, Milnet, Anniston, AFOSI, FBI.
Chris mě přerušil. „Říkal jsi Anniston?“
„Ano, hacker byl superuživatelem v armádních skladech v Annistonu. Je to myslím městečko v Alabamě.“
„To je v pořádku, Anniston znám dobře. Je tam naše sesterská základna. Když u nás odzkoušíme rakety, odvezeme je do Annistonu,“ říkal Chris.„ A počítače mají také z White Sands.“
Byl bych rád věděl, jestli je to náhoda. Možná že si hacker v Annistonu přečetl data a pochopil, že když něco stojí za to, je to z White Sands. Možná že se pokoušel o každé místo, kde byly armádní rakety. Nebo měl možná seznam počítačů s mezerou v bezpečnostním systému.
„Hele, Chrisi, máte na svých počítačích Gnu-Emacs?“
Chris řekl, že neví a že se zeptá. Ale hacker nemohl díru použít, dokud nebyl napojen na počítač. Pokoušel se o to na každém z pěti počítačů čtyřikrát a neuspěl. White Sands držely své dveře pod zámkem tak, že přinutily každého, aby na jejich počítačích používal dlouhá přístupová 4 hesla a aby je každé čtyři měsíce měnil. A technik si nesměl vybrat vlastní heslo - počítač přiděloval neuhodnutelná hesla : typu „agnitform“ nebo „nietoayx“. Každý účet měl heslo a žádné se nedalo uhodnout. Systém White Sands se mi nelíbil. Já se počítačem generovaná hesla nazpaměť nenaučím, a tak si je píšu do peněženky nebo vedle terminálu. Samozřejmě, někteří lidé si vybírají uhodnutelná hesla, jako jsou jejich jména. Ale aspoň si nemůžou stěžovat, že si musí pamatovat nějaké nesmyslné slovo jako „tremvonk“, a nemusí si je zapisovat. Jenže do mého systému se hacker dostal a ve White Sands byl odmrštěn. Možná že náhodně vybraná přístupová hesla, nelibozvučná a pomlouvaná, jsou bezpečnější. Kdoví. Plnil jsem šéfovy příkazy. FBI se o nás nezajímala, ale slídiči z letectva už byli na stopě. A upozornil jsem White Sands, že se k nim někdo bourá. Spokojen jsem se sešel s Marthou u stánku s vegetariánskou pizzou. Nad silnými kůrčičkami řezů se špenátem a pestem jsem jí líčil události dne.
„Charašo, Natáša, my užé uděláli pjervyj ukól.“
„Prekrasno, Bórja, vot éto pabjéda. Bóris... što takóje pjervyj ukól?“
„My imjeli randezvous s sekretnoj letěckoj policijej.“
„Da, Bórja?“
„I my varováli ráketnuju bázu pěred kontrakontrarozvědkoj.“
„Da, Bórja?“
„I my poručili tájnomu špijónu pizzu.“ „No, Bóris, kagdá my chýtim špijóna?“ „Těrpělívosť, Natáša. Eto drugój ukól.“
Teprve když jsme odcházeli domů, dostali jsme se k vážnější stránce naší hry.
„Celá ta záležitost mi připadá čím dál tím podezřelejší,“ řekla Martha. „Začalo to jako legrace, načapat nějakého místního výtržníka, a teď najednou mluvíš s těmi lidmi z obrany, co nosí kravaty a nemají smysl pro humor. Cliffe, ti nejsou tvůj typ.“
Nevrle jsem se bránil. „Je to neškodný a potenciálně prospěšný projekt, jak je něčím zabavit. Koneckonců, tohle by přece měli dělat - držet darebáky mimo liru.“
Martha to tak nechtěla nechat. „Jo, ale co bude s tebou, Cliffe. Jak se můžeš s těmi lidmi takhle zamotávat. Chápu, že s nimi musíš mluvit, ale jak moc ses zaangažoval?“
„Každý krok má z mého pohledu perfektní smysl,“ řekl jsem. „Jsem systémový manažer a pokouším se chránit svůj počítač. Když se do něj někdo bourá, musím po něm jít. Ignorovat toho parchanta by znamenalo nechat ho ničit jiné systémy. Ano, spolupracuju s policií vojenského letectva, ale z toho neplyne, že schvaluju všechno, co vojáci znamenají.“
„Dobře, ale musíš se rozhodnout, jak chceš strávit svůj život,“ řekla Martha. „Jako nějaký policajt?“
„Policajt? Ne, já jsem astronom. Ale tady hrozí, že mi někdo zničí moji práci.“
„To nevíme,“ odsekla Martha. „Možná že je nám ten hacker politicky blíž než ti lidé z bezpečnosti. Co když tady lovíš někoho ze své vlastní strany? Třeba se pokouší odhalit problém rozlézání armády. Něco jako elektronická občanská neposlušnost.“
Mé vlastní politické názory se od konce šedesátých let nevyvíjely... bylo to cosi mlhavého, směska z nové levice. Politiky jsem si nikdy moc nevážil, měl jsem pocit, že jsem neškodný a bezideologický a že se pokouším vyhýbat se nepříjemným po litickým závazkům. Odolal jsem levičáckým dogmatům, ale určitě jsem nebyl konzervativec. Nijak jsem netoužil scuknout se s fízly. A najednou jsem držel krok s vojenskou policií.
„Jediný způsob, jak zjistit, kdo je na druhém konci, je jít po drátech,“ řekl jsem. „Tyhle organizace sice nemusí patřit k našim oblíbencům, ale jednotlivé akce, na kterých spolupracujeme, nejsou nic špatného. To není, jako kdybych dodával zbraně contras.“
„Tak aspoň dávej pozor, kam šlapeš.“
13 Moje tři týdny už téměř vypršely. Jestli hackera nechytím do čtyřiadvaceti hodin, moji sledovací operaci laboratoře zruší. Utábořil jsem se v ústředně a vyskakoval při každém novém spojení. „Pojď ke mně do pokoje,“ říkal pavouk mouše. Celkem brzy, ve 14.30, přejela tiskárna na další stránku a hacker se ohlásil. Tentokrát použil ukradený účet, Goran, ale nepochybo val jsem, že to je on: okamžitě si zjistil, kdo je na počítači. Když nenašel žádného operátora, našel si díru v Gnu-Emacs a zahájil svůj delikátní menuet na cestě za právy superuživatele. Nesledoval jsem ho. Minutu po tom, co se hacker napojil, jsem už volal Ronu Vivierovi na Tymnet a Lee Chengovi do telefonní společnosti. Ron cosi mumlal a já si zatím dělal poznámky:
„Přišel na váš port 14 a na Tymnet se dostal z Oaklandu. To je náš port 322, a to je, počkej, kouknu se.“ Slyšel jsem,jak klepe do klávesnice. „Ano, to je 2902.430-2902. Tohle číslo najděte.“
V telefonu se ozval Cheng. „Dobře. Jdu po stopě.“ Další zvuky klávesnice a několik pípnutí. „Ta linka je živá, v pořádku. A vede od AT&T. AT&T z Virgínie. Vydržte, zavolám New Jersey.“
Poslouchal jsem, jak Cheng hovoří s nějakým chlápkem od AT&T jménem Edsel (nebo Ed Seli?) z Whippany v New Jersey. Vypadalo to, že všechny dálkové telefonní linky AT&T vedou přes New Jersey. Žargónu jsem nerozuměl, ale zapsal jsem si, co jsem zaslechl.
„Trasa 5095, ne, 5096MCLN.“ Bylo slyšet hlas dalšího technika: „Zavolám na McLean.“ Znovu promluvil newjerseyský technik: „To jo, padesát devadesát šestka končí v sedmsettrojce.“
Pak bylo najednou na drátě šest lidí. Konference telefonní společnosti byly zvučné a hlasité. Nejnovější účastnicí konference byla žena s lehce afektovaným hlasem. „Všichni jste na pojeni na McLean, a tady na C and P je skoro poledne.“
Leeův úsečný hlas ji přerušil: „Nouzová sledovačka na trase kód 5096MCLN, vaše terminální linka 427.“
„Píšu si 5096MCLN 427. Jdu na to.“
Chvíle ticha, a byla zpátky na telefonu. „Tak tady to máme, hoši. Hele, vypadá to na okrsek 415.“
„Jo. San Francisco děkuje,“ skočil jí do řeči Lee.
Neoslovovala přímo žádného. „Kmenová skupina 5096MCLN, trasa 427 ukončena v 448. Naše ESS4 na 448. Je to PBX?“ Odpověděla si na vlastní otázku: „Ne, otočný. Konzole 24. Jsem skoro na konci prstencové objímky. A máme to. Skupina tři, číslo dvanáct.., to máme tisíc... tisíc šedesát. Chcete to potvrdit krátkým přerušením?“
Lee překládal její žargon. „Dokončila sledování. Aby bylo jisté, že našla správné číslo, chce na okamžik vypnout spojení. Jestli to udělá, vyhodí linku. Nebude to vadit?“
Hacker byl začtený do nějaké elektronické pošty. Pochyboval jsem, že by postrádal pár písmenek.
„Ne. Řekni jí, ať se do toho dá, a uvidíme, co se bude dít tady.“
Lee s ní chvilku mluvil a pak jistým hlasem ohlásil: „Připravit.“ Vysvětlil, že každý telefon má v telefonní centrále soubor pojistek; chrání zařízení před bleskem a idioty, kteří strkají telefonní přípojku do elektrické zásuvky. Technik z kanceláře centrály může zajít do rozvaděče, stisknout vypínač jističe a vyhodit tak pojistku. Nebylo to nezbytné, ale byla to křížová kontrola výsledků sledování. Za minutu byl technik z kanceláře na lince a ozval se:
„Mačkám pojistku... teď.“
Jak se dalo čekat, hacker vypadl ze spojení přímo uprostřed příkazu. Našli správnou linku. Opět se ozval ženský hlas.
„Je to 1060. To je všechno, mládenci. Teď vyštrachám nějaký cár a pošlu to nahoru.“
Lee všem poděkoval a slyšel jsem, jak rozpouští konferenci.
„Trasa je kompletní a technici to sepisují. Jakmile dostanu data o sledování, předám všechno policii.“
Nechápal jsem to. Proč mi prostě neřekne, komu ten telefon patří? Lee mi vysvětlil, že telefonní společnost jedná s policií, nikoliv s jednotlivci. Kromě toho nevěděl, kam až sledovačka vedla. Technik, který ji dokončil, vyplní příslušné papíry (áá! „vy štrachá cár“) a předá je příslušným místům. Protestoval jsem.
„To nemůžeš všechnu tu byrokracii pustit k vodě a povědět mi, kdo je ten hacker?“
Ne. Za prvé, Lee informaci o trase neznal. Tu měla technička ve Virgínii. Dokud ji virginská telefonní společnost neuvolní, věděl Lee stejně málo jako já. Lee mi vysvětlil další problém: můj soudní příkaz platil pouze v Kalifornii. Kalifornský soud nemohl přinutit virginskou telefonní společnost, aby mu poskytla důkazy. Neměli jsme ani virginský, ani federální soudní příkaz. Protestoval jsem.
„FBI nás vyhodila už pětkrát. A ten chlápek nejspíš neporušil žádný virginský zákon. Koukej, nemůžeš při mhouřit oko a jednoduše mi říct to telefonní číslo z druhé strany drátu?“
Lee nevěděl. Zavolá Virgínii a zkusí je přesvědčit, aby nám tu informaci dali, ale moc nadějí si nedělá. Ksakru. Z druhého konce telefonního drátu se někdo bourá do vojenských počítačů, a nám nemůžou deset vteřin po tom, co odhalili linku, dát ani jeho telefonní číslo. Sledování skončilo, i když úspěch nebyl úplný. Jak seženeme virginský soudní příkaz? Můj šéf Roy Kerth byl příštích pár týdnů mimo, a tak jsem zavolal přímo naší právní zástupkyni. K mému překvapení se věnovala Aletha problému s plnou vážností. Nadzvedne ještě jednou FBI a podívá se, jestli nemáme něco ve Virgínii. Upozornil jsem ji, že coby pouhý peon nejsem oprávněn s ní ani promluvit, natož žádat o právní pomoc.
Ujistila mě: „Nebuď osel. Tohle je zábavnější než se otravovat kolem patentových práv.“
Policie laboratoří chtěla vědět, jak sledování proběhlo. Řekl jsem jim, aby se připravili na zatčení celého státu Virgínie. Vzdor mému cynismu byli k mému problému s virginským soudním příkazem překvapivě vstřícní a nabídli se, že použijí své konexe, aby se k informaci dostali z nějakých neformálních kanálů. Pochyboval jsem, že by to fungovalo, ale proč je to nenechat zkusit?
14 Telefonní společnost mohla hackerovo číslo tajit, ale tiskárny mi prozradily každý jeho pohyb. Zatímco jsem obvolával Tymnet a telefonní společnost, proplížil se mým počítačem. Přečetl si elektronickou poštu systémového manažera; to ho neuspokojilo, a tak ještě pročmuchal poštu několika jaderných fyziků. Když si v poště početl patnáct minut, skočil zpátky na ukradený Goranův účet; použil přitom své nové přístupové heslo Benson. Spustil program, kterým hledal v našich uživatelských souborech přístupová hesla, a zatímco program běžel, zavolal informační centrum Milnetu. A zase věděl, koho hledá:
LBL>telnet Nic.arpa Trying... Connected to 10.0.0.51
+ -------------------------- DDN Network Information Center ------------------------- + | | | For TAC news, type: TACNEWS <carriage return> | | For user and host | | information, type: WHOIS <carriaqe return> | | For NIC information, type: NIC <carriage return> | | | +-------------------------------------------------------------------------------------+
SRI-NIC, TOPS-20 Monitor 6.1(7341)-4 @Whois cia Central Intelligence Agency (CIA) Office of Data Processing Washington, DC 20505 These are 4 known members. Fischoff, J. (JF27) FISHOFF@A.ISI.EDU (703) 351-3305 Gresham, D. L. (DLG33) GRESHAM@A.ISI.EDU (703) 351-2957 Manning, Edward J. (EM44) MANNING@BBN.ARPA (703) 281-6161 Ziegler, Mary (MZ9) MARY@NNS.ARPA (703) 351-8249 Zeptal se na přístupovou cestu do CIA. Nenašel číslo jejich počítače, ale měl alespoň jména čtyř lidí, kteří u CIA pracují. Hehe! Představoval jsem si všechny tyhle špióny CIA, jak si hrají se svým pláštěm a dýkou; a zatím jim někdo leze dovnitř zadními vrátky. Zeptal jsem se sám sebe: „Mám jim to povědět?“ „Ne. Proč mařit čas a něco jim povídat? Pro nás v Berkeley to byli prostě bubáci. Jen ať se celé slavné CIA nějaký ten špión po zadním dvorku proběhne. Co bych se staral. Tři týdny, které jsem na lovení hackera dostal, jsou pryč. Je čas zavřít krám a dát se do řešení opravdových problémů fyziky a astronomie. Hacker už je problém někoho jiného.“ A přece jsem se necítil dobře. Hacker se nám procházel po vojenských počítačích, a nikdo si ho ani nevšiml. CIA o tom nevěděla. FBI to nezajímalo. Kdo to převezme po nás? Sáhl jsem po telefonu, abych zavolal lidem ze seznamu CIA, a pak jsem ho zase položil. Proč by měl vlasatý hipíř volat nějakým bubákům? Co by na to řekla Martha? Na čí straně jsem vlastně stál? Na straně CIA samozřejmě ne. Ale taky jsem nijak nefandil tomu, aby se tam někdo naboural, že ano. Alespoň jsem si to nemyslel. Fuj. Nějaký kretén se zkouší vecpat někomu do počítače. Nikdo jiný je varovat nebude, tak bych měl mít rozum já. Ne odpovídám za to, co dělá CIA, jen za sebe. Než jsem si to stačil rozmyslet, volal jsem na telefonní číslo prvního chlápka z CIA. Neodpovídal. Druhý byl na dovolené - řekl mi to záznamník. Třetí...
Obchodnický hlas odpověděl: „Klapka 6161.“
Trochu jsem se zakoktal: „Ehm, dobrý den, sháním Eda Manninga.“
„Ano?“
Nevěděl jsem, jak začít. Jak se má člověk představit špiónovi? „Ehm, vy mě neznáte, ale já jsem počítačový manažer a sledujeme počítačového hackera.“
„Tedy, ten hacker hledal cestu, jak se dostat do počítačů CIA. Místo toho našel vaše jméno a telefonní číslo. Nejsem si jistý, co to má znamenat, ale někdo se po vás rozhlíží. Nebo se možná poohlíží po CIA a zakopl o vaše jméno.“ Pěkně se vtom plácám, vyděšený z chlápka, se kterým mluvím.
„Kdo jste?“
Nervózně jsem mu to pověděl a čekal, že za mnou pošle partu ostrých hochů v trenčkotech. Popsal jsem mu naši laboratoř a ujistil se, že chápe, že Berkeleyská lidová republika s jeho organizací nenavázala oficiální diplomatické vztahy.
„Mohu za vámi zítra někoho poslat? Ne, zítra je sobota. Co v pondělí odpoledne?“
Ajajaj. Ostří hoši už jsou na cestě. Zkusil jsem vycouvat. „Ono to asi nebude nic vážného. Ten chlápek nic nenašel, jen vaše jména. Nemusíte se bát, že by se vám dostal do počítače.“
Pana Manninga to nepřesvědčilo. „Vím, proč se moje jméno ocitlo na seznamu. Minulý rok jsem pracoval na nějakých počítačích v Laboratoři balistického výzkumu. Ale profesionálně nás to zajímá a ocenili bychom možnost dovědět se více. Pochopitelně, může jít o vážný problém.“
S kým jsem to mluvil? Nebyli tohle snad lidé, co se míchali do středoamerické politiky a pašovali zbraně pravičáckým vrahům? A přece ten chlapík, co jsem s ním mluvil, nevypadal na darebáka. Vypadal jako normální člověk zaujatý problémem. A proč je nenasadit na stopu někomu stejně šťouravému a destruktivnímu, jako jsem si vždycky představoval právě je? Vy slídit někoho, kdo je opravdový ničema, by CIA dalo alespoň něco na práci, něco neškodného, možná dokonce prospěšného - neměli by čas dělat potíže. Nemělo cenu se hádat. Potřebovali to vědět a já neměl žádný rozumný důvod, proč bych jim to neměl povědět. A mluvit s CIA, tím se nikomu neškodilo - to nebylo jako vozit zbraně nějakému diktátorovi. Koneckonců, copak se legitimně nepředpokládá, že by měli dělat právě tohle: chránit nás před mizery? Kdo jim řekne, co se děje, když ne já? Nemohl jsem si pomoct, srovnával jsem okamžitou reakci CIA s odpovědí, kterou mi dávala FBI. Šest volání o pomoc a půl tuctu odpovědí: „Tak neotravuj, mladej.“ Dobrá, souhlasil jsem, že se s jeho agenty setkám, za pod mínky, že nebudou v trenčkotech. „Tak, a teď jsem do toho šlápl,“ pomyslel jsem si. „Nejen že mluvím s CIA, já si je pozvu do Berkeley Co jen řeknu svým přátelům radikálům?“
15 Lom Windmill Quarry je na opačném břehu řeky Niagara, přímo proti Buffalu ve státě New York, kde jsem vyrůstal. Je to patnáct kilometrů na kole, přes most Míru do Kanady a pak z kopce po několika klikatých silnicích k nejkrásnějšímu koupání v širém okolí. Pokud se dokážete vyhnout dírám na vozovce a budete mluvit zdvořile s americkými a kanadskými celníky, nebudete mít žádné potíže. Střední škola tenkrát v červnu 1968 právě skončila a já si to šlapal na kole zaplavat si v lomu. Se mnou tam byly ještě dvě kamarádky a společně jsme se utahali při pokusech doplavat k voru uprostřed vodní hladiny. Kolem šesté nám došla pára, skočili jsme na kola a vyrazili zpátky do Buffala. Tak pět kilometru před mostem Míru, když jsme šlapali po kamenitém okraji venkovské silnice, nás doslova smetla ze silnice malá otevřená dodávka. Někdo na nás křikl nadávku, hodil poloprázdnou plechovku piva Genessee a zasáhl dívku, která jela jako první. Nic sejí nestalo, ale vztek jsme měli všichni tři. Byli jsme na kolech. Neměli jsme ani ždibec naděje, že bychom ty čubčí syny dohnali. Byli jsme koneckonců pět kilo metrů za kanadskou hranicí, bezmocní, neschopní odvety. Všiml jsem si ale záblesku poznávací značky Ze státu New York. Hele... taky se vracejí do Buffala. Vtom mě to napadlo. Zastavil jsem u první telefonní budky - naštěstí v ní byl seznam - a zavolal jsem americkým celníkům „K mostu Míru jede zelena dodávka Chevrolet,“ ohlásil jsem „Nevím to jistě, ale myslím si, že vezou nějaké drogy.“ Celník mi poděkoval a já zavěsil. My tři jsme si to jeli domů v pohodlném tempu. Dostali jsme se pod most, pohlédli přes silnici a mé srdce zaplesalo No Ovšem, byla tam zelená dodávka, kapota nahoře, obě sedadla venku a dvě kola už odmontovaná. Kolem se hemžili celníci a hledali drogy. Ach. Ten pocit obnovené důstojnosti. Tenkrát před lety jsem se toho šaška neprosil, aby po nás házel pivem. A dnes jsem se neprosil hackera, aby mi lezl do počítače. Nechtěl jsem ho honit po sítích. Radši bych dělal astronomii. Ale teď, když už jsem si vypracoval strategii, jsem nemohl jinak než být po hackerově vzoru zavilý a úskočný. A informovat těch pár úřadů, kterým to snad nebylo fuk. Jako CIA. Roy byl na dovolené, takže mi nemohl říct, abych toho nechal, když už vypršely mé tři týdny, a nemohl mít připomínky ani k návštěvě CIA. Na jeho zástupci, Dennisi Hallovi, bylo, aby bubáky přivítal. Dennis je pokojný, do sebe uzavřený zenový mistr, který umí napojovat malé počítače na superpočítače Cray. Sítě vidí jako kanály, kterými se pumpuje výpočetní potenciál z laboratoří do osobních počítačů. Malé počítače mohou s lidmi mluvit; šrotování čísel ponechme sálovým. Jestli je váš stolní počítač příliš pomalý, pak předejte těžkou práci něčemu většímu. Svým způsobem je Dennis nepřítelem výpočetních středisek. Chtěl by, aby lidé počítače používali bez blábolů programovacích jazyků Dokud budou existovat softwaroví kouzelníci a guruové, bude Dennis nespokojený s distribucí výpočetního potenciálu. Jeho světem jsou ethernety, optická vlákna a satelitní linky. Zbytek počítačového národa měří velikost v megabytech paměti a rychlost v megaflopech - miliónech operací s pohyblivou desetinnou čárkou za vteřinu. Pro Dennise je síla dána počtem počítačů na vaší síti a rychlost se měří v megabytech za sekundu tedy jak rychle mluví jeden počítač s druhým. Jeho systémem není počítač, ale síť.
Dennis viděl problém hackera v pojmech společenské morálky. „Vždycky se najde pár blbounů nejapných, co nám strkají zobák do dat. Já se bojím toho, jak hackeři otravují důvěru, na které je naše sít‘ vystavěná. Léta zkoušíš dát dohromady hromádku počítačů, a pár pitomců to může všechno zničit.“
Nezdálo se mi, že by s tím měla co dělat důvěra. „Sítě jsou jen kabely a dráty,“ řekl jsem.
„A mezistátní dálnice jsou snad jenom beton, asfalt a mosty?“ opáčil Dennis. „Vidíš jen syrový, fyzicky existující aparát - dráty a spojení. Jenže opravdová práce neznamená natahovat dráty, ale přesvědčit izolované komunity, aby se navzájem pro pojily. Spočítat, kolik kdo bude platit za údržbu a rozvoj. Vytvořit spojenectví mezi skupinami, které si vzájemně nedůvěřují.“
„Jako vojáci a univerzity, co?“ řekl jsem a pomyslel přitom na Internet.
„Tak, a ještě víc. Dohody jsou neformální a sítě přetížené,“ říkal Dennis. „I náš software je křehký - kdyby lidé stavěli domy tak, jako my píšeme programy, stačil by první datel zlikvidovat celou civilizaci.“
CIA se měla objevit za deset minut a my jsme se s Dennisem domlouvali, co jim povědět. Neměl jsem ponětí, co vlastně chtějí kromě výpisu pátečních aktivit. Uměl jsem si je představit: tajný agent se vzezřením Jamese Bonda, nebo buchar specializovaný na kráglování. A za nimi samozřejmě pan Důležitý, tahající za drátky loutek. Všichni v tmavých brýlích a trenčkotech.
Dennis mi dal instrukce: „Cliffe, pověz jim, co víme, ale nespekuluj. Omez se na fakta.“
„No jo. Ale co když s nimi bude buchar, co mě bude chtít ‚ oddělat, protože jsem kápnul nato, že špiónujou vojáky?“
„Ber to vážně.“ Kdekdo na mě chce, abych všechno bral vážně.
„A především, bud‘ slušný. Mají dost svých problémů a netouží se otravovat s berkeleyským vlasatcem. A přestaň ze sebe dělat pitomce.“
„Ano, tati. Budu hodný. Čestně.“
„Neboj se jich. Jsou stejní jako každý jiný tady kolem, jenom trochu větší paranoici.“
„A trochu víc republikáni,“ dodal jsem.
No dobře, trenčkoty neměli. Ani tmavé brýle. Místo toho nudné obleky a kravaty. Měl jsem je upozornit, aby se oblékli jako domorodci: odrbané modráky a flanelová košile. Wayne je všechny čtyři spatřil jít po chodníku, a vrhnul mi na terminál zprávu: „Všichni muži na palubu. Cesťáci se blíží pravobočním portálem. Uhlově šedé obleky. Vyhnout se prodejní kampani IBM třetí kosmickou rychlostí.“ Kdyby jenom věděl. Čtyři bubáci se představili. Jeden chlápek, tak přes padesát, řekl, že je tu jako řidič, a nepředstavil se - prostě tam celou tu dobu tiše seděl. Druhého špióna, Grega Fennela, jsem odhadl na někoho od počítačů, protože se v saku necítil pohodlně. Třetí agent, T. J., měl postavu zadáka. Neřekl své příjmení - nebo že by tajil křestní jméno? Jestli tu byl buchar, tak to byl on. Čtvrtý chlápek musel být pohlavár; jak promluvil, všichni zmlkli. Dohromady vypadali spíš na byrokraty než na špióny. Všichni čtyři tiše seděli a poslouchali, jak jim Dennis vykládá přehled toho, co jsme viděli. Žádné otázky. Šel jsem k tabuli a nakreslil diagram: ____ _____________ _________________ | | | telefonní |---->| dálkové linky | | ? | -->| ústředa | | AT&T | |____| | ve Virgínii | |_________________| |_____________| || \/ ___________________ | telefonní ústředa | | Pacific Bell | |___________________| || \/ _____________________ | | oaklandský | | | | modem | | | | 415/430-2907 | | | |______________| | | | | digitální síť | | Tymnet | |_____________________| || \/ _____________________ | | alarmy | | | | a | | | | záznamníky | | | |______________| | | | | LBL | | Barkeley | | Kalifornie | |_____________________| __________ | | armádní | | | sklady |<---------|síť ministerstva | Anniston,| |obrany Milnet | Alabama | | |__________| | \/ _______________________ ____________ | hledá | | informační | | CIA | | centrum | | a raketovou střelnici | | sítě | | White Sands | | Arpanet | |_______________________| |____________|
Gregu Fennelovi obrázek nestačil. „Můžete dokázat to spojení z telefonní společnosti na Tymnet?“
Popsal jsem mu sledovačku a telefonní konference s Ronem Vivierem.
„Když nic nevymazal, tak jak jste na něj přišli?“
„Škytavka v našem výpočetním systému; víte, rozhodil nám účetnictví, když...“
Greg to přerušil. „Takže on je teď superuživatelem na vašem systému Unix? Spatné zprávy, co?“ Greg vypadal na ostříleného systémáka. Měl jsem dojem, že můžu zabočit do detailů.
„Je to chyba v editoru Gnu-Emacs. Jeho poštovní podprogram běhá s kořenovými privilegii.“
Technické otázky byly snadné. Chvíli jsme se bavili o Unixu a pan Důležitý si začal hrát s tužkou.
„Můžete nám říci něco o profilu toho chlápka? Jak je starý? Jakou úroveň zkušeností má?“
Těžší otázka. „No, sledujeme hojen tři týdny, takže těžko říct. Je navyklý na AT&T Unix, takže není odtud z Berkeley. Možná že je to vysokoškolák. Je paranoik, pořád se ohlíží, aleje trpělivý a není moc tvořivý.“
„Umí anglicky?“
„No, máme dojem, že jednou poslal našemu správci systému pozdrav ‚Hello‘. Pak už ten účet víckrát nepoužil.“
T. J., který až dosud mlčel, se otázal: „Zaznamenává si své seance?“
„S jistotou to nepovím, ale myslím si, že si vede poznámkový sešit. Přinejmenším má výbornou paměť.“
Pan Důležitý pokývl a zeptal se: „Po jakých klíčových slovech pátrá?“
„Hledá výrazy jako heslo, Jadern, SDI a Norad. Sám použil pár kuriózních hesel - lblhack, hedges, Jaeger, hunter a benson. Účty, které ukradl, Goran, Sventek, Whitberg a Mark, o něm nic neřeknou, protože to jsou jména lidí odtud z laboratoří.“
T. J. najednou obživl. Poslal lístek Gregovi. Greg ho předal panu Důležitému, ten pokývl a zeptal se: „Povězte mi, co dělal v Annistonu?“
„Moc výpisu odtamtud nemám,“ řekl jsem. „Byl na jejich systému několik měsíců, možná rok. Teď, co ví, že si ho všimli, se napojí vždycky jen na chvilku.“ Pan Důležitý začal být trochu netrpělivý a vypadalo to, že schůzka každou chvíli skončí. Greg položil ještě jednu otázku:
„Které stroje napadl?“
„Naše, samozřejmě, armádní základnu v Annistonu. Zkoušel se odtud dostat na raketovou střelnici White Sands a pak do nějakých doků v Marylandu. Myslím, že se to jmenuje Dock master.“
„Do prdele.“ Greg a T. J. se ozvali současně. Pan Důležitý po nich sjel výsměšným, pohledem. Greg řekl:
„Jak víte, že napadl Dockmaster?“
„Zhruba v tom čase, kdy nám narušil účetní systém, nám ten hle Dockmaster poslal zprávu, že se je pokoušel nabourat někdo od nás.“ Nechápal jsem, proč takový rozruch.
„Povedlo se mu to?“
„Nemyslím. Kde je ten Dockmaster, když už? To není dok námořnictva?“
Chvilku si něco šeptali a pan Důležitý kývl. Greg mi to vy světlil: „Dockmaster není námořní dok. Pracuje pro Národní bezpečnostní agenturu.“
Hacker, který by se boural do Národní bezpečnostní agentury (NSA)? Bizarní. Tenhle chlápek se chtěl dostat do CIA, NSA, na raketovou základnu a do Severoamerického velitelství proti letecké obrany. O NSA jsem věděl málo. Je to parta tajných elektronických bubáků, která odposlouchává cizí rozhlasové vysílání. Vypouštějí satelity k odposlouchávání sovětských telefonů. Slyšel jsem pověsti (a nevěřil jim), že zaznamenávají každý transoceánský telefon nebo telegram.
Greg mi to vysvětlil ze svého hlediska: „Většina práce NSA je sběr a analýza signálů ze zahraničí. Jedna sekce ale pracuje na ochraně informací, které patří Spojeným státům.“
„Jo,“ řekl jsem, ‚jako že dělají šifry, o kterých si myslíte, že je komouši nerozlousknou.“ Dennis mě sjel pohledem a mlčky artikuloval slovo „zdvořile“.
„Jo,“ řekl Greg, „ta skupina se zabývá bezpečností počítačů. Dockmaster pracuje pro ně.“
„To zní jako bůh Janus s dvěma tvářemi,“ řekl jsem. „Jedna strana zkouší louskat šifry cizích zemí, druhá dělá nerozlušti telné kódy. Vždycky tahá za oba konce.“
„Něco jako naše vlastní organizace,“ rozhlédl se Greg nervózně. „Jsme pověstní špinavými triky, ale v podstatě jsme novinářská agentura. Většina naší práce je sběr a analýza informací, ale zkuste to říct v kampusu.“ Greg zakroutil očima.
Splnil svůj úkol udělat nábor mezi vysokoškoláky. Těžko říct proč, ale Nině tenhle špión připadal docela rozumný. Nebyl arogantní, ale citlivý a pozorný. Jestli se už budeme muset šťourat v temných koutech, tak bych se cítil líp pod jeho velením.
„Tak dobře, ale jak to, že se můžu dostat na počítač NSA ze svého, který je zřejmě nezabezpečený a všechno, jen ne tajný?“ Jestli já můžu na počítač NSA, můžou oni na můj.
„Dockmaster je jediný počítač NSA, který není tajný,“ řekl Greg. „Patří jejich skupině pro bezpečnost počítačů,jejíž činnost je zcela veřejná.“
Pan Důležitý začal pomalu mluvit: „V téhle záležitosti toho moc udělat nemůžeme. Myslím, že tu není žádný důkaz o zahraniční špionáži. Agent nasazený na úkol neposílá vzkazy nepříteli.“
„No dobře, a kdo tedy na tom případu bude pracovat?“ zeptal jsem se.
„FBI. Je mi líto, ale tohle není náš revír. Vše, čím jsme do případu byli zapleteni, bylo ohrožení čtyř jmen — měl bych dodat, že jmen, která tak jako tak už byla zveřejněna.“
Cestou zpátky jsem Gregovi a T. J. ukázal naše VaXy. Mezi řadami paměťových disků řekl Greg: „Tohle je ten nejzávažnější hackerský případ, o jakém jsem kdy slyšel. Ať už si šéf říká co chce - můžete mě průběžně informovat?“
Rozhodl jsem se tomuhle chlápkovi důvěřovat. „Jistě, Chcete kopii mého pracovního deníku?“
„Ano. Pošlete mi cokoliv. I když agentura nemůže nic dělat, musíme poznat tenhle typ ohrožení.“
„Proč pak? Copak bubáci mají počítače?“
Greg se podíval po T. J. a rozesmál se. „Přestali jsme je počítat. Naše budovy na počítačích plavou.“
„A k čemu je CIA má? Copak se dá svrhnout cizí vláda softwarem?“
„Přestaň si nás představovat jako arciničemy a přemýšlej o nás jako o sběračích informací. Aby měly informace cenu, musí se zkorelovat, analyzovat a sumarizovat. k jenom to je spousta práce pro počítače.“
„Osobní počítače a tak, vsadím se.“
„To ne, pokud to ovšem chceme dělat pořádně. Pokoušíme se předejít příštímu Pearl Harboru, a to znamená, že se informace musí dostat ke správným lidem rychle. Tedy sítě a počítače. K analýze a předpovědím akcí cizích mocností používáme počítačové modely. Zase, velké počítače. Dnes jsou na všechno, od ekonomických předpovědí až po zpracování obrazů, potřeba výkonné šrotovače čísel.“
Nikdy mě nenapadlo, že by CIA potřebovala velké počítače. „Jak držíte svůj systém v bezpečí?“
„Striktní izolace. Ven nevede žádný drát.“
„Může některý agent CIA číst soubory někoho jiného?“
Greg se zasmál, ale T. J. zůstal vážný. „V žádném případě. V našem světě je všechno rozškatulkované. Takže když se ně kdo ukáže být, řekněme,méně než důvěryhodný, je rozsah škod omezený.“
„A jak tedy zamezíte lidem si četli soubory navzájem?“
„Používáme prověřený operační systém. Počítače se silnými zdmi kolem každých individuálních dat. Když chceš číst cizí soubory, musíš mít povolení. T. J. by ti mohl vyprávět pár hororů.“
T. J. se na Grega podíval úkosem. Greg řekl: „No, do toho, T. J. Už je to odtajněné.“
„Přede dvěma lety dělal jeden náš dodavatel terminálový rozvaděč,“ vyprávěl T. J.
„Potřebovali jsme na některé z našich počítačů napojit pár tisíc terminálů.“
„Aha, jako moje rozvodna tady v laboratořích.“
„Vynásobte si to padesáti, a budete mít jakous takous představu.“ T. J. pokračoval: „Každý zaměstnanec toho dodavatele musel projít stejnými testy jako naši normální zaměstnanci - zaškatulkovaní pro přísně tajné. No, a pak si jedna naše sekretářka odjela na měsíc na dovolenou. Když se vrátila a přihlásila se na náš počítač, všimla si, že jí před týdnem někdo vstoupil mí účet. Víte, kdykoliv se ohlásíte našim počítačům, sdělí vám datum posledního napojení. Začali jsme čenichat okolo Ten hajzl, který ty terminály napojoval, si je odposlouchával ze sálu počítače. Zmocnil se přístupových hesel i textu a pak nám začal slídit v discích s hesly.“
Věděl jsem, jak snadné bylo sledovat provoz z ústředny LBL.
„Odbouchli jste ho?“ zeptal jsem se a představil si půlnoční akci a pistoli s tlumičem. T. J. se po mně podivně podíval. „Mluvte vážně. Tam, odkud jsme, platí ‚V Boha věříme a jinak všichni na detektor lži.“
Greg dokončil vyprávění. „Na týden jsme ho posadili na detektor, a pak ho FBI obvinila. Potrvá to hodně dlouho, než zase vyjde na sluníčko.“
Když jsme odcházeli, zeptal jsem se T. J.: „Zdá se, že toho pro mě CIA moc neudělá, co?“
„Jestliže si můj nadřízený myslí, že to není vážné, tak toho moc udělat nemůžu. Ed Manning ale má možnosti, jak dostat věci do pohybu.“
„Ale? Já myslel, že Ed Manning je programátor.“
„To sotva. Je to ředitel pro informační technologie. Když jste mu zavolal, trefil jste se na solar.“
Ředitel, který se vyzná v sítích? To je mi tedy prazvláštní organizace. To není divu, že se tu objeví hned čtyři. Za panem Důležitým musí být v hlavním stanu někdo ještě důležitější.
„Takže až nahlásíte, že se tu nejedná o žádné zemětřesení, necháte to být?“
„Nu, moc toho dělat nemůžeme,“ řekl Greg. „Tohle je území FBI“
„A nemohli byste jim zabouchat na dveře a požádat je, aby to vyšetřili?“
„Pokusím se, ale moc si od toho neslibuj. FBI ráda honí bankovní lupiče a únosce. Počítačové zločiny - nu, řekněme, že mají jiné starosti.“
„Takže to vypadá, že mi říkáte ‚Nech toho a zabal to.“
„Ne tak docela. To, co sleduješ, je rozsáhlý útok na naše sítě. Někdo jde přímo po srdci našeho informačního systému. Drobné útoky očekáváme již několik let, ale nikdy jsme neslyšeli o ně čem tak dalekosáhlém. Zřetězené spoje, cílené a úporné hledání citlivých cílů.., ukazuje to na protivníka, který je rozhodnutý dostat s clo našich počítačů. Když mu zavřete vaše dveře, najde si prostě jinou cestu.“
„Takže mi říkáte ‚Zůstat dokořán a sledovat, i když nás FBI ignoruje.“
Greg se podíval po T. J. „Nemůžu bojovat proti vlastnímu vedení. Ale to co děláš, je důležitý kus, řekněme, výzkumu. FBI se případně může probudit. Do té doby se té věci drž.“
Byl jsem celý užaslý - tihle chlápci sice chápou vážnost situace, ale nemůžou nic dělat, Nebo to jenom tak říkají? Od CIA to byla povzbuzující slova.
16 Bubáci by se pobavili, kdyby se byl hacker objevil během jejich návštěvy. Místo toho se ukázal druhý den ráno v 9.10. Znovu jsme rozjeli sledovačku na Tymnetu a v telefonní společnosti a znovu jsme narazili na kamennou zeď někde ve Virginii Kdyby jen ten kalifornský soudní příkaz platil taky ve Virgínii... Hacker toho dne vypadal sebevědomě, dokonce až arogantně. Prováděl své obvyklé triky: zkontroloval si, kdo je na systému, protáhl se mezerou do našeho operačního systému a prohlédl si elektronickou poštu. V minulosti několikrát udělal příležitostnou chybu, když si zkoušel nové příkazy. Tentokrát nové příkazy nepoužíval. Byl kluzký a cílevědomý. Žádné chyby. Jako kdyby se předváděl. Vydal se rovnou do annistonských skladů a nechal si odtud vypsat krátký soubor o bojové připravenosti armádních raket. Pak vyzkoušel počítače armádní Laboratoře balistického výzkumu v Aberdeenu ve státě Maryland. Spojit ho trvalo Milnetu sotva vteřinu, ale přístupová hesla balistiků ho odrazila: nedostal se přes ně. Zbytek mého dopoledne promarnil tím, že se hrabal v mých vědeckých souborech a pátral po heslech. V oblasti vyhrazené fyzikům jedno našel: starý soubor popisoval cestu, jak se dostat na superpočitač Cray v Lawrenceavych laboratořích v Livermore. Livermorští v obavě, aby jim někdo neuhodl hesla k jejich superpočítači, používají náhodná, počítačem generovaná hesla jako agnitfom nebo ngagk. Ta si přirozeně nikdo nepamatuje. Výsledek? Někteří lidé si je zapíší do počítačového souboru. K čemu je kombinační zámek, když je kombinace napsaná na zdi? Hackera sledoval Dave Cleveland, naš unixový guru
„Aspoň že se nemůže dostat na livermorské tajné počítače,“ řekl.
„Proč ne?“
„Tajný systém mají úplně oddělený od sítí. Je izolovaný.“
„Tak k čemu ta hesla jsou?“
„Livermore má pár počítačů, které nejsou tajné. Zkoumá se tam jaderná fúze.“
„Mně to zní jako výzkum bomb,“ řekl jsem. Každá jaderná fúze mi připomínala bombu.
„Pokoušejí se vybudovat reaktor na bázi nukleární fúze pro výrobu levné elektřiny. Magnetická fúzní energie, čili MFE. Rozuměj, jaderná fúze uvnitř magnetického pole tvarovaného jako kobliha.“
„Jasně. S jedním takovým jsem si hrál jako kluk.“
„To jsem si myslel. Protože nejde o vývoj zbraní, je tenhle počítač přístupný ze sítě.“
„Raději bychom měli Livermore upozornit, aby ten účet zrušili.“
„Jen počkej. Odtud se na počítač MFE nedostaneš. Tvůj kamarád hacker se při tom nejspíš dost unaví.“
„To se ale strážci parku nebude líbit, Béďo...“
„Jen mi věř.“
Hacker zůstal na našem Unixu ještě pár minut a pak se odpojil. Do Livermore to ani nezkoušel. „Tak to bychom měli tuhle teorii.“ pokrčil rameny Dave. V naději, že by jednou mohly sloužit jako důkaz, jsme s Davem oba podepsali výpisy. Tiskárny jsme nechali v ústředně a já jsem se coural zpátky do své kanceláře. Během hodiny mi terminál zapípal: hacker byl zpátky. Žádná tiskárna ho ale nezaznamenala. Zkusil jsem to Unixem, a uviděl ho. Byl napojený na Sventekův účet. Jenomže nepřišel přes náš port Tymnetu. Rychle jsem si překontroloval napojené modemy. Dva vědci si editovali programy, jeden úředník vypisoval vařiče z nějaké smlouvy a nějaký student si psal milostný dopis. Nikde žádný zjevný průnik. Běžel jsem zpátky do kanceláře a prohlížel si status unixových počítačů. Sventek to byl. Ale odkud? Tady: hackerův port nebyla obyčejná 1 200 baudová linka. Tak proto ho nezaznamenala ústředna. Ne, přicházel z naší lokální Sítě. Z našeho ethernetu. Ze zeleného kabelu, který propojoval stovky terminálů a pracovních stanic po celých laboratořích. Běžel jsem do kanceláře k Waynovi.
„Pojď se podívat máme hackera na naší lokální síti.“
„Zchladni, Cliffe. Počkej, až se kouknu.“ Wayne měl v kanceláři pět terminálů, každý sledoval jiný systém.
„Jo, je tu Sventek, na Unixu 4. A copak že tu asi chce?“
„Ale to je ten hacker. A přišel po našem vnitřním laboratorním ethernetu.“
„No to je něco. Je aspoň deset cest, jak se tam dostat.“ Wayne se otočil k dalšímu terminálu. „Takže si zapojíme náš uživatelsky vstřícný ethernetový analyzátor a koukneme se, kdo tu co provádí.“
Zatímco Wayne vyťukával parametry, uvažoval jsem o důsledcích toho, že se nám hacker objevil na lokální síti. Náš ethernet byla společná linka, která zasahovala do každé kanceláře. Ze náš hacker našel cestu na ethernet, to byla špatná zpráva: znamenala, že hacker může napadnout každý osobní počítač připojený k ethernetu. Ale nakonec to mohla být dobrá zpráva. Možná že hacker žije tady v Berkeley a pracuje v naší laboratoři. Jestli je to tak, dostaneme ho rychle. Wayne ho po ethernetu vystopuje s přesností na metry.
„Tak tady ho máš. Je napojený přes... přes počítač, který řídí síť MFE.“
„Říkáš, že se napojil na naše laboratoře přes síť MFF
„Jo. Přišel z Lawrenceových laboratoří v Livermore. Síť Magnetické fúzní energie.“
Zavolal jsem chodbou: „Hej, Dave! Hádej, kdo je na návštěvě v Livermore?“
Dave přiklusal do Waynovy kanceláře. „Jak se tam dostal? Odtamtud není na náš Unix žádné spojení.“
„Nevím, jak se dostal do Livermore, ale je na našem ethernetu a přišel z Livermore.“
Dave nadzvedl obočí. „Nevěděl jsem, že se to dá. Ten tvůj hacker našel do Unixu cestičku, o které nevím.“
Wayne po Daveovi vyjel se svou obvyklou tirádou proti Unixu. Nechal jsem ty dva úhlavní přátele být a zavolal Livermore. Až po třech telefonátech jsem našel systémovou manažerku sítě MFE.
„Dobrý den. Vy mě neznáte, ale máte v systému hackera.“
„Cože? Kdo jste?“ odpověděla.
„Dělám v LBL. Někdo se mi tu motá do počítače a přihlásil se ze sítě MFE. Vypadá to, že je napojený z Livermore.“
„A, kčertu. Zkontroluju si naše uživatele.., tady je jen jeden napojený z Livermore na Berkeley. Učet 1674... patří nějakému Cromwellovi.“
„To je on,“ řekl jsem. „Hacker si našel heslo před několika hodinami. Vytáhl si ho z povelového souboru tady v Berkeley.“
„Tak ten účet zruším. Jestli chce Cromwell na našem systému pracovat, tak ať se naučí držet si heslo v tajnosti.“ Viděla celý problém jako ignoranci uživatelů a nenapadlo ji, že příčina je v nepohodlném systému, který nutí lidi užívat bizarní přístupová hesla jako agnitfom.
„Můžete mi zjistit, odkud je to spojení?“ Chtěl jsem, aby Livermore držel hackera na spojení alespoň tak dlouho, aby se dala zjistit linka.
„Ne, nejsme oprávněni dělat tu nějaké sledovačky. To si mu sítě nejdřív promluvit s naším vedením.“
„Jenže než to někdo rozhodne, bude hacker dávno pryč.“
„My tady provozujeme zabezpečenou instalaci,“ řekla. „Jestli někdo zjistí, že tady v Livermore máme na systému hackera, budou padat hlavy.“
„Jestli nezjistíte, odkud se k vám dostává, nebudete si nikdy jistí, že už ho na systému nemáte.“
„Já tady mám udržovat v provozu počítač, ne honit zločince. Z vašeho honu na duchy mě laskavě vynechte.“
Rozhodla se odříznout všechny přístupy a vyřadit ukradený účet. Hacker se ztratil z počítače v Livermore, a z našeho také. Třeba to tak bylo dobře. I kdyby po lince šla, nemohl jsem nijak sledovat, co hacker dělá. Dokázal jsem zjistit, že je na počítači, budiž. Ale síť MFE byla napojená bezprostředně na náš počítač, nešla přes ústřednu. To, co hacker psal, moje tiskárny nezachytily. V depresi jsem se šoural na oběd. V jídelně LBL se proti mně posadil Luis Alvarez. Vynálezce, fyzik a laureát Nobelovy ceny, to byl Luie, renesanční člověk dvacátého století. Neztrácel čas s byrokracií; požadoval výsledky.
„Tak co dělá astronomie?“ I ve svých stratosférických výšinách měl Alvarez čas promluvit si s drobotí mé velikosti. „Ještě stavíte ten dalekohled?“
„Ne, teď dělám ve výpočetním středisku. Měl jsem psát pro gramy, jenže teď trávím většinu času chytáním hackera.“
„Jde to?“
„Je to hra na schovávanou po drátech. Nejdřív jsem si myslel, že je z Berkeley, pak že z Oaklandu, potom z Alabamy, pak zas z Virgínie. Naposledy jsem ho stopoval do Livermore.“
„A FBI?“
„Volal jsem je šestkrát. Mají na práci lepší věci. Nejvíc k zoufání je ten absolutní nedostatek jakékoliv podpory.“ Vyprávěl jsem mu o backerově ranní návštěvě z Livermore.
„Ano, mají svých starostí dost.“
„Ale já se jim ksakru pokouším pomoct. Vůbec je nezajímá, že u sousedů je zloděj.“
„Přestaň se chovat jako křižák, Cliffe. Zkus to brát jako výzkum. Nikoho jiného to nezajímá - ani Livermore, ani FBI. Kčertu, za týden nebo dva to přestane zajímat i naše vedení.“
„Dali mi tři týdny. Už jsou pryč.“
„Přesně o tom mluvím. Když děláš opravdový výzkum, nevíš nikdy, co to bude stát, kolik času to zabere a co z toho vyleze. Víš jenom, že tu je neprozkoumané území a možnost zjistit, co tam je.“
„To se snadno řekne. Jenže já mám za krkem tři manažery. Jsou tu programy, co se musí napsat, a systém, který potřebuje dohled.“
„No a co? Navětřil jsi fascinující stopu. Jsi průzkumník. Po mysli, kdo za tím může být. Třeba nějaký mezinárodní špión.“
„Nebo spíš nějaký unuděný cucák z univerzity.“
„No dobrá, tak zapomeň na to, kdo ty potíže dělá,“ řekl Luie. „Nezkoušej dělat policajta, jsi vědec. Zkoumej spoje, techniky, mezery. Aplikuj fyzikální principy. Hledej nové metody pro řešení problémů. Dej dohromady statistiku, publikuj výsledky a věř jen tomu, co můžeš dokázat. Ale nevylučuj nepravděpodobná řešení - měj oči otevřené.“
„A když narazím na zeď?“
„Jako ta systémová manažerka z Livermore?“
„Nebo telefonní společnost, která zadržuje výsledky sledová ní. Nebo FBI, která odmítá vydat soudní příkaz. Nebo naše laboratoř, která mi to za pár dní odpíská.“
„Slepé uličky jsou jenom iluze. Zabránila ti někdy v něčem cedule ‚Vstup zakázán‘? Obejdi zeď. Když ji nemůžeš obejít, přelez ji nebo se podhrab. Jenom to nevzdávej.“
„Ale kdo mě bude platit?“
„Vykašli se na povolení. Zapomeň na finance. Za výzkum neplatí nikdo. Jediné, co je zajímá, jsou výsledky,“ řekl Luie. „Jistě, můžeš sepsat podrobný návrh, jak toho hackera chytit. Napiš na padesát stránek, co víš, co očekáváš, kolik peněz to bude stát. Připoj jména tří kvalifikovaných posuzovatelů, poměr nákladů a přínosů a seznam svých dosavadních publikací. Jo, a nezapomeň na teoretické opodstatnění. Nebo můžeš jít chytat toho parchanta. Buď rychlejší než on. Rychlejší než vedení laboratoří. Nečekej, až pro tebe někdo něco udělá, udělej to sám. Tvůj šéf musí být spokojený, ale nedovol mu, aby tě uvázal. Neposkytuj mu stojící terč.“
Tak takhle Luie získal Nobelovu cenu. Nebylo to v tom, co dělal, ale jak to dělal. Zajímalo ho všechno. Z několika kamenů lehce obohacených iridiem odvodil, že meteority (zdroj iridia) musely bombardovat Zemi před nějakými pětašedesáti milióny let. A vzdor pochybám paleontologů rozpoznal, že tyhle meteory zazvonily umíráček dinosaurům. Luis Alvarez nikdy neviděl subatomární fragmenty, za které dostal Nobelovu cenu. Místo toho fotografoval jejich stopy v bublinové komoře. Ty stopy pak analyzoval - z délky stop spočítal doby života částic, ze zakřivení stop jejich hmotu a náboj. Můj výzkum byl jen stínem jeho bádání, ale co jsem mohl ztratit? Možná že mi ta jeho technika poslouží. Jak tedy vědecký zkoumat hackera? Večer v 18.19 se nám hacker vrátil. Tentokrát přišel přes Tymnet. Neobtěžoval jsem se sledováním - nemá cenu vytrhnout kdekoho od večeře, když člověku nakonec neřeknou ani číslo telefonu. Místo toho jsem seděl a sledoval, jak se hacker uváženě spojil s počítačem PDP-10 v laboratoři umělé inteligence Massachusettského technického institutu (MIT) v Cambridgi. Přihlásil se jako uživatel Litwin a strávil skoro hodinu tím, že se učil na počítači pracovat. Zdálo se, že systém MIT vůbec nezná, a velmi často hledal pomoc u automatické nápovědy. Za hodinu se naučil sotva víc než jak si nechat vypsat seznam souborů. Možná že toho našel tak málo jen proto, že výzkum umělé inteligence je dost záhadná záležitost. Jistě, antikvární operační systém nikoho moc nechránil - kterýkoliv uživatel si mohl číst soubory kohokoliv dalšího. Ale na tohle hacker nepřišel. Informace ochránila jeho čirá neschopnost systém pochopit. Dělalo mi starosti, že by hacker mohl přes víkend zneužit naše síťová spojení. Nechtělo se mi tábořit v sále u počítačů, a tak jsem raději vytahal konektory ode všech sítí. Abych smazal stopy, dal jsem do pošty vzkaz pro každého uživatele, který by se zkoušel napojit: „Kvůli stavebním úpravám jsou všechny sítě do pondělka mimo provoz.“ Zaručeně to odizoluje hackera od Milnetu. Až spočítám všechny stížnosti, budu mít přehled, kolik lidí se na tyhle sítě spoléhá. Ukázalo se, že celkem málo. Stačilo to, abych se dostal do potíží.
Roy Kerth byl první: „Cliffe, dělají mi tu husto kvůli těm vypojeným sítím. Dvacet lidí mi tu kňučí, že nedostali elektronickou poštu. Můžeš se na to podívat?“
Musel uvěřit tomu vzkazu. „Jo, jistě. Podívám se, jestli to dokážu dostat teď hned do provozu.“ Trvalo mi pět minut, než jsem sítě zase pospojoval. Šéf si myslel, že čaruju. Tak jsem držel klapačku. Jenže během doby, kdy byla síť odpojená, se objevil hacker. Jediná stopa byl výpis z monitoru, ale to mi stačilo. Objevil se v 5.15 a pokoušel se napojit na stanici Milnetu v Omaze ve státě Nebraska. Zmizel o dvě minuty později. Z adresáře sítě jsem zjistil, že se zkoušel nabourat k jednomu z armádních dodavatelů, společnosti SRI Inc. Zavolal jsem Kena Crepeu z SRI, ale ten si nevšiml, že by se k nim někdo boural. „Ale ozvu se, kdybych zjistil něco zvláštního.“
Zavolal za dvě hodiny: „Cliffe, nebudeš mi to věřit, ale pře zkoušel jsem naše účetní záznamy, a někdo se mi naboural do počítače.“
Věřil jsem mu to. „Jak to víš?“
„O víkendu tu byla spojení z několika míst přes účty, které by měly být mrtvé.“
„Odkud?“
„Anniston, Alabama, a Livermore, Kalifornie. Někdy používá starý účet SAC. Kdysi se používal pro Velitelství strategického letectva tady v Omaze.“
„Máš nějakou představu, jak se tam dostal?“
„Tedy, ten účet nikdy neměl pořádné přístupové heslo,“ řekl Ken. „Heslo bylo SAC. Počítám, že jsme to zvorali, co?“
„Po čem šel?“
„Moje účetní soubory mi nepoví, co dělal. Můžu jen určit dobu, kdy tu byl.“
Rekl mi časy a já si je zapsal do deníku. Pro ochranu svého systému hodlal Ken změnit přístupová hesla ke všem účtům a vydat je pouze těm, kteří se pro ně osobně dostaví. Hacker se na Milnet dostával přinejmenším přes další dva počítače, Anniston a Livermore. A nejspíš i přes MIT. MIT. Zapomněl jsem je varovat. Zavolal jsem Karen Sollinsovou z jejich výpočetního oddělení a pověděl jí o pátečním nočním nájezdu.
„Nedělejte si starosti,“ řekla, „na tom počítači toho moc není a za pár týdnů ho vyhodíme.“
„To je dobré vědět. Můžete mi říct, kdo je majitelem účtu Litwin?“ Chtěl jsem vědět, kde se hacker dostal k Litwinovu přístupovému heslu.
„To je jeden plazmový fyzik z Wisconsinské univerzity,“ řekla. „Používá velké počítače v Livermore a výsledky si přetahuje do našeho systému.“
Nepochybně nechal svoje přístupové heslo pro MIT na livermorském počítači. Hacker potichoučku sledoval vědce z jednoho počítače na druhý a sbíral po nich drobečky. Nevěděl ovšem, že někdo zase sbírá drobečky po něm.
17 V Milnetu se hacker vyznal. Teprve teď jsem pochopil, jak marné by bylo pokoušet se ho odříznout od našich počítačů. Dostavil by se prostě jinými dveřmi. Možná bych dokázal zavřít vlastní dveře na dva západy, ale stále by lezl do systémů jiným. Nikdo si ho nevšímal. Bez pohromy se proplížil přes Liver more, SRI, Anniston i MIT. Nikdo se za ním nehonil. FBI určitě ne. Ani CIA a AFOSI nemohly nebo nechtěly nic podniknout. Tedy, skoro nikdo. Honil jsem se za ním já, jenže jsem si nedokázal představit způsob, jak ho chytit. Telefonní sledování se nějak nevyvrbilo. A používal několik sítí, takže jak jsem měl uhodnout, odkud je? Dnes si mohl přijít přes naše laboratoře a nabourat počítač v Massachusetts, jenže zítra se mohl napojit na sít‘ třeba v Kocourkově a bourat se do Kočičí Lhoty. Sledovat jsem ho mohl jen tehdy, když se dotkl mého systému. Bylo načase vzdát to a vrátit se k astronomii a programování, nebo mu připravit tak atraktivní odrazišťátko, aby začal dávat přednost Berkeley. Vzdát to by bylo lepší. Mé tři týdny vypršely a už jsem slyšel i poznámky, že se „Cliff honí za svatým grálem“. Pokud to vypadalo, že by můj hon na hackera mohl přinést ovoce, byly mě laboratoře ochotny tolerovat, ale musel jsem vykázat nějaký pokrok. V minulém týdnu udělal pokrok jedině hacker. Brát to jako výzkum, radil Luis Alvarez. Dobře, tak toho chlápka budu hlídat a budu tomu říkat věda. Podívám se, co se můžu naučit o sítích, o bezpečnosti počítačů, a možná že i o hackerovi. Otevřel jsem tedy znovu naše brány. Hacker se samozřejmě objevil a začal se nám šťourat kolem systému. Našel jeden zajímavý soubor s popisem nových technik pro projektování integrovaných obvodů. Sledoval jsem h když odstartoval Kermit, univerzální program pro přenášení souborů, aby si náš pro gram natáhl do svého počítače. Program Kermit umí víc než jen pouhé kopírování souborů z jednoho počítače do druhého. Dělá současně také nepřetržité zkoušky, aby se ujistil) že v přenosu nedošlo k chybě. Když se hacker vytasil s Kermitem, věděl jsem tedy, že stejný program spouští současně i na svém počítači. Nevěděl jsem, kde je, ale hacker určitě používal počítač, ne pouhý terminál. To mezi jiným znamenalo; že si může všechny své seance tisknout nebo ukládat na disketu. Určitě si nemusel psát poznámky. Kermit kopíruje soubory z jednoho počítače na druhý. Oba počítače musí spolupracovat - jeden soubor odesílá, druhý ho přijímá. Na obou musí běžet Kermit - jeden Kermit mluví, druhý poslouchá. Aby byla jistota, že nedošlo k chybě, dělá vysílající Kermit po každé řádce přestávku a dává přijímajícímu programu možnost ohlásit „Převzal jsem řádku bez chyby, pošli další.“ Vysílající Kermit si na tohle potvrzení počká a teprve pak pošle další řádek. Když se vyskytne problém, vysílající Kermit řádku opakuje tak dlouho, dokud se nedozví, že je přijata bez chyb. Velice se to podobá telefonnímu rozhovoru, kde jedna strana každou chvíli říká: „Jo. Ano. Aha. Jo.“ Mé pozorovací postavení leželo mezi hackerovým Kermitem a Kermitem na našem systému. Tedy, ne právě uprostřed. Moje tiskárna, která zachycovala jejich dialog, hřadovala až na berkeleyském konci dlouhatánského spoje. Sledoval jsem, jak hackerův počítač krade naše data a potvrzuje správnost převzetí. Najednou mi to došlo. Bylo to, jako když člověk sedí vedle někoho, kdo huláká přes kaňon. Ozvěna vám sdělí, jak daleko zvuk letěl. Stačí vynásobit zpoždění ozvěny poloviční rychlostí zvuku, a víte, jak daleko stěna je. Jednoduchá fyzika. Rychle jsem zavolal našim technikům od elektroniky. Lloyd Bellknap na místě věděl, jak určit zpoždění ozvěny. „Potřebuješ osciloskop. A možná čítač.“ Během minuty schrastil starožitný přístroj z doby kamenné, kdy bývaly elektronky posledním hitem sezóny. Na to, abychom ty pulsy viděli, jsme ale víc nepotřebovali. Dívali jsme se na stínítko a stopovali zpoždění ozvěn. Tři sekundy. Tři a půl sekundy. Tři a čtvrt sekundy. Rekněme zhruba tři sekundy? Jestliže signály putují rychlostí světla (což není špatný odhad), znamenalo to, že je hacker vzdá len 450 000 kilometrů.
S příslušnou pompou jsem Lloydovi zvěstoval: „Z elementární fyziky mi plyne, že nám hacker sedí na Měsíci.“
Jenomže Lloyd své spoje znal: „Jsou celkem tři důvody, proč se mýlíš.“
„Dobře, jeden znám,“ řekl jsem. „Hackerovy signály mohou jít přes satelitní linku. Mikrovlnám trvá cesta na satelit a zpátky čtvrt sekundy.“ Dráha komunikačních družic je třicet šest tisíc kilometrů nad rovníkem.
„Jo, to by byl jeden důvod,“ řekl Lloyd. „Jenomže bys potřeboval dvanáct skoků na satelit, aby to dalo ty tři sekundy. Co může být skutečný důvod toho zdržení?“ „Možná že hacker má pomalý počítač.“
„Tak pomalý ne. I když má možná svůj Kermit naprogramovaný na pomalou odpověď. To je důvod číslo dvě.“
„Aha! Už vím, co je ten třetí důvod. Hacker pracuje na síti, která jeho data před přenosem paketuje do bloků. A ty bloky se v každém uzlu na trase předělávají, rozebírají a znovu sestavují. Každý uzel je zpomaluje.“
„Přesně tak. Jestliže neznáš počet uzlů na trase, nemůžeš říct nic o tom, jak daleko je. Jinak řečeno, tohle jsi prohrál.“ Lloyd zívnul a vrátil se k opravování terminálu. Jenže tu pořád ještě existovala jedna cesta,jak zjistit hackerovu vzdálenost. Když se odpojil, zavolal jsem kamarádovi do Los Angeles a požádal ho, aby se na můj počítač napojil přes AT&T a Tymnet. Potom spustil Kermit a já se dal do stopování ozvěn. Trvalo to krátce, tak desetinu sekundy. Další kamarád, tentokrát z Houstonu v Texasu. Ozvěna se mu zpožďovala asi o 0,15 sekundy. Další tři lidé z Baltimore, New Yorku a Chicaga měli časy pod sekundu. Z New Yorku do Berkeley je to asi 3 200 kilometrů. A zpoždění je asi sekunda. Takže třísekundové zpoždění znamená deset tisíc kilometrů. Plus minus nějaký ten tisíc. Prapodivné. Cesta k hackerovi musí být klikatější, než jsem předpokládal. Vytasil se s tímhle novým zjištěním před Davem Clevelandem.
„Rekněme, že hacker je z Kalifornie, volá východní pobřeží a odtud se napojí na Berkeley. Tím by se to dlouhé zdržení vysvětlilo.“
„Hacker není z Kalifornie,“ odvětil můj guru. „Říkal jsem ti to, vůbec nezná Berkeley Unix.“
„Tak používá velice pomalý počítač.“
„To sotva, protože v Unixu to není žádný lenochod.“
„Že by úmyslně zpomalil chod svého Kermitu?“
„To nikdo nedělá - ztrácí se tím čas při přenosu souborů.“
Přemýšlel jsem o tom, jaký smysl dávají má měření. Vzorek mých přátel mi ukázal, jaké zdržení způsobují AT&T a Tymnet. Méně než sekundu. Dvě sekundy zdržení zůstávají nevysvětlené. Možná že je celá ta metoda špatná. Možná že hacker používá pomalý počítač. Nebo se možná napojuje přes nějakou jinou síť někde za linkami AT&T. Přes síť, o které nevím. Každý další údaj ukazoval jinam. Tymnet napovídal Oakland. Telefonní společnost tvrdila, že Virgínie. A ozvěna říkala, že je to ještě o šest sedm tisíc kilometrů dál. 18 Na konci září se hacker objevoval obden. Často jen vystrčil periskop, rozhlédl se a v několika minutách zmizel. Na nějaké sledování nebyl čas a asi to nestálo za to, abych se vzrušoval Byl jsem napnutý a připadal jsem si trochu provinile. Často jsem jen kvůli hackerovi vynechal i oběd doma. Jediný způsob, jak v pátrání pokračovat, bylo zamaskovat mé úsilí jako nějakou opravdovou práci. Babral jsem se s počítačovou grafikou, abych uspokojil astronomy a fyziky pak jsem se šťoural v síťových spojích, jen abych uspokojil vlastní zvědavost. Nějaký ten náš síťový software si opravdu zasluhoval mou pozornost, ale obvykle jsem do něj jen tak fušoval, abych po znal, jak pracuje. Volal jsem do jiných výpočetních center údaj ně proto, abych vyřešil naše problémy se sítěmi. Ale když jsem s nimi mluvil, obezřetně jsem přiváděl řeč na hackery - kdo s nimi měl také problémy? Dan Kolkowitz ze Stanfordovy univerzity o hackerovi na svém počítači dobře věděl. Autem to byla z Berkeley hodina, ale na kole to byl celodenní výlet. Tak jsme si porovnávali výpisy po telefonu a zjišťovali, jestli je ta krysa, kterou vidíme hlodat na našich systémech, v obou případech stejná. Od té doby, co jsem začal sledovat své monitory, jsem vídal pokusy příležitostných vetřelců, kteří se snažili dostat na náš počítač. Každých pár dnů se někdo přihlásil a pokoušel se napojit na účty „guest“ nebo „system“. Tyhle pokusy nemohly uspět, a tak jsem se nějakým pátráním neobtěžoval. Dan na tom byl mnohem hůř.
„Vypadá to, že se každý harant ze Silicon Valley pokouší nabourat do Stanfordu. Najdou si hesla řádných studentů a po tom maří výpočetní a spojový čas. Je to nepříjemné, ale něco musíme tolerovat, jestli chceme ve Stanfordu provozovat rozumně otevřený systém.“
„Přemýšleli jste, jak to omezit?“
„Kdybychom zavedli skutečně tuhý bezpečnostní režim, byli by nespokojení všichni,“ řekl Dan. „Lidé se chtějí o informace podílet, a proto je většina souborů, které píší, přístupná každé mu, kdo je na počítači. Stěžují si, když je nutíme, aby změnili přístupová hesla. Ale požadují, aby jejich data zůstala soukromá.“
Lidé věnují daleko víc pozornosti zamykání svých aut než bezpečnosti svých dat. Zejména jeden hacker Dana dopaloval.
„Jako by nebylo dost zlé, že našel díru v našem Unixu. On měl tu drzost volat mi telefonem. Telefonoval dvě hodiny a během té doby se mi současně vrtal v systémových souborech.“
„Sledoval jsi ho?“
„Zkusil jsem to. Zatímco mluvil, zavolal jsem stanfordské policii a telefonní společnosti. Byl na drátě dvě hodiny, a nedokázali ho najít.“
Vzpomněl jsem si na Lee Chenga z Pacific Bell. Na čisté vystopování hackera napříč Státy potřeboval přesně deset minut. A Tymnet svou síť rozmotal za méně než minutu. Porovnávali jsme oba hackery.
„Ten můj chlápek nic neničí,“ řekl jsem. „Jenom probírá soubory a používá moje síťové spoje.“
„Přesně to samé vidím já. Předělal jsem si operační systém tak, abych mohl sledovat, co dělá.“
Moje monitory nebyly modifikovaný software, ale IBM PC, nicméně princip byl stejný.
„Viděls ho krást přístupová hesla a systémové služby?“
„Ano. Používá pseudonym ‚Pfloyd‘. Vsadím se, že je to fanda Pink Floyd. Pracuje jen pozdě v noci.“
Tohle byl rozdíl. Já jsem svého hackera často pozoroval v poledne. Když jsem o tom tak přemýšlel, Stanford zřejmě honil jiné lidi. Tak třeba berkeleyský hacker dával přednost pseudonymu „Hunter“, i když jsem ho znal pod několika dalšími jmény, která ukradl. O tři dny později, 3. října, hlásaly titulky v San Francisco Examineru: „Počítačoví ohaři štvou úspěšného hackera“. Reportér John Markoff vyčmuchal stanfordský příběh. Noviny mimochodem také uváděly, že se tentýž hacker dostal i do LBL. Mohla to být pravda? Článek popisoval léčky, které Dan stanfordskému hackerovi nastražil, i jeho neschopnost Pfloyda lapit. Jenomže reportér měl pseudonym špatně - noviny psaly o „mazaném hackerovi, který používá jméno ‚Pink Floyd“. Proklínal jsem každého, kdo mohl za to, že se věc provalila, a chystal jsem se, že to celé zabalím. Pak mi zavolal Bruce Bauer z policejního oddělení laboratoří a zeptal se mě, jestli jsem už viděl dnešní noviny.
„Jo. Je to pohroma. Ten se už neukáže.“
„Tím bych si nebyl tak jistý,“ řekl Bruce.
„Právě tohle může být ten obrat, na který čekáme.“
„Ale on už se neukáže, když ví, víme, že máme na systému hackera.“
„Možná. Ale bude chtít vědět, jestli jsme ho odřízli od počítače. A je nejspíš přesvědčený, že když ho nedokázali chytit lidé ze Stanfordu, tak nás že může obelstít zrovna tak.“
„Ano, ale my jsme se k němu také moc blízko nedostali.“
„To je přesně to, o čem mluvím. Potrvá pár týdnů, než dostaneme soudní příkaz, ale byl bych rád, kdybyste do té doby nechali vrata dokořán.“
Když zavěsil, napadlo mě, odkud najednou ten zájem. Ze by ten článek v novinách? Nebo FBI konečně dostala zájem? Den nato, bezpochyby díky Bruce Bauerovi, mi řekl Roy Kerth, abych pokračoval ve sledování, i když zdůraznil, že moje běžné povinnosti mají přednost. To byl můj problém. Pokaždé, když se hacker ukázal, jsem strávil hodinu tím, že jsem zjišťoval, co udělal a jak se to vztahuje k jeho předchozím návštěvám. Pak jsem dalších pár hodin telefonoval a šířil špatné zprávy. Pak jsem si psal do pracovního deníku, co se stalo. Když jsem končil, bývala větší část dne v tahu. Sledování hackera se postupně stávalo zaměstnáním na plný úvazek, Intuice Bruce Bauera se pro tentokrát osvědčila. Hacker se objevil týden po tom, co vyšel článek. V neděli 12. října ve 13.41 jsem si lámal hlavu s něj akým astronomickým problémem - cosi o ortogonálních polynomech - když mi poplachový signál ohlásil hackera. Odklusal jsem dolů chodbou a našel ho napojeného na starý Sventekův účet. Dvanáct minut se pomocí mého počítače spojoval po Milnetu. Odtud se vrhl na annistonskou armádní základnu, kde se bez potíží napojil jako Hunt. Pouze si překontroloval své vlastní soubory a pak se odpojil. V pondělí mi volal Chuck McNatt z Annistonu.
„Prohrabal jsem účetní záznamy z tohohle víkendu, a zase jsem našel hackera.“
„Ano, byl pár minut na vašem systému. Právě tak dlouho, aby se stačil rozhlédnout, jestli se někdo nedívá.“ Moje tiskárna to zachytila všechno.
„Myslím, že bude nejlepší, když mu zavřu vrata,“ řekl Chuck. „V sázce je toho příliš a nezdá se, že bychom ve sledování udělali nějaký pokrok.“
„Nemůžete zůstat otevření ještě aspoň chvíli?“
„Už je to měsíc, a bojím se, aby mi nevymazal soubory.“ Chuck věděl, o jaké nebezpečí jde.
„Dobře, tak jo. A dej si pozor, abys ho doopravdy odřízl.“
„Vím. Změním všechna přístupová hesla a zkontroluju, jestli nemám mezery v operačním systému.“
Fajn. Ostatní nebyli tak trpěliví, aby nechali hackerovi otevřeno. Nebo nebyli tak hloupí? O deset dní později se hacker objevil znovu. Přiběhl jsem do ústředny, právě když zkoušel Anniston. LBL>Telnet ANAD.ARPA Connecting to 26.1.2.22 Vítejte na armádní základně v Annistonu login: Hunt password: jeager Heslo je neplatné. Zkuste to znovu. login: Bin password: jabber Vítejte na armádní základně V Annistonu. Pozor! Sledujeme všechny neznámé uživatele Napadneme každého cizince používajícího tento počítač Chuck zrušil účet Hunt, ale nezměnil přístupové heslo na systémovém účtu Bin. Varování hackera upozornilo, že si ho někdo všiml. Hned si přezkoušel své soubory z Gnu-Emacs a zjistil, že je někdo vymazal. Rozhlédl se po annistonském systému a našel soubor vytvořeny 3 července Ten mu daval práva superuživatele. Byl ukryty ve veřejně přístupném adresáři /usr/lib. Oblast, do které smí psát každý. Pojmenoval ten soubor „.d“. Stejné jméno používal, když chtěl ukrýt své soubory na našem systému v LBL. Program ale nespustil. Místo toho se v Annistonu odhlásil a zmizel z LBL. Právě tohoto souboru si Chuck nevšiml. V telefonu mi řekl, že změnil každé přístupové heslo - byly jich dvě stovky. Jenže nezměnil žádné ze systémových hesel, jako bylo třeba Bin, protože si myslel, že je zná jen on sám. Také si myslel, že důkladně vymýtil všechny nebezpečné soubory, ale pár jich vynechal. Ten soubor .d v Annistonu byl významný. Hacker tohle ku kaččí vejce snesl 3. července, a o tři měsíce později si přesně pamatoval, kam ho schoval. Nehádal a nepátral po souboru d. Ne, šel si pro něj rovnou. Tenhle hacker si udržoval přehled o tom, co kde udělal. Zadíval jsem se na svůj pracovní deník. Někde si někdo vedl poznámkový sešit, který byl jeho zrcadlovým obrazem. Kluk, který si s něčím hraje přes víkend, si podrobné záznamy nevede. Nějaký žertéř z fakulty by zas nečekal trpělivě celé tři měsíce, než si vyzkouší svůj fór. Ne - to, co jsme sledovali, byl záměrný, metodický útok, vedený někým, kdo přesně věděl, co dělá.
19 Kolem vrátnice se muselo jet pomalu a bez šlapání, ale i tak se to dalo z kopce, na kterém stojí LBL, rozjet na padesát kilometrů za hodinu. V úterý večer jsem neměl naspěch, ale do pedálů jsem se opřel stejně: je to nádhera, položit se do větru. Půldruhého kilometru z kopce a pak rande v Berkeley Bowl. Na místě staré kuželny byl dnes velký ovocný a zeleninový trh, nejlevnější místo na nákup kiwi a guav. Celý rok tam voněla manga - dokonce i u rybích stánků. Vedle pyramidy vodních melounů jsem uviděl Marthu. Proklepávala nějaké dýně a sháněla zřejmě náplň na náš halloweenový koláč. „Charašó, Bóris, étot sekrétnyj mikrófilm úkryt vo fléku na týkve.“ Od svého setkání s CIA jsem byl pro Marthu špión. Zlatým hřebem chystaného večírku měla být výroba halloweenových strašidel. Vybrali jsme si tucet malých tykví na vyřezávání a jednu čerstvou velkou dýni na koláč. Nacpali jsme je do batohů a šlapali jsme si to domů. Tři bloky za ovocným trhem je stopka na čtyřproudovce. Značení na vozovce kdosi upravil sprejem, takže jedna značka zněla „STOP CIA“ a druhá pro změnu „STOP NSA“. Martha se zašklebila. Necítil jsem se nejlépe, tak jsem předstíral, že si upravuju batoh. Nestál jsem o další narážky na berkeleyskou politiku. Doma mi Martha házela tykve a já je ukládal do ledničky. „Chybí ti vlajka,“ pravila, když po mě házela poslední, cílenou nízko na břicho, „prapor lovce hackerů.“ Sehnula se do skříně. „Vybylo mi kousek z kostýmu, jinak jsem ti ho spíchla dohromady.“ Vybalila vlajku velikosti košile, s hadem ovinutým kolem počítače. Pod ním stálo heslo; „Na mne nešlapej!“ V týdnu před Halloweenem jsem si oba zuřivě šili kostýmy. Já jsem si udělal kompletní masku papeže i s mitrou, žezlem a kalichem. Martha samozřejmě svou masku tajila - opatrnosti není nikdy dost, když se svým spolubydlícím sdílíte šicí stroj. Druhý den jsem vztyčil svou korouhev lovce hackerů přímo nad čtyři monitory, které sledovaly vstupy z Tymnetu. Koupil jsem si laciný telefonní modem a napojil ho na drahý, leč zastaralý logický analyzátor. Dohromady to vše mělo trpělivě čekat, až hacker vyklepe své přístupové heslo, a pak potichoučku za volat na moje telefonní číslo. Samozřejmě, že vlajka spadla a zablokovala tiskárnu, právě když se ukázal hacker. Rychle jsem vyšmodrchával kusy papíru i látky a stihnul jsem to právě včas, abych viděl, jak hacker mění svá přístupová hesla. Jeho stará hesla - hedges, jaeger, hunter a benson - se mu už zřejmě nelíbila. Nahrazoval je jedno po druhém jediným novým heslem, lblhack. Aspoň jsme se tedy my dva shodli v tom, co tropí. Zvolil stejné heslo pro čtyři různé účty. Kdyby v tom byli zapleteni čtyři různí lidé, měl by každý svůj účet a přístupové heslo. Ale tady se změnila všechna čtyři hesla při jediné seanci. Vypadalo to, že sleduju jedinou osobu. Dost tvrdohlavou na to, aby se zas a znova vracela na můj počítač. Dost trpělivou, aby si schovala na annistonské základně otrávený soubor a vrátila se pro něj za tři měsíce. A zaměřenou zejména na vojenské počítače. Vybral si vlastní přístupová hesla. „Lblhack“ bylo srozumitelné. Prohledal jsem berkeleyský telefonní seznam hledal jsem Jaegery a Bensony. Možná bych to měl zkusit ve Stanfordu. Zastavil jsem se v knihovně. Maggie Morleyová, naše pětačtyřicetiletá šéfdokumentaristka, hraje zuřivě a mazaně Scrabble. Na dveřích má vyvěšený seznam všech legálních slov na tři písmena, která jsou ve hře přípustná. Pokud chcete vstoupit, musíte jí jedno z nich říct.
„Osvěžuje mi to paměť,“ tvrdí.
„Bok,“ řekl jsem.
„Můžeš vstoupit.“
„Potřebuju stanfordský telefonní seznam,“ řekl jsem. „Sháním každého ze Silicon Valley, kdo se jmenuje Jaeger nebo Benson.“
Maggie se ani nepotřebovala dívat do kartotéky. „Potřebuješ seznamy Palo Alto a San José. Lituji, ale nemáme ani jeden. Potrvá to tak týden, když je objednám.“
Týden už nemohl při mém současném tempu nic zdržet. „Jaeger. S tím jsem jednou měla úspěch. Je za šestnáct bodů, ale jednou jsem s ním vyhrála, když jsem dostala ‚J‘ na pozici s trojitou prémií. Hned z toho bylo pětasedmdesát.“
„Jo, ale já ho potřebuju, protože ho hacker používá jako heslo. Hele, to jsem nevěděl, že ve Scrabble jsou jména dovolená.“
„Jaeger není jméno. Tedy, může to být jméno - jako třeba Ellsworth Jaeger, ten slavný ornitolog - ale jinak je to druh ptáka. V němčině to znamená lovec.“
„Cože?“ Lovec. Hunter. „Jak jsi to říkala?“
„Ano. Jaeger* je druh dravého ptáka, který obtěžuje jiné ptáky, když letí s plným zobákem. * Česky fregatka. (Pozn. překl.)
Otravuje slabší tak dlouho, dokud neupustí svůj úlovek.“ „Prach a broky! Tím jsi mi odpověděla na mou otázku. Ty seznamy už nepotřebuju.“
„Fajn, co pro tebe ještě můžu udělat?“
„Co takhle vysvětlit mi vztah mezi slovy hedges, jaeger, hunter a benson?“
„No, Jaeger a Hunter je jasné každému, kdo umí anglicky a německy. A co to je Benson and Hedges, ti řekne každý kuřák.“ Páníčku - můj hacker kouři Benson and Hedges. Maggie trefila trojitou prémii.
20 Nemohl jsem se dočkat, až přijde ráno Halloweenu. Kostým papeže byl hotovy, dokonce i mitra. Ten večírek bude děs: špagety a tucet náměsíčníků, potom Marthin fantastický dýňový koláč a noční výlet do čtvrti Castro v San Francisku. Především jsem se ale musel vykroutit svým šéfům v laboratořích. Fyzici tam začínali rebelovat proti výpočetnímu středisku a odmítali nás platit. Vědci si spočítali, že si mohou nakoupit vlastní malé počítače a ušetřit režijní náklady na naše programátorské oddělení. Sandy Merola se je pokoušel přesvědčit o opaku. „Do pluhu můžete zapřáhnout tisíc kuřat, nebo jednoho koně. Výpočetní středisko je drahé, protože platíte za výsledky, ne za hardware.“ Aby je upokojil, poslal mě Saudy sepsat pár grafických programů. „Jsi taky vědec. Jestli jim nemůžeš vyhovět, poslechni si alespoň, co mají za problémy.“ Tak jsem strávil dopoledne v zadní řadě na fyzikálním semináři. Nějaký profesor bzučel o kvarkové funkci protonu – cosi o tom, že každý proton má tři kvarky. Na to, abych usnul, jsem nebyl dost ospalý, a tak jsem předstíral, že si dělám poznámky, a přemýšlel o hackerovi. Když jsem se vrátil, zeptal se mě Sandy, jestli jsem se na semináři něco dověděl.
„Jasně.“ Nahlédl jsem do poznámek. „Distribuční funkce kvarků není kvantována přes proton. Spokojen?“
„No tak, vážně, Cliffe. Co ti fyzici říkali o výpočetním středisku?“
„Nic moc. Vědí, že nás potřebují, ale nechtějí nám platit.“
„To samé jako letectvo,“ uchechtl se Sandy. „Právě jsem měl telefon s nějakým Jimem Christym z jejich úřadu pro zvláštní vyšetřování.“
„Hele, není to ten fízl od vojenských bubáků?“
„Ber to vážně. Je to detektiv a pracuje pro letectvo.“
„Jasně, typicky americky hrdina. Tak co povídal?"
Říkal to samé, co naši fyzici Nemužou nás podpořit, ale nechtějí, abychom šli od toho.“
„Pokročili nějak u virginské telefonní společnosti?“
„Ne. Obvolával to, ale nehnou prstem bez virginského soudní ho příkazu. Tak se podíval po zákonech a zjistil, že to, co hacker provádí, tam není zločin.“
„Bourat se nám do počítače že není zločin?“ Nemohl jsem tomu uvěřit.
„Bourat se do kalifornských počítačů není ve Virgínii zločin.“
„Ani nepředpokládám, že by si letectvo mohlo na FBI dupnout kvůli soudnímu příkazu.“
„Kdepak. Ale chtějí na nás, abychom to sledovali, alespoň dokud letectvo neusoudí, že je to marné.“
„Vypadly z nich nějaké drobné?“ Můj čas byl placen z fyzikálních a astronomických grantů. Neměli by radost, že utrácím jejich peníze honěním nějakých přeludů.
„Ani vorel, nic než neoficiální žádost. Když jsem požádal o podporu, vyprávěl mi Jim, že to není jejich revír.“
Sandy to nechtěl vzdávat. „Je to už dva měsíce, co jsme začali, a ještě si nás nikdo nevšiml. Zůstáváme otevření ještě týden, potom to odvoláme.“
Vpět hodin jsem byl připravený na večírek. Při odchodu jsem zkontroloval diskety v monitorech. Najednou se rozjela tiskárna. Byl tu hacker. Podíval jsem se načas - 17.43:11. Ne. Teď ne. Je tu ten večírek. Dokonce maškarní. To si ne mohl vybrat jinou dobu? Hacker se napojil na starý Sventekův účet a zkontroloval si, kdo je na systému. Byl tam Dave Cleveland. Pracoval pod jménem Sam Rubarb, což hacker nemohl tušit. Přesunul se k našim účetním souborům a tam si spojil všechny soubory z minulého měsíce do jediného. Pak si tenhle dlouhý soubor nechal prohledat. Hledal slova „Pink Floyd“. Hmmmm. Zajímavé. Nehledal slovo „Pfloyd“, což byl pseudonym stanfordského hackera. Místo toho hledal pseudonym uveřejněný v novinách. Můj hacker byl tedy jiný chlápek než ten ze Stanfordu. Kdyby to byl tentýž, nemusel by hledat „Pink Floyd“ - věděl by, kdy pracoval. Můj hacker vlastně ani nebyl ve styku s tím stanfordským. Kdyby se ti dva setkali nebo si třeba psali, věděl by můj hacker, že má hledat „Pfloyd“, a ne „Pink Floyd“. Hacker musel číst ten článek v novinách. Ten ale uveřejnili skoro před měsícem. Dave Cleveland měl pravdu: hacker není ze západního pobřeží. V šest hodin se hacker přestal hrabat v účtovaných zápisech. Misto toho přešel přes naš počítač na Milnet. Odtud vyrazil rovnou na annistonskou vojenskou základnu. „Kterou dírou tam vleze tentokrát?“ napadlo mě.
LBL>Telnet Anad.arpa Vítejte v Annistonském výpočetním středisku Login: Hunter Password Jaeger Heslo je neplatné. Zkuste to znovu. Login: Bin Password: Jabber Heslo je neplatné. Zkuste to znovu. Login: Bin Password: Anadhack Třetí neplatný pokus. Odpojujeme Vás.
Chuck McNatt ho konečně odřízl. Změnil všechna hesla a tím zavřel dveře na petlici. V systému mohl mít další mezery, ale tenhle hacker je neuměl využít. Nevzdal se ale. Místo toho si sáhl po skupině pro projektování budov. Nějací vědci v Berkeley se starali, jak projektovat energeticky úsporné domy. Většina ostatních fyziků se na ně dívala svrchu: „No jo, aplikovaná fyzika.“ Protony a kvarky vypadají sexy. Uspořit vám měsíčně deset dolarů na nákladech za topení se už tak sexy nezdá. Tahle skupina hledala nová skla, která vpustí světlo dovnitř, ale nepropustí infračervené paprsky ven. Stavěli nové izolace, aby teplo neutíkalo stěnami. Pravě začínali analyzovat tepelnou efektivnost komínů a základů. Tohle všechno se hacker dozvěděl, protože si ty soubory šlohnul. Stránky a stránky dat o tepelné emisivitě. Poznámky o absorbčních koeficientech barev v ultrafialové oblasti. A pak poznámku „Příští týden s tím můžete jit na počítač Elxsi“ Tohle nemusel vidět dvakrát. Přerušil své výpisy a dal mému Unixu příkaz, aby ho spojil se systémem Elxsi. O tomhle počítači jsem v životě neslyšel. Ale můj počítač ano. Během deseti vteřin navázal spojení a Elxsi ho požádal o jméno účtu a přístupové heslo. Díval jsem se, jak se pokouší nabourat se dovnitř:
LBL>Telnet Elxsi Elxi at LBL login: root password: root heslo je neplatné, zkuste to znovu. login: guest password: guest heslo je neplatné, zkuste to znovu. login: uucp password: uucp VITEJTE V LBL NA POCITACI ELXSI.
Dostal se na účet UUCP. Žádná ochrana přístupovým heslem. Vrata dokořán. UUCP znamená kopírování z Unixu do Unixu, Unix to Unix copying. Když jeden z vašich unixových počítačů potřebuje soubor z jiného, přihlásí se na účet UUCP a dostane svou kopii. Na tenhle speciální účet by se neměl napojovat žádný člověk. Správce systému by měl znemožnit, aby se sem hlásili lidé. Co bylo ještě horší, tenhle Elxsi měl svůj UUCP vybavený systémovými právy. Hackerovi to netrvalo ani minutu a věděl, že narazil na privilegovaný účet. Neztrácel čas. Zeditoval soubor přístupových hesel a doplnil tam nový účet s oprávněními správce systému. Pojmenoval ho Mark. „Ber to s klidem,“ řekl jsem si. O tomhle počítači toho ale moc nevěděl. Strávil asi hodinu vykrádáním jeho souborů a dozvěděl se hodně o stavbě energeticky úsporných budov. O samotném počítači nic. Napsal si tedy program na prověření počítače Elxsi. Krátký program v jazyce C, který změřil jeho rychlost a ohlásil délku slova. Potřeboval tři pokusy, než ho dostal do chodu, ale nakonec to běželo. Zjistil, že Elxsi má slovo dlouhé dvaatřicet bitů, a rychlost odhadl na deset miliónů instrukcí za sekundu. Osmi- nebo šestnáctibitové počítače jsou mrňousové; dvaatřicetibitové, to jsou opravdu velké stroje, deset MIPS znamená rychlost. Hacker se dostal na super-minipočítač. Jeden z nejrychlejších v Berkeley. A jeden z nejhůře spravovaných. Sledoval jsem ho, jak se prochází po Elxsi a současně jsem mluvil s Tymnetem. Zatímco se pokoušel porozumět novému počítači, Ron Vivier sledoval, odkud že to hacker přichází.
„Nic nového. Zase volá z Oaklandu.“ Ron věděl, že to znamená telefonní sledování. „Nemá cenu volat telefonní společnost. Jen mi zase řeknou, abych si sehnal virginský soudní příkaz.“
Otráveně jsem zavěsil. Takovéhle dlouhé spojení by bylo pro sledovačku ideální. Odříznout od našeho systému jsme ho nemohli, když se nám dokázal dostat do počítačů, o kterých jsem nikdy neslyšel. Když se konečně v 19.30 odhlásil, měl docela slušně zmapované největší počítače LBL. Možná se na všechny neuměl dostat, ale věděl, kde jsou. 19.30. Zatraceně, zapomněl jsem na večírek. Seběhl jsem ke kolu a šlapal si to domů. Tenhle hacker mi neničil počítač, ničil mi život. O Halloweenu přijít pozdě na večírek - to je podle Marthiných zákoníků hrdelní zločin. Nejenže jsem přišel pozdě, navíc jsem se objevil bez kostýmu. Provinile jsem vklouzl dovnitř kuchyňskými dveřmi. To byla scéna. Princezna Diana, lákavě nastrojená v šatech na míru, klo boučku bez střechy a bílých rukavičkách, vyklepávala hrst se men z tykve. Alenka a Bláznivý kloboučník servírovali poslední lasagne, Charlie Chaplin namáčel jablka do karamelu. Uprostřed vší té vířící aktivity stál malý, leč bojovný samuraj v plné válečné zbroji a vykřikoval rozkazy.
„Jdeš pozdě,“ škaredil se. „A kde máš masku?“
Bílé sametové roucho jsem našel zal vzadu ve skříni. Přehodil jsem si je přes Marthinu noční košili, našpendlil prostěradlo kolem ramen, nasadil skvostnou mitru slepenou z papíru a flitrů, a najednou ze mě byt... papež Cliff I. Obešel jsem hosty s požehnáním. Marthina kamarádka Laura, která obyčejně nosila vlasy na ježka, džíny a turistické boty, se přitočila v krátkých černých koktejlkách a dlouhém perlovém náhrdelníku.
„Tak jdeme, Vaše Svatosti, vyrazíme požehnat těm v Castru.“
Nacpali jsme se do vozu Bláznivého kloboučníka (Laune jela na své motorce) a přejeli po mostě do Babylonu. Halloween je v San Francisku nejoblíbenější svátek. Po pěti vyhražených blocích podél Castro Street se tisíce parádních maškar v dokonalých kostýmech hemží, mačká, baví a kouká po chlápcích v oflitrovaných ženských šatech, kteří na požárních schodištích nad ulicí předvádějí playback do zpěvu Ethel Mermanové. Toho roku byly masky neuvěřitelné: osoba převlečená za obrovskou nákupní tašku s papírovými atrapami zeleniny a konzerv, různé vesmírné potvory a několik soupeřících samurajů, s nimiž se Martha dala do boje plastikovým mečem. Drákulové se sinalými obličeji se motali mezi čarodějnicemi, klokany a motýly. Kousek za zastávkou trolejbusu se výběr upírů a džinů družil s třínohým rošťákem. Rozdával jsem požehnání napravo nalevo - démónům a andělům, gorilám a leopardům. Středověcí rytíři přede mnou poklekali a jeptišky (některé z nich vousaté) se ke mně vrhaly s po zdravem. Trio urostlých veselých chlapíků v růžových baletních sukénkách a piškotech číslo třináct přijalo mé požehnání s půvabným pukrletem. Navzdory nezaměstnanosti, dluhům za činži, drogám a AIDS se San Francisco přece jen nějak dokázalo radovat ze života. V pondělí ráno jsem přišel pozdě a čekal jsem, že najdu vzkaz od správce počítače Elxsi. Nic takového. Obvolal jsem skupinu, která plánovala budovy, a pohovořil si s fyzikem odpovědným za Elxsi.
„Nevšiml jste si něčeho zvláštního na vašem Elxsi?“
„Ne, máme ho teprve měsíc. Něco se děje?“
„Kdo na něm zakládal účty?“
„Já. Jenom jsem se přihlásil jako správce systému a pak jsem přidal uživatele.“
„Vedete účetnictví?“
„Ne. Nevěděl jsem, že to jde.“
„Někdo se vám naboural na počítač přes účet UUCP. Stal se správcem a připojil nový účet.“
„Ať mě čert vezme. Co je to účet UUCP?“
V tomje ten problém. Tenhle chlápek byl fyzik, počítače ho nudily. Nevěděl, jak svůj stroj spravovat. Nejspíš se o to nestaral. On sám ale nepředstavoval problém. Tím byla firma Elxsi. Prodávala své počítače s vypojenými bezpečnostními prvky. Když jste si její stroj koupili, bylo na vás, abyste si ho zabezpečili. Stačilo prokousat se tuctem manuálů a najít odstavec, který vám sdělí, jak modifikovat povolení daná účtu UUCP. Pokud víte, že ten účet existuje. Tak. A to samé se muselo dít zas a znova. Hacker neuspěl proto, že by byl mazaný. Prostě strkal nos na samozřejmá místa a pokou šel se vstoupit odemčenými dveřmi. Šel na to vytrvalostí, ne uměním. Do našeho Elxsi se už ale nedostane. Svého soupeře jsem znal, uměl jsem ho odříznout a současně oklamat. Do počítače Elxsi jsem zabudoval propadlo: jakmile se hacker na tomhle stroji jenom dotkl kradeného účtu, počítač mě upozornil a začal předstírat, že je velice zaměstnán a že nemůže momentálně obsloužit dalšího uživatele. Elxsi neřekl „Dej si odchod!“; místo toho nasadil hlemýždí tempo, kdykoliv se hacker objevil. Hacker nepoznal, že po něm jdeme, ale Elxsi před ním byl chráněn. I tak jsme mlátili prázdnou slámu. Bez soudního příkazu nevedlo naše telefonní sledování k ničemu. Znali jsme sice každé slovo, které vyťukal do našeho počítače, ale kdovíkolik jsme jich nezachytili. Na Milnet se mohl dostávat přes tucet dalších počí tačů. Jedno bylo jisté: byl jsem chycením toho hackera posedlý. Jediný způsob, jak ho načapat, bylo dávat na něj pozor každou minutu, co jich den má. Musel jsem být ve stálé pohotovosti v poledne i o půlnoci. Vtom byl ten problém. Mohl jsem sice přespávat pod stolem a nechat se budit terminálem, ovšem za cenu domácího klidu: Marthu mé táboření v kanceláři nijak netěšilo. Kdyby mě tak můj počítač mohl zavolat, když se hacker objeví, pak by byl zbytek času můj. Jako doktora na pohotovostí. Jasně. Pípátko. Mám tady sérii osobních počítačů, které číhají, kdy se hacker objeví. Prostě je naprogramuju, aby mě zavolaly na pípátko. Budu si ho muset pronajmout, ale za dvacet dolarů měsíčně to stojí. Program jsem měl za večer hotový - nic velkého. A od té chvíle jsem o hackerově příchodu věděl během několika vteřin, ať jsem šel kamkoliv. Stal jsem se prodloužením svého počítače. Teď to bylo on versus já. Doopravdy.
21 Lawrenceovy laboratoře v Berkeley financuje ministerstvo energetiky, následník Komise pro atomovou energii. Snad je to tím, že atomová bomba a jaderné elektrárny zvolna mizí v mlhách historie, nebo snad už štěpení atomů není tak sexy, jako bývalo. Z nějakých důvodů prostě ministerstvo už není ten čilý tým, který před dvěma desetiletími rozjížděl výstavbu atomových elektráren. Slyšel jsem, že se celá organizace za těch dvacet let zanesla bahnem jako Mississippi. Ministerstvo nejspíš není nejčipernější z celé té spousty vládních institucí, ale naše účty platí. O našich problémech jsme déle než měsíc mlčeli z obavy, že by hacker mohl zjistit, že ho sledujeme. Když nás teď ale vedla stopa daleko od Berkeley, připadalo nám rozumné uvědomit o hackerovi úřad, který nás financuje. Dvanáctého listopadu jsem volal na ministerstvo a pokoušel se najít někoho, s kým bych mohl mluvit o nabourávání počítačů. Po nějakých šesti hovorech jsem pochopil, že o tom nikdo nechce nic slyšet. Nakonec jsem se probojoval k Ricku Carrovi, manažerovi ministerstva odpovědnému za zajištění bezpečnosti neutajovaných počítačů. Rick trpělivě poslouchal mé povídání o hackerovi. Občas mě přerušil otázkou:
„Je na vašem počítači pořád ještě aktivní?“
„Ano, a deme po něm pokaždé, když se objeví.“
Nezdálo se, že ho to nějak moc vzrušuje. „Dobře, až ho chytíte, dejte nám vědět.“
„Chcete kopii mého deníku?“ zeptal jsem se.
„Ne. Držte to pod pokličkou, dokud to nedoděláte.“ Vysvětlil jsem mu, jak moc bychom potřebovali soudní příkaz a jak málo zájmu jeví FBI.
„Nedala by se nějak přimět FBI, aby ten případ otevřela?“
„Ne, byl bych rád, kdyby to udělali, ale FBI se s námi nebaví,“ řekl Rick. „Rád bych vám pomohl, ale tohle není můj rajón.“ Zase ty rajóny. Zamumlal jsem poděkování a chystal se zavěsit, když Rick najednou řekl:
„Zkuste zavolat Národní centrum pro bezpečnost počítačů.“
„Co to je?“ Vypadalo to na skupinu, o které už jsem měl něco slyšet. Rick to vysvětlil: „NCSC je odnož NSA. Měli by dělat normy pro zabezpečení počítačů.“ Z důrazu, který položil na slůvko „měli“, jsem měl dojem, že dělají něco jiného.
„Odkdy se NSA baví s veřejností?“ Vždycky jsem si myslel, že NSA, Národní bezpečnostní agentura, je ta nejtajnější ze všech vládních agentur.
„Sekce NSA pro bezpečnost počítačů je jediná složka NSA, která není utajená,“ řekl Rick.
„Proto s nimi zbytek NSA jedná jako s ošklivým kačátkem. Nikdo z tajné strany baráku s nimi nepromluví.“
„A protože patří k NSA, tak jim nevěří ani veřejnost.“ Pochopil jsem, kam míří.
„Přesně. Dostávají to z obou stran. Ale vy byste jim měl po vědět o svém hackerovi Oni se o to budou zajímat určitě, a možná že dokážou u všech těch byrokratů zabouchat na to pravé okno.“
Další hovor: Národní centrum pro bezpečnost počítačů. Zeke Hanson byl jejich pracovník pro styk s veřejností. Hlas měl příjemný a vypadalo to, že ho nápad, jak potichoučku sledovat hackera, přímo fascinuje. Chtěl vědět všechny technické detaily o tom, jaké používáme monitory a jak vyhlašují poplach.
„Vy tam děláte operátora odposlechu,“ informoval mě Zeke.
„Co to je?“ Nikdy jsem nic takového neslyšel.
Trochu se zakoktal, jako kdyby svou poslední větu chtěl radši vygumovat. Pochopil jsem, co tím myslel, sám od sebe. NSA musí mít po celém světě tisíce lidí, kteří odposlouchávají dálnopisy. Operátoři odposlechu, co? Zeke se vyptával na můj počítač. Vysvětloval jsem to:
„Pár Vaxů pod Unixem. Spousta sítí.“
Příštích dvacet minut jsem s ním mluvil o všech dírách, které hacker využíval - Gnu-Emacs, přístupová hesla, trojské koně. Zaťal jsem do živého. Jenže když jsem se zeptal, jestli by se nenašel nějaký švindl, jak získat soudní příkaz, tak zase zdřevěněl.
„O tom si budu muset promluvit s kolegy.“
No, co jsem taky čekal. V ideálním případě bych zatelefonoval elektronickému špiónovi, vysvětlil mu, proč potřebuju soudní příkaz, a on by už přiměl FBI k pohybu. Přesně tak. Jak bych asi reagoval já, kdyby mi na hvězdárnu někdo podal hlášení o invazi z neznámé planety? Mohl jsem se aspoň pokusit vysvětlit mu náš problém.
„Podívej, my to tu budeme muset odvolat. Jestli nám někdo nepomůže, vzdáváme naše monitorování. Dělat dobrovolného operátora odposlechu mě nebaví.“
Nezabral. „Cliffe, rád bych to převzal, ale tohle nám předpisy nedovolí. NSA se nesmí angažovat v žádném domácím sledování, i kdyby nás požádali. Na to je kriminál.“
Bral to vážně. NCSC ani NSA, ať už pracuje pro koho chce, mi mého hackera sledovat nebudou. Můžou mi poradit, jak lépe ochránit počítač, a zprostředkovat mi styk s FBI, ale monitorování nepřevezmou. Sehnat soudní příkaz? Zeke slíbil, že se po tom podívá, ale velkou pomoc nesliboval.
„Když FBI neměla zájem přijednání s tebou, pochybuji, že by se bavila se mnou. My tu jsme pro lepší bezpečnost počítačů, a ne kvůli chytání zločinců.“
Další problém s rajóny. Otráveně jsem zavěsil. O pět minut později jsem šel chodbou a uvažoval, co to se mnou je, že se bavím s NSA. Martha možná měla pravdu. Říkala, že jsem na šikmé ploše, která vede do hluboké vody. Nejdřív FBI, potom CIA, a teď NSA. Jenomže mě netrápili bubáci. Spíš to, že nic neudělali. Vyposlechli si, co mám za potíže, to ano, ale nehnuli prstem. Otrava. Každá agentura má podle všeho dobrý důvod k tomu, aby nic nedělala. Znechuceně jsem kráčel chodbami. Chodby v LBL vypadají jako instalatérova noční můra. Ne jsou tu žádné falešné stropy, které by zakrývaly roury, rozvody a kabely. Když jsem zvedl oči, spatřil jsem parní rozvody a oranžové kabely ethernetu. Pára měla tlak kolem patnácti atmosfér a ethernetem šlo nějakých deset miliónů bitů za sekundu. Moje sítě byly pro laboratoř stejně důležité jako pára, voda nebo elektřina. Řekl jsem „moje sítě“? Ty sítě mi nepatřily o nic víc než parní trubky instalatérům. Jenže někdo je musel považovat za své a spravovat netěsnosti. Dělo se se mnou něco podivného. V příšeří jsem se posadil na podlahu chodby a pořád ještě zíral na potrubí. Poprvé v životě záviselo něco důležitého jedině na mně. K práci jsem se vždycky stavěl jako v dobách, kdy jsem byl astronomem - psal jsem návrhy, pozoroval dalekohledem, publikoval články a držel se s cynickým pohledem stranou od pachtění a triumfů světa, který mě obklopoval. Nezajímalo mě, jestli můj výzkum k něčemu je. Teď mi nikdo neříkal, co mám dělat, ale měl jsem na vybranou: neměl bych ty věci nechat tiše zesnout? Nebo mám proti tomu moři potíží vytáhnout do boje? Zíral jsem na kabely a roury a pochopil jsem, že se už nemůžu protloukat za scénou jako prostořeké, bláznivé dítě. Bral jsem to vážně. Staral jsem se. Ti kolem sítí na mě záviseli, i když o tom ani nevěděli. Začínal jsem se snad (probůh, ne!) chovat odpovědně?
22 Toho večera studovala Martha procesní řád trestního soudu v právnické knihovně v Boalt Hall. Zastavil jsem se tam s nějakou tou žemlí a krémovým sýrem, což představuje pro studenty práv vysokooktanové palivo. Objímali jsme se a dlabali uprostřed knih a tu a tam jsme uhýbali náměsíčníkům, co tady šprtali na právnické zkoušky. Ach, knihovno Boaltova, v níž zákon nikdy neusíná. V zadním sále mi Martha ukázala počítač právnické fakulty Lexis. „Hele, nechceš si pohrát s prima hračkou, zatímco budu studovat?“ Nečekala na odpověď a zapojila terminál. Ukázala mi tabulku s návodem, jak se napojit na systém vyhledávání dokumentů. Ponořil se zase do svých knih a mě tu nechala s neznámým počítačem. Instrukce už nemohly být jasnější. Prostě zmáčkni pár tlačítek, vyklepej jméno účtu a přístupové heslo, a začni si pátrat po jakémkoliv právním dokumentu, který ti připadá zajímavý. Vedle instrukcí bylo načmáráno pár jmen účtů a přístupových hesel, takže jsem si vybral jednu dvojici a přihlásil se. Nikoho ani nenapadlo si hesla chránit. Rád bych věděl, kolik bývalých studentů tady v knihovně ještě stále pracuje bez placení. Napojil jsem se na právnický počítač a začal hledat slova odposlech telefonu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil právnický žargon, ale nakonec jsem narazil na zákon o regulaci telefonního odposlechu. Ukázalo se, že pokud chcete nechat sledovat někoho, kdo volá na váš telefon, tak soudní příkaz nepotřebujete. Tohle mělo logiku. Není třeba mít soudní příkaz, když chcete vědět, kdo vám volá. Dnes už některé telefonní společnosti prodávají přístroje, které vám při zazvonění zobrazí na displeji číslo volajícího. Ale když tedy podle zákona soudní příkaz nepotřebujeme, proč jsou telefonní společnosti tak tvrdohlavé? V pondělí ráno jsem držel xerox paragraf 3121 zákona USCA 18 a volal Lee Chengovi.
„Proč jste na nás chtěli soudní příkaz, když to zákon nevyžaduje?“
„Je to částečně proto, abychom se chránili před žalobou, a také to slouží k odfiltrování bezvýznamných žádostí,“ řekl Lee.
„Dobře, a když tedy příkaz není nutný, tak proč ta virginská společnost tu informaci nepustí?“
„Nevím. Ale nepustí. Mluvil jsem do nich půl hodiny, ale nepustí.“ Když to číslo nedali jiné telefonní společnosti, nebylo moc pravděpodobné, že by je dali našim laboratořím. Zdálo se, že telefonní sledování je přece jenom slepá ulička.
Volala Aletha Owensová, naše právnička. „FBI nám neřekne ani dnešní datum, natož aby nám dala soudní příkaz.“ Policie laboratoří dopadla stejně. Obvolali kdekoho, a nikam se nedostali. Slepá ulička. Při obědě v laboratorní jídelně jsem vypověděl příhody uplynulého týdne dvěma kámošům, astronomům Jerrymu Nelsonovi a Terrymu Mastovi.
„Chceš říct, že ten hovor vysledovali, a to číslo ti neřeknou?“ zeptal se Jerry nevěřícně.
„Tak nějak to vypadá. Nemáš lísteček, nedostaneš prádlo.“
Při sendvičích jsem jim předvedl svůj pracovní deník. Když před pár týdny sledovali telefonní technici hovor po drátech, zapisoval jsem si tam jejich žargon. Jerry to teď začal luštit, jako kdyby hádal z ruky.
„Hele, Cliffe, podívej - ten technik řekl 703,“ pravil Jerry. „Směrové číslo 703 patří Virgínii. A C and P - to bude Chesa peake and Potomac. Jo. To je telefonní společnost severní a západní Virgínie.“
Terry Mast je experimentátor. „Zapsals tam čísla, která hlásil ten technik od telefonů. Co takhle zkusit zavolat na každou permutaci těchhle čísel v obvodu 703 a zjistit, jestli tam mají nějaký počítač?“
Jerry Nelson nahlédl do mých poznámek: „Jo, to by mělo fungovat. Ta technička řekla 1060 a 427 a 448. Zkus volat 703/427-1060. Nebo třeba 448-1060. Těch kombinací je jen pár.“
Za zkoušku to stálo. Ale já byl trošku úskočnější. Zavolal jsem na místní telefonní úřad a řekl: „Mám na účtu pár hovorů, které si nepamatuju. Můžete mi říct, koho jsem to volal?!“
Operátorka byla velice ochotná. „Jen mi ta čísla přečtěte a já se vám po nich podívám.“
Řekl jsem jí šest možných čísel, všechna se směrovým číslem 703. Deset minut nato mi volala zpátky: „Velice lituji, ale pět z těch čísel bud‘ neexistuje, nebo je mimo provoz. Nechápu, jak vám je mohli účtovat.“
Pět čísel ze šesti bylo špatných. Jedno by mohlo stačit. Řekl jsem: „Ale ano, to bude v pořádku. Komu patří šesté číslo?“
„Je to Mitre Incorporated, hláskuji em-í-té-er-é, na čísle 703/448-1060. Chcete, abych vám zařídila odepsání těch pěti dalších hovorů?“
„Mám teď naspěch Zařídím si to později.“
Nervózně jsem vytočil telefonní číslo, připravený zavěsit, jestli se ozve hlas. Vysokým hvizdem mi odpověděl počítačový modem. Z dálky! Mitre. Věděl jsem o armádním dodavateli jménem Mitre v Massachusetts. Ale ne ve Virgínii. Viděl jsem jejich reklamy v elektronických časopisech - stále hledali programátory, kteří by byli občany Spojených států. Chvíli jsem kutal v knihovně a zjistil, že Mitre má opravdu pobočku ve Virgínii. McLean, Virgínie. Podivné. Kde jsem o tom městě slyšel? V knihovně byl atlas, a ten mi to pověděl. V McLeanu je ústředí CIA.
23 Nemohl jsem tomu uvěřit. Vypadalo to, že hacker sedí v Mitre v McLeanu ve statě Virginie, pár kilometrů od ústředí CIA. Bylo načase zavolat šéfovi.
„Dennisi, ty hovory jdou z Mitre. Je to vojenský dodavatel hned vedle hlavního velitelství CIA. Co si myslíš, že na to řekne T. J.?“
„Jak víš, že je to Mitre ?“
„Během sledovačky jsem si zapsal všechna čísla a jednotky, které jsem slyšel od jejich techniků. Zavolal jsem na všechny možné kombinace a skončil u počítačového modemu v Mitre.“
„Takže jistý si nejseš.“ Dennis hned viděl mezeru v mých argumentech. „Jestli to rozhlásíme a není to pravda, tak budeme v rejži.“
„Ale jaká je pravděpodobnost, že zavoláš na náhodně vybrané telefonní číslo a odpoví ti počítač?“
„To mě nezajímá. Nedělej nic, dokud nebudeš mít nějaký důkaz. Nevolej do Mitre. A neříkej nic našim přátelům bubákům.“
A byl jsem zpátky na startovní čáře. Myslím si, že znám hackerovo telefonní číslo, jenže jak to dokázat? Už to mám! Počkat si, až hacker se zase ozve, a pak zavolat. Jestli bude obsazeno, pak nejspíš mám správné číslo. Byl tu ještě jiný způsob, jak to číslo dostat. Ne tak chytrý, ale spolehlivější. Kdysi v dobách postgraduálního studia jsem se naučil, jak přežít bez financí, pravomocí a dokonce i bez místa v kanceláři. Postgraduální studenti jsou v akademické hierarchii úplně po slední, takže jim nezbývá než si hledat zdroje po koutech a škvírách. Když jste na rozpisu pozorovacího času na teleskopu úplně poslední, děláte si svá pozorování tak, že se motáte po hvězdárně a čekáte, až někdo odejde dřív. Když potřebujete v laboratoři nějaký elektronický forbes, půjčíte si ho večer, děláte na něm celou noc a vrátíte ho dřív, než si toho někdo všimne. O planetární fyzice jsem se toho moc nenaučil, ale vyznat se, to přišlo samo. Federální soudní příkaz jsem ovšem vyšvindlovat neuměl. Jediné, co jsem měl, byly standardní nástroje astronoma. Právě tak akorát, abych dostal informaci, kterou jsem potřeboval. Zavolal jsem obchodní kancelář Chesapeake and Potomac a chtěl bezpečnostní oddělení. Několikrát mě přepojovali a pak jsem uslyšel hlas ženy, která dělala tu sledovačku minulý týden. Po několika minutách nezávazného tlachání se zmínila, že jejího jedenáctiletého kluka fascinuje astronomie. Spatřil jsem svou příležitost.
„Myslíte si, že by měl radost z nějakých hvězdných map a plakátů s planetami?“
„Určitě. Nejradši má tu s prstenci, víte, Saturn.“
Konečně něco, čeho jsem měl na kila: obrázky planet a galaxií. Chvíli jsme se bavili o jejím chlapci, pak jsem se vrátil k tomu, o co mi šlo.
„Mimochodem, mám dojem, že ten hacker je z Mitre, v McLeanu. 448-1060. Souhlasí to s vašimi výsledky?“
„Neměla bych tuhle informaci poskytovat, ale když už to číslo znáte...“
A mám to. Postgraduál se mi sešel. Sroloval jsem do lepenkové roury tucet plakátů. Jedna stěna chlapeckého pokoje někde ve Virgínii dnes září sbírkou fotografií planet a galaxií. McLean, Virgínie... O Marsu jsem toho věděl víc než o McLeanu. Zavolal jsem své sestře Jeannii, která tam někde blízko bydlela. Aspoň měla stejné číslo. Jeannie už samozřejmě o Mitre slyšela. Nebyli to právě dodavatelé, kteří by shrabovali tajné dodávky pro Pentagon. Měli ale spojení na CIA a NSA. Mezi tisícovkou jiných programů to byla právě Mitre, která testovala bezpečnost počítačů. Když někdo potřeboval zabezpečený počítač, Mitre ho certifikovala; Podivné. Hacker je ze společnosti, která prověřuje bezpečnost počítačů. Možná že si někdo ze zkušebních techniků trochu skotačí bokem. Nebo že by Mitre měla tajnou smlouvu na průzkum bezpečnosti vojenských sítí? Byl načase zavolat do Mitre. Stálo mě pět hovorů, než jsem se prokousal přes všechny sekretářky, ale nakonec jsem se dostal k muži jménem Bill Chandler. Trvalo mi patnáct minut, než jsem ho přesvědčil, že tu je nějaký problém.
„To je prostě nemožné. My tady děláme utajené zakázky a sem se nikdo nenabourá.“ Popsal jsem mu naše stopování a vynechal chybějící soudní příkazy.
„No dobře, nevím sice, jestli se z našich počítačů někdo někam bourá, ale jestli tu jsou piráti, tak určitě ne zvenku.“
Trvalo mi dalších deset minut, než pochopil, že je to jeho problém. A dalších pět, než se rozhodlo, co dál. Navrhl jsem jednoduché řešení. Jednoduché přinejmenším pro mě. „Až se příště objeví hacker v Berkeley, přezkoušejte telefonní linku v Mitre. Zjistěte si, kdo je na ni napojený.“ Bill Chandler souhlasil. Sežene pár techniků a bude potichoučku hlídat svou linku 448-1060. Jakmile ho zavolám, pro vede sledování na své vnitřní síti a najde pachatele.
„Pochybuju, že zjistíme něco, co stojí za řeč,“ řekl. „Nabourat se do našich zabezpečených zařízení je nemožné a všichni naši zaměstnanci mají prověření.“
Dobře. Ať si pro mne za mne strká hlavu do písku dál. Možná že si nějaký zaměstnanec Mitre kutí kolem vojenských sítí jen tak pro zábavu. Ale co když to je organizovaný podnik? A jestli, tak kdo za tím je? Mohla by si Mitre najmout nějaká tajná agentura? Jestli ano, tak to musí být někdo, kdo sedí za rohem. Pár kilometrů odtamtud. Bylo načase zavolat CIA. O deset minut později jsem měl na telefonu T. J.
„Tedy, nevím, jak se na to zeptat, a vy mi to nejspíš stejně neřeknete, ale jaká je pravděpodobnost, že ten náš hacker je někdo z CIA?“
T. J. o tom vůbec neuvažoval. „Absolutní nula. Do domácích záležitostí se nepleteme. Tečka.“
„No dobře, já to nemůžu říct na sto procent, ale vypadá to, že telefonní sledování vede do Virgínie, a já bych rád věděl...“ Ztišoval jsem hlas a doufal, že se T. J. nachytá.
„Kam do Virgínie?“ zeptal se T. J.
„Severní Virgínie. Jmenuje se to McLean.“
„Prokažte to.“
„Sledovali jsme telefony, ale oficiální výsledky nám nedali. Nemáme soudní příkaz, ale nemám pochybnosti o tom, že to je z McLeanu.“
„Jak to víte?“
„Standardní technika, kterou jsem pochytil na postgraduálu,“ řekl jsem. Kdybych mu to vyprávěl, stejně by mi nevěřil. A on by mi své metody taky nikdy neprozradil.
„Co o tom spojení na McLean ještě víte?“
„Maličko. Znáte tam nějakého vojenského dodavatele?“ Ten tokrát jsem si hrál na kočku a na myš já.
„Zkraťte to. Kdo to je?“
„Mitre.“
„Dál. Mluvte vážně.“
„Říká vám něco 1820 Dolly Madison Road?“
„To se mi pokoušíte tvrdit, že se někdo z Mitre bourá do vojenských počítačů?“
„Plyne to z našeho sledování.“
„Tedy, ať mě čert vezme... Ne, to prostě není možné.“ T. J. byl vteřinku zticha.
„Mitre je zabezpečené zařízení... Víte o tom hackerovi ještě něco?“
„Vím, jakou značku cigaret kouří.“
T. J. se do telefonu rozesmál. „To jsem uhodl před měsícem.“
„Tak proč jste mi to neřekl?“ T. J. moje informace chtěl, ale na svých si seděl. „Podívejte se, jednu věc potřebuju vědět. Mitre je kousek od vás. Pracují na tajných projektech. Jste si jistý, že ten hacker není z CIA?“
Z T. J. byl najednou byrokrat. „Mohu sdělit pouze to, že nikdo z naší agentury není oprávněn sledovat domácí záležitosti, ať už s počítačem nebo bez něj.“ Jako mimochodem pak dodal: „Ať se propadnu, jestli vím, kdo ten chlápek je, ale bude pro něj lepší, jestli není od nás.“
„Nemůžete to zjistit?“
„Cliffe, tohle je domácí problém. Já bych vám hrozně rád pomohl, ale toho se my nesmíme dotknout.“
No dobře, CIA měla zájem, ale nepomohla. Čas zavolat FBI. Oaklandský úřad FBI posedmé ani nezvedl obočí. Agent, se kterým jsem hovořil, se zajímal víc o to,jak jsem hovor sledoval, než kam vedl. Pořád tady ještě bylo jedno místo, kam se dalo zavolat. Agentura obranných komunikací. Zdálo se, že mají dobré vztahy s AFOSI - třeba by mohli schrastit trochu úředního zájmu. Na Milnetu je sice deset tisíc počítačů, ale o bezpečnost se stará jen jeden člověk. Před měsícem se major Steve Rudd vyptával na naše problémy. Neslíbil, že něco podnikne, ale chtěl znát všechny novinky. Možná že s ním slovo Mitre pohne. Zavolal jsem mu a zmínil se, že naše sledování vedlo do McLeanu.
„Doufám, že si děláte legraci,“ řekl Steve.
„Zádnou legraci. Bourá se od jednoho vojenského dodavatele z McLeanu.“
„Od koho?“
„To nemůžu říct, dokud mi to nedovolí šéf.“ Zajímalo mě, jestli si bude hrát na kočku a na myš.
Protestoval, ale já si stál na svém. Možná že když budu zticha, udržím si jeho zájem. Po několika minutách to rozzlobeně vzdal. „Koukněte, promluvte si se šéfem a zjistěte, jestli nám to poví. Možná že pomůžeme, jestli budeme vědět, na koho přitlačit. Jestli nám to nepovíte, tak toho moc nezmůžeme.“
Naklepal jsem události dne do pracovního deníku, dokud jsem to měl v hlavě čerstvé. Zazvonil telefon, a když jsem ho zvedl, ozvalo se hlášení z magnetofonu: „Tato telefonní linka není zajištěna. Nemluvte o tajných informacích.“ Několikrát se to opakovalo, a tak jsem zavěsil. Žádné tajné informace jsem neznal a nechtěl znát. O tři minuty později jsem měl na telefonu stejné hlášení. Když jsem pozorněji poslouchal, zjistil jsem i to, kde je páska slepená. Dostával jsem se právě do rytmu hlášení, když se ozval naštvaný důstojník.
„Haló, je tam doktor Stoll?“ Lidé mě oslovují titulem, jenom když jsem v průšvihu. „Tady je Jim Christy z OSI.“
Na drátě byl fízl od letectva. Agentura obranných komunikací musela zavařit telefony. Fízl měl jediný dotaz. „Kam do Virgínie jste vysledovali toho hackera?“
„Ehm, to vám nemůžu říct. Tahle linka není zajištěná.“
„Nech si ty vtipy.“
Nebyl důvod, proč mu to nepovědět. Přinejhorším neudělá nic. V nejlepším případě může přidusit Mitre a donutit je ke spolupráci. Tak jsem Jimu Christymu vysvětlil, na co jsem při šel. Zdálo se, že je překvapený, ale spokojený.
„Zavolám virginskou FBI,“ řekl Jim. „Možná že vyvoláme nějakou akci tady odtud.“
„Pak umíte něco, co nedovedu. Oaklandský úřad nehne prstem, dokud v tom nebude viset milión dolarů.“
Jim mi vyložil, že úřady FBI jsou dost nezávislé. Co jednoho agenta vzruší, nemusí druhý považovat za hodné povšimnutí. „Záleží to na štěstí. Někdy naskočíš do výtahu... a někdy hupsneš do šachty.“ Popřál jsem mu štěstí, požádal ho o průběžné informace a vrátil se k deníku. Vypadalo to, že drby jsou pravdivé. Jedna policejní služba nevěří druhé. Jediný způsob, jak problém vyřešit, je povědět o něm každému, kdo by mohl něco udělat. Dřív nebo později třeba někdo něco udělá. Nikdo z nás tehdy ani netušil nic, co by se jen blížilo pravdě. Nikdo z nás - ani CIA, ani FBI, ani NSA, a určitě ne já - ani netušil, kam nás tahle klikatá cestička zavede.
Pokračování >>|