51
Byl červen - rajské léto. Jel jsem domů na kole a těšil se z pohledu na okolí - studenty s
létajícími talíři, windsurfery, a tu a tam auto se staženou střechou ve vonícím vzduchu. Naše
zahrada byla plná růží, měsíčků a rajčat. Bující jahody byly příslibem další spousty mléčných
koktejlů.
Nicméně Martha byla uvězněná uvnitř domu a šprtala na advokátské zkoušky. Tahle poslední
tortura vypadala ještě hůř než tři roky právnické fakulty. V létě, kdy si může kdekdo vyrazit
za zábavou, vás uvážou v pošmourné třídě, tlučete si do hlavy právnické formulky a počítáte
dny do zkoušky - třídenní muka po vzoru španělské inkvizice.
Martha to zvládala, trpělivě pročítala učebnice, dělala si barevnými tužkami složité přehledy
témat a scházela se se spolutrpícími ke vzájemnému přezkušování. Brala to filozoficky;
věnovala tomu přesně deset hodin denně, potom sklapla knihy. Její spása bylo aikido - svou
flustraci si odreagovávala házením lidí přes hlavu.
Martha mluvila o číhající hrozbě zkoušek jen málokdy, ale bylo to tu stále. Když jsem ji
sledoval, jak tím prochází, připomínalo mi to dny mého vlastního postgraduálu.
V astronomii si nejdřív užijete tři nebo čtyři roky zmatků v posluchárnách, souborů
nesmyslných problémů a úšklebků ze strany přednášejících. Když to vydržíte, odmění vás
osmihodinovou písemkou s otázkami jako: „Jak byste určil stáří meteoritů s využitím samaria
a neodymu?“ Když přežijete, dočkáte se velké cti a potěšení ústních zkoušek před tribunálem
učených profesorů.
Mám to v živé paměti. Za stolem pět profáků. Já, celý vyděšený, se pokouším vypadat
nenuceně a po tváři mi stéká pot. Ale ještě se pořád držím nad vodou; dokázal jsem
povrchním okecáváním vyvolat dojem, že cosi umím. Ještě pár otázek a nechají mě na pokoji.
A potom si zkoušející na konci stolu - chlápek s nepatrným pokřiveným úsměškem - začal
ořezávat tužku kapesním nožem.
„Měl bych ještě jednu otázku, Cliffe,“ řekl a prořezával se značkou Eberhard-Faber. „Proč je
obloha modrá?“
V hlavě jsem měl absolutní, hluboké prázdno. Zadíval jsem se oknem na oblohu s
primitivním, nechápavým úžasem neandertálce přemýšlejícího o ohni. Přinutil jsem se
promluvit - prostě něco povědět. „Rozptýlené světlo,“ odpověděl jsem. „Jo, ano, rozptýlené
sluneční světlo.“
„Mohl byste to trochu rozvést?“
Slova se odkudsi objevovala, odněkud z hlubin pudu sebezáchovy. Blábolil jsem o slunečním
spektru, horních vrstvách atmosféry a o interakci světla s molekulami vzduchu.
„Mohl byste to trochu rozvést?“
Popisuji, že molekuly vzduchu mají dipólové momenty, mluvím o vlnově-částicové dualitě
světla, čmárám na tabuli rovnice a pak...
„Mohl byste to trochu rozvést?“
O hodinu později jsem byl propocený skrz naskrz. Ty jeho prostinké otázky - otázky
pětiletého dítěte - dokázaly splést dohromady teorii oscilátorů, elektřinu a magnetismus,
termodynamiku a dokonce i kvantovou mechaniku. Nejraději bych se byl neviděl, ale toho
chlápka jsem obdivoval.
A tak jsem se v neděli ráno díval na Marthu, jak tiše pracuje na svém přehledu, jídelní stůl
zavalený knihami. Udělá to, žádná starost, ale věděl jsem také, že je teď dokonale vyděšená, a
že zkouška může komukoliv vnuknout pocit naprosté tuposti a bezmocnosti. V tom trápení
jsem jí ulevit nemohl, ale mohl jsem aspoň připravit snídani. Tiše jsem vklouzl do kuchyně a
rozbil pár vajíček...
V 9.32 mi ten zatracený hacker zakopl o nástražný drát. Ozvalo se pípátko.. Zavolal jsem
Stevea Whitea. Ten závolal Němcům. Jako v té pohádce o kohoutkovi a slepičce.
Steveovi stačila minuta na zjištění, že hacker volá z adresy 2642 DNIC 4511 0199-36.
Rovnou z Hannoveru. (Tedy pokud lze transatlantické spoje považovat za rovné.)
Bundespost byla celá nažhavená. Potvrdit, že zahájili sledování, jim trvalo pouhých pár
minut. Paráda. Já jsem mezitím, když už jsem hodil míč do hry, na sebe hodil nějaké šaty,
skočil na kolo a jel do laboratoří. Na stánkaře z tržiště dnes ráno nebyl čas.
Když jsem dorazil, zbývala spousta času. Návštěvník se pořád ještě hrabal ve vymyšlených
souborech SDINET a pečlivě si jeden po druhém kopíroval do svého počítače. Jeden z nich
popisoval, jak lze využít Strategickou obrannou iniciativu ke sledování družic. Další soubor
jaksi naznačoval, že je možné napojit se z naší laboratoře přímo na několik počítačů leteckých
sil.
Hacker to chtěl vyzkoušet, ale nemohl přijít na to, kam jsme instalovali potřebný síťový
software. Tak nám prošťáral celý počítač a všude se sháněl po jakémkoliv program
obsahujícím kombinaci „SDI“. Pár jich našel, ale žádný pro něj nehodlal pracovat.
Potom se vrhl na poštu Davea Clevelanda. Dave se na to připravil - měl tam rozepsaný dopis
o tom, kde je ukryt přístupový port SDINET. V dopise byla věta „Port sítě SDI jsem
zamaskoval a myslím si, že moc lidí ho objevit nedokáže.“
To stačilo, aby se hacker vydal na hodinový hon za přízrakem. Pročesal nám celý systém a
šátral po čemsi, o čem si myslel, že je to ukrytý program, který představuje jeho cestu na
severozápad za vojenskými počítači, ať jsou kde jsou.
Opřel jsem se o židli a usmíval se nad obrazovkou. Naletěl mi na to. Stále ho to lákalo odhalit
spojení na síť SDI a opravdu věřil, že se na ty tajné počítače může dostat.
Tohle bylo pošušňání. Tu a tam jsem rozhodil náznaky, že tu jsou další lidé, kteří SDINET
používají. Jeden spolupracující fyzik posílal systémovému manažerovi stížnost, že minulý
čtvrtek večer síť SDI nefungovala. Někdo další napsal kosmický program plný podprogramů se
jmény jako SDI-spoj a Copy-SDI.
Hacker je konečně objevil, i když mu to trvalo hodiny, a musel si drbat hlavu, čím že to je, že
jiní tu síť používají tak snadno. Pokoušel se nám napojit na počítače se jmény SDI a SDINET,
proséval celý počítač zas a znova, a všechno marně.
Konečně to vzdal a pustil mě domů. Martha ze mě radost neměla, to se dalo čekat. Studovala
celé dopoledne, byla hladová a nabručená. Z pánve na mě hleděla dvě vajíčka, syrová, tak jak
jsem je tam nechal.
Udělal jsem tedy trochu předčasný oběd z omelet, horkého kakaa a ovocného salátu, a Martha
smetla své knihy ze stolu s výrazem mstitele. Usadili jsme se a užívali si pár chvilek klidu v
tichém, prosluněném pokoji. Čím je život podivnější, tím vzácnější jsou tyhle chvilky s jídlem,
přáteli a křížovkou z nedělních Timesů.
V pondělí ráno mi hlásila Tereza Breckenová, systémová manažerka Petvaxu, že jí někdo
napadl počítač. Dovnitř se nedostal, ale zkoušel to a hledal slabá místa. Jeho nájezdy spustily
alarm, a tak mi Tereza zavolala.
Na jejím portu se objevil z Hepnetu, sítě fyziky vysokých energií. Z toho se moc zjistit nedalo
- na téhle síti je pár tisíc počítačů. Navíc je Hepnet napojený na SPAN, síť pro aplikovanou
astrofyziku, kterou provozuje NASA. Dohromady bude na těch dvou sítích přes deset tisíc
počítačů.
Že by se mi hacker celou tu dobu vysmíval? Že by si, zatímco já hlídal myší díru na Tymnetu,
k nám chodil zatancovat po nějaké síti NASA?
Podle Terezina monitoru se hacker dostavil z počítače 6.133 Národního datového střediska
pro nebezpečné bouře v Goddardově středisku NASA pro vesmírné lety. Nedalo se udělat nic
jiného než tam zavolat.
Daleko jsem se nedostal. Hackery na počítačích měli, starosti si dělali a jeden či dva problémy
už objevili, ale dál to probírat nechtěli. Otravoval jsem je dál, a tak mi nakonec řekli, že právě
tohle spojení pocházelo z Marshallova střediska NASA pro vesmírné lety v Huntsville v
Alabamě. Odkud k nim, kdo ví? U Marshallů se záznamy nevedou.
Tentýž chlápek? O tom jsem pochyboval. Počítače NASA nejsou utajené - NASA dělá civilní
vesmírný výzkum a nemá nic společného se Strategickou obrannou iniciativou. Stejně ale
mělo smysl si tenhle incident zapamatovat: zapsal jsem si ho do deníku.
A zase jsem zavolal Mikea Gibbonse, zvědavý, jak dlouho ještě budeme čekat, než se FBI
a její německý partner rozhýbají.
„Musí to přijít každý den,“ odpověděl Mike. „Příkazy jsou v pořádku, jenom čekáme na
příhodnou chvíli.“
„Odhadni to přibližně, Miku. Budou to hodiny, dny, týdny, nebo měsíce?“
„Déle než dny, méně než týdny.“
Napadlo mě, jestli se FBI nepokouší podstrčit nějaké falešné informace prostřednictvím
Laszlo Balogha.
„Odpověděli jste vůbec na ten dopis z Pittsburghu?“ zeptal jsem se.
„Hele, a co říkáš tomu, že to Yankeeové zase vyhráli?“ Jako obyčejně hrál Mike s pečlivě
zakrytými kartami.
Hacker se teď napojoval na pár minut skoro denně. Někdy si sebral pár nových souborů z
adresáře SDINET. Jindy se pokoušel proniknout do vojenských počítačů. Jednou strávil půl
hodiny na pokusech uhodnout přístupové heslo k našemu počítači Elxsi - utrousil jsem
narážku, že náš Elxsi je ústřední řídicí počítač SDINET.
Dokázal jsem mu přešívat falešné vojenské dokumenty tak rychle, jak je stačil číst. Protože
jsem věděl, že mé ruční práce předává nějakému agentovi v Pittsburghu, přidával jsem špetky
ověřitelných informací: Pentagon se chystal vypustit tajnou družici pomocí raketoplánu
Atlantis. Věděl o tom každý, kdo četl noviny. Ale představoval jsem si, že na svém honu za
tajnými informacemi má pocit, že ho tahle zlatá zrnka pravdy utvrdí v domnění, že narazil na
zlatou žílu.
V neděli 21. června 1987 ve 12.37 se nám napojil na počítač jako Sventek. Pět minut si
kontroloval stav systému a vypisoval pár souborů z pošty. Tenhle vpád vypadal stejně jako
všechny ostatní.
Ale v jedné důležité věci se lišil.
Byl poslední.
52
„Ahoj, Cliffe, tady Steve.“ Odložil jsem zákusek s čokoládovými lupínky.
„Právě jsem dostal zprávu od Wolfganga Hoffmana z Bundespost. Říká, že příští týden bude
od pondělka do středy před hackerovým bytem čtyřiadvacet hodin denně policista. Budou ho
nepřetržitě sledovat, a jak se napojí na Berkeley, vtrhnou tam a zavřou ho.“
„A jak se policajti doví, kdy tam mají vletět?“
„Dáš jim znamení, Cliffe.“
Až se hacker příště dotkne mého systému, zavolám FBI a Tymnet. Tam rozjedou sledovačku,
řeknou o tom německému BKA, a pak mu fízlové vlítnou do bytu.
Konečně, po deseti měsících.
Ukáže se? A co když ne? Vlítnou na něj stejně, nebo to celé vzdají? Při mém štěstí to nechají
být.
Víkend jsem strávil s Marthou a v laboratořích jsem se objevil v neděli pozdě večer. Jestli
budu mít opravdu štěstí, ukáže se hacker na Sventekově účtu, já zavolám FBI, a právě až si
bude hrabat moje podvržené bubliny SDI, tak ho seberou. Uměl jsem si ho představit,jak se
horečně snaží ukrýt počítač ve chvíli, kdy mu policie vylamuje dveře bytu.
S podobnými představami jsem se uhnízdil pod psacím stolem, zabalený do přikrývky, kterou
jsme s Marthou šili v zimě. Pro případ, že by mi selhalo pípátko, stály na stráži dva osobní
počítače, oba napojené na zvonek. Po všech těch měsících jsem nehodlal propást svou velkou
příležitost.
V pondělí 22. června odpoledne telegrafoval Wolfgang Hoffman následující sdělení:
„Zatčení očekáváno v nejbližší době. Neprodleně nás uvědomte, jakmile se hacker objeví.“
Prima, čekám. Každých pár minut jsem se zašel podívat do ústředny, jestli se něco neděje. Jo,
pár fyziků používá Tymnet k analýze nějakých vysokoteplotních supravodičů. Ale žádný jiný
provoz není. Moje alarmy a nástrahy jsou na svých místech, ale ani nepípnou.
Další noc pod stolem.
V úterý 23. června dopoledne zavolal Mike Gibbons z FBI.
„Můžeš zavřít krám, Cliffe.“
„Co se stalo?“
„Dnes ráno v deset vydali zatykače.“
„Ale já jsem na našem systému nikoho neviděl.“
„To je jedno.“
„Zatkli někoho?“
„To ti nemůžu říct.“
„Kde jsi, Miku?“
„V Pittsburghu.“
Něco se stalo. Ale Mike mi neřekne, co. Ještě chvíli počkám, než hackerovi zabouchnu vrata.
Pár hodin nato poslal Wolfgang Hoffman zprávu: „Byt a firma byly prohledány, ale nikdo
nebyl doma. Sjetiny, diskety a pásky byly zabaveny a budou během příštích několika dnů
analyzovány. Neočekávejte žádné další průniky.“
Co to znamená? Řekl bych, že mu policie vtrhla do bytu. Proč nečekali na náš signál? Mám
důvod k oslavě?
Ať se stalo cokoliv, můžeme konečně zapečetit dveře. Změnil jsem přístupová hesla pro
Tymnet a odstranil díru v Gnu-Emacs.
Co uděláme s hesly jednotlivých účastníků?
Jediný způsob, jak zaručit čistotu systému, je změnit přes noc každé jednotlivé heslo. Druhý
den ráno si prověříme účastníky, jednoho po druhém. Snadné, pokud máte na systému pár
lidí. Nemožné s našimi dvanácti stovkami vědců.
Jestli nezměníme každé jednotlivé heslo, nebudeme mít jistotu, že se nám na nějaký účet
nenapojí další zloděj. Všechno, co k tomu potřebuje, je jeden kradený účet. Nakonec jsme
označili všechna hesla jako prošlá a požádali všechny, aby si zvolili jiná. Taková, která nejsou
ve slovníku.
Na hackerových kradených účtech jsem nastražil pastičky. Jestliže se někdo napojí jako
Sventek, systém ten pokus odmítne - ale sesbírá všechny informace o tom, odkud hovor
přišel. Jen ať to zkusí.
Nemohli jsme to s Marthou oslavit ve velkém stylu - to její biflování na zkoušku bylo jako
koule přikovaná k noze - ale jeden den jsme se ulili a vyrazili si na Severní pobřeží. Toulali
jsme se po skalních útesech mezi porostem planých květin a pozorovali vlny, které se třicet
metrů pod námi tříštily o skály. Sešplhali jsme dolů do nepřístupné malé zátoky - k naší
soukromé pláži a na několik hodin byly všechny moje starosti vzdálené a nepravděpodobné.
Pár dnů nato se k nám doneslo pár slov z Německa. Hannoverská policie zjevně prohledala
současně úřadovnu malé počítačové společnosti a byt jednoho z jejích zaměstnanců. Zabavili
osmdesát disket u společnosti a dvakrát tolik v bytě. Důkazy? Poslali to do jakéhosi
Wiesbadenu na „expertní analýzu“. K čertu, já bych to dokázal bez potíží zanalyzovat sám.
Stačilo jít po slově „SDINET“. Jakožto vynálezce tohoto slova jsem jim mohl okamžitě
povědět, jestli jsou ty výtisky to pravé ořechové.
Jak se hacker jmenuje? Co zamýšlel? Jaké spojení má s Pittsburghem? Co se s ním stalo?
Bylo načase zeptat se na FBI Mikea.
„Když už to máme za sebou, můžeš mi prozradit, jak se ten chlápek jmenuje?“
„Nemáme to za sebou a ne, nemůžu,“ odpověděl Mike a bylo na něm znát, že ho moje dotazy
štvou víc než obvykle.
„Dobře, a nedovím se o tom chlápkovi víc od Němců?“ Věděl jsem, jak se jmenuje
prokurátor, když už jsem neznal hackera.
„Nepokoušej se o kontakt s Německem. Je to choulostivá záležitost a tím bys všechno
zvoral.“
„To mi ani nemůžeš říct, jestli je už hacker v base? Nebo se ještě prochází v Hannoveru po
ulicích?“
„To já nemůžu, Cliffe.“
„Tak kdy se dovím, co se stalo?“
„Povím ti to, až přijde čas. Do té doby si drž všechny sjetiny pod zámkem.“
Zamknout sjetiny? Rozhlédl jsem se po kanceláři. Tři krabice hackerových výpisů byly
obloženy počítačovými, manuály a astronomickou literaturou. Zámek moje kancelář neměla a
budova byla otevřená dvacet čtyři hodiny denně. Ale ve vrátnici byla skřínka, která se dala
zamknout. Krabice se daly naskládat nahoře nad výlevkou na polici pod stropem.
Zeptal jsem se Mikea, dokud byl ještě na telefonu, kdy můžu čekat, že se o případu něco
dozví.
„Tak za pár týdnů. Hackera obviní a předvedou před soud,“ řekl Mike. „Zatím o tom mlč.
Nezveřejňuj to a drž se dál od novinářů.“
„Proč?“
„Jakákoliv publicita může vést k jeho osvobození. Tenhle případ bude dost obtížný, i když se
nebude probírat v novinách.“
„Ale vždyť to je vyložený případ,“ protestoval jsem. „Právníci říkají, že máme víc než dost
důkazů na to, abychom toho chlápka usvědčili.“
„Podívej, nevíš o všem, co se děje,“ řekl Mike. „Dej na moje slovo: nemluv o tom.“
FBI se svou nemohla být spokojenější. Vzdor několika zkaženým začátkům Mike dovedl
vyšetřování do konce. FBI mu nedovolila, aby mi cokoliv řekl; s tím jsem nemohl moc dělat.
Ale nemohli mi bránit, abych se neporozhlédl sám.
Před deseti měsíci mi Luis Alvarez a Jerry Nelson řekli, abych hackera bral jako výzkumný
problém. Výzkum byl tedy do končený. Bylo tu pár detailů, které zbývalo vyjasnit, ale
opravdová práce byla hotová. Jenže FBI mě nenechá publikovat to, co jsem zjistil.
Když děláte pokus, tak si vedete poznámky, pak chvíli přemýšlíte a pak publikujete výsledky.
Když je nebudete publikovat, nikdo se o vašich zkušenostech nedoví. Jde o to, ušetřit ostatním
opakování práce, kterou jste už udělali.
Rozhodně to už chtělo změnu. Po zbytek léta jsem na počítači vyráběl fantastické obrázky
dalekohledů a odučil pár kursů ve výpočetním středisku. Lov na Němce mě naučil, jak se dají
počítače propojovat.
Dříve či později mi FBI zveřejnění dovolí. A až to dovolí, budu připravený. Začátkem září
jsem začal psát suché, vědecké sdělení o hackerovi. Jednoduše jsem vyždímal svůj pracovní
deník - bylo ho 125 stran - a byl z toho nezáživný článek připravený pro nějaký obskurní
počítačový magazín.
Jenomže nechat ten hackerský projekt jen tak plavat nebylo snadné. Celý rok mi zabíral
většinu života. Během toho honu jsem napsal tucet programů, opouštěl svou milovanou,
zapletl se s FBI, NSA, AFOSI a CIA, zkarbonizoval si tenisky, kradl tiskárny a několikrát
přeletěl napříč Amerikou. Uvažoval jsem o tom, jak teď budu trávit čas, když mi už nebudou
určovat rozvrh hodin vrtochy nějakého beztvářného protivníka ze zámoří.
V téže době kdosi deset tisíc kilometrů odtud litoval, že kdy slyšel o Berkeley.
53
Měsíc předtím, než hannoverského hackera chytili, se k naší skupině připojil Darren Griffith.
Přišel zjižní Kalifornie, měl rád punkovou hudbu, unixové sítě, laserovou typografii a
kamarády s čirem - v tomto pořadí. Berkeley ho kromě svých kaváren a koncertů přitahovalo i
stovkami unixových počítačů propojených ethernetem do spletité sítě, ve které měl Darren co
zkoumat.
Šéfové ho nechávali pracovat ve vlastním tempu a na libovolném projektu, o který měl zájem.
Po páté, když normální lidé odešli, Darren ve svém kutlochu nahodil stereo a psal programy
za zvuků U2. „Čím hlasitější hudba, tím lepší kódy.“
Vykládal jsem mu tu roční historii s hackerem v domnění, že by ho byla zajímala ta díra v
Gnu-Emacs, ale on jen pokrčil rameny.
„Tohle by uměl využít každý. A pak, jde sotva o pár stovek systémů. Jestli chceš parádní
bezpečnostní mezeru, tak si prober VMS. Mají tam díru, že by projel náklaďák.“
„Co?“
„No jo. Je to na každém Vaxu od Digital Equipment Corporation, který pracuje pod
operačním systémem VMS, verze 4.5.“
„V čem je problém?“
„Každý, kdo se na počítač napojí,“ vysvětloval Darren, „se může stát systémovým
manažerem, když nechá proběhnout krátký program. Nedá se to zarazit.“
To byl problém, o kterém jsem ještě neslyšel. „A DEC s tím nic nedělá? Vždyť přece ty
systémy prodávají.“
„Jo, rozesílají záplaty. Ale jinak jsou potichu. Nechtějí, aby jim zákazníci zpanikařili.“
„To zní rozumně.“
„Jistě, jenže ty záplaty nikdo neinstaluje. Co bys dělal ty? V poště se ti objeví nějaká páska a
zpráva: ‚Instalujte si laskavě tento program, jinak se na vašem systému mohou vyskytnout
potíže.‘ Budeš to ignorovat, protože máš na práci lepší věci.“
„Takže všechny ty systémy jsou napadnutelné?“
„To si piš.“
„Počkej chvíli. Ten operační systém má certifikát NSA. Testovali to a ověřili, že je
bežpečný.“
„Určitě na tom testování strávili rok. A měsíc po tom, co ten systém ověřili, ho DEC trošičku
pozměnila. Jenom malinká změna v programu přístupových hesel.“ Ověřovací program
Národního centra pro bezpečnost počítačů tam tu díru měl taky.
„A teď je tady padesát tisíc nezabezpečených počítačů.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Kdyby to
můj hacker věděl, tak uspořádá manévry. Dobře, že jsme ho dostali.
Zdálo se, že to je důležitý problém, a tak jsem zavolal Boba Morrise z Národního centra pro
bezpečnost počítačů. Ještě o tom neslyšel, ale slíbil, že to prověří. Nu, splnil jsem svou
povinnost a uvědomil úřední místa.
Koncem července dostal Darren po síti zprávu. Roy Omond, systémový manažer z
Heidelbergu, zjistil, že se mu do počítače bourá skupina, která si říká Chaos Computer Club.
Používali tu díru, kterou mi popsal Darren. Omondova zpráva popisovala, jak se ti vandalové
dostali dovnitř, nasadili trojské koně na kradení přístupových hesel a pak za sebou vymazali
stopy.
Chaos Computer Club? Cože? O těch už jsem slyšel kdysi v roce 1985, kdy se dala banda
německých hackerů dohromady, aby „zkoumala“ počítačové sítě. Vládní monopol považovali
jenom za zdroj potíží - říkali tomu „Bundespest“ (Pravda je, že tarify německých telefonů
jsou ve srovnání s americkými dost přehnané).
Brzy se z nich vyvinul gang, který systematicky napadal počítače v Německu, Švýcarsku,
Francii a občas i ve Spojených státech. Jejich pseudonymy jsem už slyšel: Pengo, Zombie,
Frimp - ti všichni k nim patřili; kyberpankoví samozvanci, kteří se pyšnili tím, do kolika
počítačů se dokážou nabourat.
Znělo mi to povědomě.
Do konce léta se problém rozrostl. Chaos Computer Club se po síti NASA SPAN naboural do
stovek počítačů po celém světě. Počkat. Počítač Petvax! Ten poplach v červnu - a sledoval
jsem je až na síť NASA. Vsadil bych se, že tohle spojení mířilo až do Německa. Achjo.
Celkem rychle jsem pochopil, co se tu děje. Gang z Chaos Clubu se naboural do počítače
laboratoří CERN ve Švýcarsku a nadělal jim tam nekonečné množství mrzutostí - tvrdí se, že
jim ukradli přístupová hesla, zničili software a rozbili experimentální systém.
Jen tak, pro legraci.
Ve švýcarské laboratoři si Chaotici ukradli přístupová hesla, s nimiž se mohli dostat do
počítačů v amerických fyzikálních laboratořích - na Fermilab v Illinois, na Caltech a do
Stanfordu. Odtud už to byl jen krátký skok na síť NASA a do jejích počítačů.
Pokaždé, když pronikli do počítače, nasadili tam štěnici, aby se stali systémovými manažery.
Potom modifikovali operační systém tak, aby je na speciální heslo, které znali jen oni, vpustil
dovnitř. Jakmile pak někdo z nich použil kouzelné heslo na po škozeném počítači Vax, dostal
se dovnitř, a to i tehdy, jestliže byla původní díra v softwaru odstraněna.
Ha! Tohle je ale vážná věc. Stovky počítačů v ohroženi. Snad no by mohli zničit software na
kterémkoliv z nich. Ale co s tím? NASA neodpovídá za všechny počítače napojené na její síť.
Polovina z nich patří univerzitám, které provádějí vědecké pokusy. NASA nejspíš ani nemá
seznam všech počítačů, které jsou na její síť napojeny.
Síť NASA je stejně jako Milnet dálnice, která spojuje počítače po celém státě. Lupič takovou
cestu samozřejmě použije, to ale není chyba stavitelů. NASA je zodpovědná jedině za to, že
síť zůstává nedotčena. Bezpečnost jednoho každého počítače je v rukou těch, kteří ho
provozují.
Z Chaos Computer Clubu rozbolela hlava spoustu lidí od sítí - vždyť dělali dlouhý nos na
stovky systémových manažerů a tisíce vědců. Těm, kdo vlastnili počítač Vax, nezbývalo než
od základu přebudovat systémový software. To je práce na odpoledne. Vynásobte to tisícem
počítačů. Nebo padesáti tisíci?
Chaotici své výkony nakonec triumfálně oznámili v tisku a tvářili se tam jako oslniví
programátoři. Hledal jsem jakoukoliv zmínku o naší laboratoři, o Milnetu a o Hannoveru.
Marně. Jako kdyby o mém hackerovi nikdy ani nezaslechli. A jak to hrálo dohromady: pár
měsíců po tom, co dopadnu německého piráta, který se bourá do počítačových sítí, objeví se
na veřejnosti německý klub, který tvrdí, že se vloudil do sítě NASA.
Že by to byli ti samí, co se vloupali do mého počítače? Chvíli jsem přemýšlel. Zdálo se, že
Chaos gang pracoval se systémem VMS a o Unixu toho moc nevěděl. Můj hacker VMS určitě
znal, ale cítil se víc doma v Unixu. A neváhal využít kdekterou štěnici na počítači. Z
Hamburku, sídla Chaos Clubu, je to do Hannoveru blízko. Ani sto padesát kilometrů.
Jenomže mého hackera zatkli 29. června. Chaos Club se do systémů boural během srpna.
Hmmm. Kdyby byl náš hacker z Hannoveru ve styku s Chaotiky, otřáslo by jeho zatčení
celým klubem. Vypařili by se, sotva by zaslechli, že jim zatkli jednoho z členů.
Další bod - NASA nic neutajuje. Ještě tak vojenské náklady raketoplánů by mohly být
důvěrné, ale jinak je téměř všechno kolem NASA veřejné. Až po konstrukci jejich raket.
Hrome, vždyť si můžete koupit i modráky raketoplánu. Nic pro špióny.
Ne, můj hacker v Chaosu nebyl. Možná že byl s klubem v nějakém volném spojení... možná
že se jim dostal na jejich elektronickou vývěsku. Ale oni o něm nevěděli.
Členové Chaos Clubu své činy ospravedlňovali podivnou etikou. Hlásali, že je úplně v
pořádku, když prolézají cizí databáze, pokud nezničí žádnou informaci. Jinými slovy, mysleli
si, že jejich technická zvědavost má přednost před mým osobním Soukromím. Vyhlašovali
právo prohledat libovolný počítač, na který se dokázali probourat.
Informace v databázích? Nemají žádné výčitky svědomí, jestliže se k ním dokážou dostat. A
co když tam je seznam pacientů s AIDS? Nebo výše vaší loňské daně z příjmu? Nebo záznam
o mých úvěrech a jejich splácení?
Darren o tom všem uměl ohromně vykládat, znal toho spoustu o sítích a měl oko na mezery v
softwaru. Jenomže kdykoliv jsme o tom mluvili, vypadal pobaveně a neangažovaně. Na
problém hackerů pohlížel jako na čistě intelektuální hru. Cítil jsem, že se na mě dívá svrchu
proto, že jsem se do toho zapletl a vytáhl do pole, abych hackera dostal. Konečně jednou
odpoledne Darren nejprve trpělivě poslouchal moje kňučení nad hackery a chmurné
předpovědi budoucích potíží, a pak mě zmrazil pohledem.
„Cliffe,“ řekl, „ty jseš starej prďola. Co se tak staráš o to, že ti někdo dovádí na systému?
Klidně bys to mohl být ty, v dávném mládí. Kde je tvoje úcta k tvůrčí anarchii?“
Pokoušel jsem se bránit - tak, jako jsem to zkoušel měsíce předtím proti Lauru. Nehodlal jsem
se usadit coby polda na sítích. Začal jsem s prostinkou záhadou: proč vykazuje náš účet chybu
75 centů? Jedna věc vedla ke druhé a já jsem skončil na stopě našeho přítele.
A nemlátil jsem kolem sebe ve slepém vzteku a nepokoušel se toho chlápka dostat jenom
proto, že existoval. Poznal jsem, co to jsou sítě. Uvažoval jsem o nich jako o komplikovaném
technickém zařízení, změti drátů a okruhů. Ale sítě jsou víc - jsou to křehká lidská
společenství, spojená dohromady důvěrou a spoluprací. Jestli bude důvěra ztracena,
společenství navždy zaniknou.
Darren a další programátoři občas přistupovali k hackerům s úctou, protože prý testují zdraví
systémů a odhalují slabiny a mezery. Mohl jsem si toho postoje vážit chce to přesnou a
poctivou mysl, aby člověk cítil vděčnost vůči někomu, kdo odhaluje jeho chyby - ale nemohl
jsem už s nimi souhlasit.
Neviděl jsem už v hackerech šachové velmistry, kteří nám průzkumem slabých míst v naší
obraně uštědřují cenné lekce, ale vandaly rozsévající nedůvěru a paranoiu.
Představte si městečko, kde lidé nezamykají své dveře. Budeme snad velebit prvního zloděje,
který jeho obyvatelům předvede, jak je hloupé nechávat své domy otevřené? Jakmile se tohle
jednou stane, nemůže se městečko už nikdy vrátit k otevřeným dveřím.
Pirátství a hackeři mohou znamenat, že na počítačových sítích budou muset být složité zámky
a kontrolní stanoviště. Pro právoplatné uživatele bude obtížnější svobodně se domluvit, budou
spolu sdílet menší objemy informací. Abychom mohli síť použít, budeme se muset
prokazovat a sdělit účel vstupu - už žádné příležitostné napojení jen tak, pro trochu drbů a
rozhlédnutí, kdo je ještě na síti.
Pro opravdovou „tvůrčí anarchii“ je na sítích dost místa tak, jak jsou - nikdo jim nevelí, nikdo
nestanoví pravidla - existují výhradně díky společnému úsilí a rozvíjejí se podle nápadů svých
uživatelů. Pirátské zneužívání jéjich otevřenosti by mohlo vést ke konci společného,
nahodilého způsobu, kterým jsou spravovány.
Konečně jsem mohl Darrenovi odpovědět. Všechno to mé přítelíčkování s okravatovanými
bubáky a hra na počítačového fízla vycházely z mé úcty k tvůrčí anarchii. Jestli máme mít
jako prostor pro naši hru všechny sítě, pak musíme udržet pocit důvěry; abychom ho udrželi,
musíme brát vážně pokusy lidí tuhle důvěru narušit.
Ale i když jsem konečně jakž takž pochopil, proč jsem to udělal, stále ještě jsem nevěděl, co
jsem udělal. Jak se ten chlápek z Hannoveru jmenuje? Kdo je za tím vším? Nikdo mi nic
nepověděl.
Léto pokračovalo a celý případ vykazoval všechny příznaky vyhasínání. Mike Gibbons
nevolal a na mé telefonáty odpovídal jenom zřídkakdy. Jako kdyby se nic nestalo.
Rozuměl jsem technické stránce případu - počítačovým dírám a hackerově lokalizaci. Bylo to
snad všechno, co jsem původně chtěl? Něco mi tu ale nehrálo. Neuspokojovalo mě to.
Věděl jsem, co a jak. Chtěl jsem vědět, kdo a proč.
54
Kdo je za tím? Je jediná cesta, jak to zjistit. Výzkum.
FBI mi nepoví nic než: „Buď zticha a nevyptávej se.“ Neuspokojivé.
Možná že moje šťárání naruší nějaké soudní přelíčení, které už probíhá. Ale kdyby probíhalo,
určitě by potřebovali mou spolupráci. Koneckonců jsem měl klíčové důkazy: pár tisíc stran
sjetin, všechny úhledně složené ve škatulích a zamčené u vrátného ve skříni.
Budiž, i když se nemůžu vyptávat, vědu můžu dělat dál. Publikovat výsledky patří k výzkumu
stejně jako průzkum podivností. V mém případě bylo publikování pravděpodobně důležitější.
Pověsti o hackerovi se šířily, začínali mi volat různí lidé od armády a chtěli další informace.
Co jsem jim měl říct?
Na konci srpna přišlo první výročí chvíle, kdy jsme hackera na našich počítačích poprvé
zjistili, a byly to dva měsíce, co ho v Hannoveru konečně dopadli. FBI mi stále ještě říkala,
abych byl zticha.
Samozřejmě, FBI mi nemohla legálně bránit v publikování, dokonce ani v pátrání ne. Martha
byla tvrdá jako diamant: „Máš právo psát, o čem chceš. O tom je celý první dodatek ústavy.“
Měla by to vědět. Byla právě v plném studiu ústavního práva k advokátským zkouškám. Ještě
tři neděle, a bude to mít za sebou. Aby přestala myslet jen a zkoušku, dali jsme se do šití
přikrývky. Bylo to vždycky jen pár minut, ale vzor narůstal a narůstal, a i když jsem tomu
nerozuměl, narůstalo s ním také cosi překrásného.
Rozdělili jsme si práci na přikrývce tak jako vždycky. Martha nastřihovala, já šil a oba jsme
vycpávali. Právě jsme začínali stříhat, když se zastavila na svačinu Laurie.
Martha jí předvedla vzor a vysvětlila, že se přikrývka bude jmenovat „Zahradní hvězda“.
Ústřední žhnoucí hvězda bude jasně žlutá a oranžová jako pivoňky z naší zahrady. Kolem
bude kruh tulipánů a pak ohraničení, kterému říkala „kaliny“, podobné našim kalinovým
keřům, prvním rostlinám, které na jaře rozkvétaly. Laurie navrhla ještě jeden okraj, „divoké
husy“, který by představoval zahradní ptáky.
Když jsem poslouchal, jak si Martha s Laurií povídají o vzorech pokrývek, z nichž každý má
svůj starodávný, romantický název, cítil jsem teplo v duši. Tady jsem měl svůj domov, svou
lásku. Pokrývka, kterou jsme dělali, vydrží do konce našeho života. Určitě nás přežije a
zůstane tu pro pohodlí našich vnoučat...
Oho. Dával jsem se unést. Koneckonců, nebyli jsme s Marthou manželé; prostě jsme spolu
žili, sdíleli jsme spolu život, dokud to pro nás oba bylo dobré, s možností svobodně
vypanout, kdyby to přestalo fungovat. Jo. Bylo to tak lepší, otevřenější a osvícenější. Žádně
„dokud nás smrt nerozdělí“ a jiné staromódní nesmysly.
Jo, jistě.
Laurie mě překvapila, její slova jaksi předjímala mé soukromé myšlenky.
„Měla by to být vaše svatební pokrývka.“ Martha i já jsme na ni vytřeštili oči.
„No opravdu. Vy dva už přece jste manželé - to vidí každý. Jste nejlepší kamarádi a milenci
málem osm let. Tak proč to neuzavřít oficiálně a neoslavit to?“
Byl jsem naprosto v koncích. To, co Laurie řekla, byla pravda, a já jsem musel být úplně
slepý, že jsem si toho nevšiml. Myslel jsem si vždycky, že to takhle půjde dál, že spolu
budeme „prozatím“, dokud to půjde dobře, a nějak mi to zůstalo. Opustil bych ale Marthu
opravdu, kdyby nastaly zlé časy? Opustil bych ji, kdyby se vyskytla nějaká přitažlivější?
Podobalo by se to člověku, jakým bych si přál být, a tomu,jak bych chtěl prožít zbytek života?
V té chvíli jsem pochopil, co mám udělat a jak chci žít. Podíval jsem se na Marthu, na její
klidnýa pokojný obličej, skloněný nad pestrými kalikovými hadříky. V očích jsem měl slzy a
nedokázal jsem promluvit. Otočil jsem oči na Lauru s prosbou o pomoc, ale ta v okamžiku,
kdy uviděla mou tvář, zmizela v kuchyni, aby udělala čaj, a nechala mě s Marthou o samotě.
„Miláčku?“
Zvedla hlavu a klidně se na mě zadívala.
„Kdy by ses chtěla vdávat?“
„Co takhle příští rok na jaře, až bude po deštích a pokvetou růže?“
A bylo to. Žádné vzpomínání, žádné výčitky, žádné rozhlížení kolem, jestli se neobjeví,
někdo lepší. Martha a já po zbytek našich životů. Laurie nalila čaj a seděli jsme spolu, moc
nemluvili, ale byli hrozně šťastní.
V říjnu jsem začal znovu uvažovat o hackerovi. Přeli jsme se s Darrenem, jestli mám
publikovat článek. „Jestli o tom budeš mlčet,“ namítal Darren, „zničí nějaký jiný hacker
počítač někomu jinému.“
„Jenomže když to zveřejním, bude další tucet hackerů vědět, jak na to.“
To je ten problém s diskusemi o bezpečnostních problémech. Když popíšete, jak udělat
bombu z vodovodní trubky, bude z kluka, který sežene trochu ledku a dřevěného uhlí, další
terorista. Když informaci potlačíte, nebudou lidé o nebezpečí vědět.
V lednu uběhlo půl roku ode dne, kdy hackera sebrali, a půl druhého roku od chvíle, kdy jsme
si ho poprvé všimli. A já jsem ještě pořád nevěděl, jak se jmenuje. Bylo načase publikovat
výsledky. A tak jsem poslal článek do Communications of the Association of Computer
Machinery. Na stáncích je sice nenajdete, ale Communications se dostanou k většině
počítačových profesionálů, a je to skutečný vědecký časopis: každý článek se recenzuje. Což
znamená, že tři další počítačoví vědci můj článek posoudili a zpracovali anonymní vyjádření,
zda má být uveřejněn.
Článek měl vyjít v květnovém čísle. Asociace výpočetních strojů a Lawrenceovy laboratoře v
Berkeley si již předem na květen naplánovaly společné oznámení.
Vypadalo to, že květen bude nabitý. Martha a já jsme na konec měsíce plánovali svatbu.
Zařídili jsme si rezervaci v Berkeley Rose Garden, šili svatební šaty a sezvali přátele a
příbuzné. Květen by klidný nebyl, i kdybych o hackerovi pomlčel.
Všechno bylo dohodnuto a připraveno, když tu nás předběhl německý časopis Quick.
14.dubna tam publikovali příběh o tom, jak se německý hacker naboural do tří desítek
vojenských počitaču. Jejich reportérovi se sice podařilo se s hackerem sejít, ale větší část
jejich příběhu pocházela z mého pracovního deníku.
Můj pracovní deník! Jak si mohl Quick obstarat můj laboratorní deník? Vedl jsem ho na
počítači - byl na disketách, ne na papíře. Že by se mi někdo naboural do počítače a přečetl si
můj deník?
Nemožné: deník byl na mém Macintoshi. Nikdy jsem ho nepřipojil na žádnou síť a disketu
jsem každý večer schovával do psacího stolu.
Přečetl jsem si překlad článku ještě jednou a pochopil, že odněkud se dostala ven stará kopie
mého pracovního deníku z loňského ledna. To bylo ještě předtím, než jsem nastražil do
pastičky SDINET. Dal jsem někomu tuhle kopii deníku?
Ano, dal. Poslal jsem ji 10. ledna Mikeovi Gibbonsovi z FBI. Ten ji musel postoupit
legálnímu atašé v Bonnu. Kdoví, kam se dostala pak.
Někdo ji dal lidem z magazínu Quick A ti ten příběh otiskli o čtrnáct dní dřív než já.
Zatraceně.
Celý rok mlčení. Rok tajené spolupráce s úřady. A teď všechno prozradí laciný německý
revolverový plátek. Jak ponižující!
A i když měl kopii mých poznámek, byl Quick všechno, jen ne přesný. Přitom to nechtělo nic
víc než nechat mluvit fakta. Zatraceně. Dala se udělat jediná věc: naše laboratoře ohlásily
tiskovou konferenci. Se mnou jako hlavní hvězdou. Zatraceně.
Ten večer v jedenáct jsem byl nervózní a dělalo se mi z toho nanic. Já? A na tiskové
konferenci? A telefonní hovor z NSA také ničemu nepomohl.
Sally Knoxová, úřednice z Centra pro bezpečnost počítačů NSA, byla ve městě. Slyšela o
zítřejší tiskové konferenci.
„Neopovažujte se o nás ani zmínit,“ ňafala mi do ucha. „Už tak se o nás píše dost špatně.“
Podíval jsem se na Marthu, slyšela ženský hlas ze sluchátka a kroutila očima. Pokusil jsem se
bubačku ukonejšit.
„Koukni, Sally, NSA nic špatného neudělala. Nechci přece hlásat, aby vám snížili rozpočet.“
„Na tom nezáleží. Jak o nás uslyší média, začnou potíže. Všechno, co se nás týká, překroutí.
Nikdy nezveřejní slušný a pravdivý článek.“
Podíval jsem se na Marthu. Naznačovala mi, abych zavěsil. „Dobře, Sally,“ řekl jsem.
„Ujišťuji tě, že se o vaší agentuře ani nezmíním. Jestli se někdo zeptá, řeknu jenom: „Bez
komentáře.“
„Ne, to nedělej. To ty čuňata začnou čmuchat okolo a shánět další drby. Pověz jim, že s tím
nemáme nic společného.“
„Podívej, Sally, nehodlám lhát. A koneckonců, není snad Národní centrum pro bezpečnost
počítačů veřejná, neutajovaná agentura?“
„Ano, je. Ale to ještě není důvod, aby kolem nás slídili novináři.“
„Tak proč nepošlete na moji tiskovou konferenci někoho z vašich lidí?“
„Žádný z našich zaměstnanců nemá oprávnění hovořit s médií.“
Při takovém přístupu není divu, že se o nich píše tak špatně.
Martha mi napsala na papírek: „Zeptej se jí, jestli někdy
slyšela o prvním dodatku ústavy“, jenže už jsem se nedostal ke slovu.
Sally mlela dál, jak po nich jede Kongres, jak po nich jede tisk a jak po nich jedu já.
Pokračovala ještě pětadvacet minuta zkoušela mě přesvědčit, abych se nezmiňoval ani o NSA,
ani o Národním centru pro bezpečnost počítačů.
V půl dvanácté jsem toho už měl dost. Byl bych udělal cokoliv, abych se toho telefonu zbavil.
„Poslyš, Sally,“ řekl jsem, „co kdybys mi přestala říkat, co nemám říkat?“
„Já ti neříkám, co máš říkat. Říkám ti, aby ses nezmiňoval o Centru pro bezpečnost počítačů.“
Zavěsil jsem.
Martha se na posteli překulila a podívala se na mě. „To jsou všichni takoví?“
Tisková konference druhý den ráno, to byl cirkus. Jsem zvyklý na vědecké schůze a technické
semináře. O tiskových konferencích je slyšet v jednom kuse, ale ve skutečnosti jsem nikdy
žádnou neviděl. Teď jsem na jedné dělal terč.
Bylo to tvrdé. Spolu se svým šéfem Royem Kerthem jsem tam půl hodiny deklamoval a
odpovídal reportérům na otázky. Televizní reportéři kladli snadné (,‚Jak se cítíte teď, když to
máte za sebou?“), zatímco lidé od novin kladli ostré, jedovaté dotazy - „Jak by měla vypadat
národní politika v oblasti bezpečnosti po čítačů?“ nebo „Měl tedy admirál Poindexter pravdu,
když se snažil omezit zveřejňování údajů, které jsou sice choulostivé, ale nepodléhají
utajení?“
Na NSA se nezeptal nikdo. O Národním centru pro bezpečnost počítačů nepadla ani zmínka.
Sally žvanila půl hodiny pro nic za nic.
Předtím jsem býval z tisku pěkně otrávený. Myslel jsem si, že překroutí cokoliv. Teď tu tedy
byl technický příběh, roztažený po dvou světadílech, a celoroční práce. Jak k tom budou
americká média referovat?
Podivuhodně přesně. V mém technickém článku bylo víc podrobností - díra v Gnu-Emacs,
způsob, kterým hacker luštil hesla - ale udivilo mě, jak dobře noviny celý příběh předložily.
Všechno důležité tu bylo - vojenské počítače; nástraha, dokonce i operace Spěrcha.
A páni reportéři udělali ještě něco. Zavolali do Německa a nějak tam vydolovali to, co jsem
nikdy nezjistil já: hackerovo jméno. A zatelefonovali mu.
55
„Haló, to je Markus Hess z Hannoveru?“
„Ano.“
„Tady je Richard Covey. Jsem reportér odtud z Kalifornie. Mohl bych si s vámi promluvit?“
„Nemohu mluvit.“
„Pokud jde o ten případ s počítači - mohl byste mi povědět, jestli jste pracoval sám, nebo ještě
s někým?“
„Na to nemohu odpovědět. Proces před německým soudem dosud probíhá.“
„Jaké jste měl úmysly?“
„Byl to pouze koníček.“
„Jste student?“
„No - ano. Nemohu mluvit do telefonu, protože nedůvěřuji linkám. Mohou je nahrávat.“
„Máte advokáta?“
„Ano.“
„Jak se jmenuje?“ Žádná odpověď.
„Znáte Laszlo Balogha z Pittsburghu?“
„Ne. Nikdy jsem o něm neslyšel, pouze z novinových článků.“
„Máte nějakou představu, jak se mohl Balogh dostat k falešným datům?“
„Na to nemohu odpovědět.“
„Pracoval jste společně s někým dalším?“
„To nemohu říci. Není mi příjemné o tom hovořit. Nejsem si jistý, že jsou čisté linky.“
„Byl jste špión?“
„Che. Každý, kdo si to myslí, je směšný. Byl jsem pouze zvědavý.“
„Mohl byste odhadnout, jak se data dostala do Pittsburghu?“
„Ne, nemohu to odhadnout. Neukázal jsem je nikomu. Je pro mne nebezpečné říci cokoliv
dalšího, protože nevím, jsou-li telefonní linky čisté.“
„Byl jste za svou práci placen?“
„Už musím končit. Nemohu mluvit.“ Cvak.
Markus Hess. Konečně vím, že se moje kukačka jmenuje Markus Hess.
Takže anglicky mluví, i když trochu toporně. A v telefonuje stejný paranoik jako na počítači -
pořád se ohlíží přes rameno. Podle německého tisku je Hess vysoký metr pětasedmdesát, je
mu pětadvacet, je rozložitý a mezi svými přáteli známý jako solidní, i když ne skvělý
programátor v Unixu. A cigarety Benson and Hedges si zapaluje jednu od druhé.
Ještě jednou jsem zalistoval v hannoverském telefonním seznamu. Jeho jméno tu je, fajn, ale
co je zač? O co tomu chlápkovi jde? Odtud z Berkeley na to nepřijdu.
Co kdybych zavolal někomu z Německa? Koho tam znám? Pár studentů z Institutu Maxe
Plancka. Nějaké astronomy v Darmstadtu. A kolegu ze studií v Hamburku.
Koncem léta mi kamarád mého kamaráda poslal dopis:
„Chystám se do San Franciska a potřeboval bych někde přespat. Nevadilo by vám, kdybych u
vás pár dní zůstal?“
Vypadalo to na studenta z ciziny. Nevedeme s Marthou a Claudií zrovna hostel, ale návštěvy
u nás mají vždycky otevřené dveře. Michael Sperber u nás zůstal na pár nocí a bavil nás celou
tu dobu historkami ze svých toulek po Státech. A co pro mě bylo neméně zajímavé, jeho otec,
Jochen Sperber, pracoval jako novinář v severním Německu a mohl navázat kontakt s hackery
kolem Hannoveru.
Narazil jsem na zlato. Náhodou jsem našel člověka, který byl zvědavý, vytrvalý, a měl
možnost vyhrabat informace v Němec ku. Během pěti následujících měsíců zjistil Jochen
Sperber tolik informací, že bylo možné dát si dohromady, jak to tam na druhé straně vlastně
bylo.
Co se skutečně stalo? Tady máte můj odhad, založený na rozhovorech, policejních zprávách,
novinových článcích a zprávách německých programátorů.
Honil jsem se za stínem. Teď jsem začínal vidět portrét.
Počátkem osmdesátých let rozšířila Bundespost telefonní služby v Německu o datové sítě. Její
služba Datex se rozbíhala jen pomalu, ale kolem roků 1985 si ji začaly předplácet podniky i
univerzity. Byl to pohodlný, i když ne laciný způsob, jak propojit počítače rozeseté po
Německu.
Tak jako všude jinde začali síť zkoumat studenti. Nejdřív našli mezery v systémové ochraně;
pak způsob, jak se pomocí Datexu spojit s cizinou. Bundespost měla plné ruce práce s tím,
aby síť vůbec rozjela, a tyhle hackery úplně ignorovala.
Tucet hackerů založilo Chaos Computer Club, jehož členové se specializovali na výrobu virů,
bourání do počítačů a služby počítačové kontrakultury. Někteří z nich patřili ke
kyberpunkerům; bylo mezi nimi pár výjimečně zdatných programátorů, ostatní byli víceméně
nováčci. Přes elektronické vývěsky a telefonní linky si anonymně vyměňovali telefonní čísla
nabouraných počítačů, ukradená přístupová hesla a úvěrové karty.
Markus Hess o Chaos Clubu věděl, i když v něm nikdy nehrál žádnou z ústředních rolí.
Raději se držel stranou jako hacker na volné noze. Přes den pracoval v softwarové firmičce v
centru Hannoveru.
Z chrčícího telefonu jsem poslouchal Jochena Sperbera: „Totiž, Hess znal Hagbarda, který byl
ve stálém styku s dalšími německými hackery, jako byli Pengo a Bresinsky. Hagbard je
samozřejmě pseudonym. Ve skutečnosti se jmenuje...“
Hagbard. Tohle jméno jsem už slyšel. Když jsem zavěsil, prolistoval jsem si pracovní deník.
Byl tam - naboural se do Stanfordu a na Fermilab. Ale viděl jsem ho ještě někde jinde. Prošel
jsem si databáze na škole a poptal se kamarádů. Ani ň.
Příští tři dny jsem se ptal každého, koho jsem potkal, v naději, že to někoho přece jen ťukne.
Až mi konečně paní za pultem v jednom berkeleyském knih kupectví řekla: „Ale jistě.
Hagbard je hrdina série Illuminati. To je řada sci-fi románů o mezinárodním spiknutí, které
ovládá svět. Illuminati všechno řídí a všechno vedou do zkázy. Hagbard vede proti jejich
starodávnému tajnému kultu malou tlupu anarchistů.“
Takže Hessův krajan pracuje pod pseudonymem Hagbard. Musí doopravdy věřit, že existuje
nějaké spiknutí. A nejspíš má pocit, že já patřím k tajnému kultu a že jsem vytáhl do boje
proti těm jeho spravedlivým.
Má možná pravdu. Pár mých radikálních kamarádů by s ním souhlasilo. Já ale určitě žádná
tajemství neznám.
Takže Hagbard úzce spolupracoval s Markusem Hessem. Popíjeli spolu pivo v hannoverských
barech a večery trávili za Hessovým počítačem.
Kdo je Hagbard? Podle časopisu Der Spiegel byl Hagbard - Karl Koch - třiadvacetiletý
programátor, který potřeboval peníze vzhledem ke své těžké závislosti na kokainu, nehledě na
měsíční telefonní účty za zámořské pirátské výpady po sítích.
Během roku 1986 uvažovalo pár hackerů z Berlína a Hannoveru (nad alkoholem a drogami),
jak sehnat nějaké peníze.
Pengo - pravým jménem Hans Hübner - byl uznávaný osmnáctiletý programátor, který
prohlašoval, že se celé věci účastní čistě proto, že je to technická výzva. Znudily ho počítače,
ke kterým měl legální přístup, a tak začal nabourávat systémy po mezinárodních sítích. Ve
zprávě poslané na elektronickou vývěsku Pengo prohlásil, že je v kontaktu „s okruhem lidí,
kteří měli styky sjednou východní tajnou službou“.
Proč? Protože ho software, ke kterému měl legální přistup, „už vůbec nezajímal, bavil jsem se
nedostatkem bezpečnosti systémů, ke kterým jsem se mohl dostat pomocí sítí“. Pengo
počítačům propadl.
Proč ale prodával informace agentům sovětského bloku? Der Spiegel tvrdí, že potřeboval
peníze na investice ve svém výpočetním podniku. A tak se Pengo spojil s několika dalšími ze
Západního Berlína. Jeden z nich, Dirk Brezinski, je programátor a poradce pro mimořádné
problémy u německé počítačové firmy Siemens. Další z nich, Peter Carl, také z Berlína, je
bývalý krupiér, který „měl vždycky dostatek kokainu“.
Tahle pětice spolupracovala na hledání nových metod pronikání do počítačů, na průzkumu
vojenských sítí a na zdokonalování svých dovedností při překonávání operačních systémů.
Pengo se specializoval na operační systém Digital Vax VMS a často hovořil s Hagbardem.
Pengo neměl při prodeji informací agentům sovětského bloku žádné skrupule. Sám se
považoval za etického neutrála - nechtěl Rusům poskytnout žádnou výhodu; chtěl se jenom
bavit na sítích.
A cestou sebrat nějaké ty prachy.
Hess nechal studií na univerzitě v Hagenu, kde mu moc nechybělo k dosažení titulu v
matematice a fyzice. (Fyzice? Kdyby jen věděl!)
Zprvu si jenom tak hrál se sítěmi a pátral po způsobech, jak se spojit s okolním světem.
Podobně jako radioamatér se pokoušel dostat spojení s co možná nejvzdálenějším místem:
nejdříve se mu podařilo spojit se s Karlsruhe; později se po síti Datex spojil s Brémami.
Brzy objevil, že spousta systémových manažerů nezamyká zadní vrátka. Obyčejně šlo o
univerzitní počítače, ale Markus Hess začal být zvědavý: kolik dalších systémů je dokořán?
Jakými dalšími způsoby se lze do počítačů dostat?
Začátkem roku 1986 bylo pro Hagbarda a Penga nabourávání počítačů v Severní Americe
běžná rutina. Terčem byly nejčastěji laboratoře fyziky vysokých energií, ale také pár
pracovišť NASA. Hagbard vyložil Hessovi, k jakým výsledkům ten průzkum vedl.
Byla to výzva. Hess se dal do průzkumu za hranicemi Německa. O univerzity a fyzikální
laboratoře ale neměl zájem - toužil po opravdovém vzrušení. Hess a Hagbard se zaměřili na
vojenské počítače.
Chaos Computer Club své členy varoval: „Nikdy nepronikejte do vojenských počítačů. Lidé
od bezpečnosti na druhé straně s vámi rozehrají hru - něco jako šachy. Pamatujte na to, že
tuhle hru hrají už stovky let.“ Markus Hess neposlechl.
Objevil svou cestičku do nechráněného počítače, patřícího německé odnoži amerického
vojenského dodavatele Mitre. Když se jim dostal do systému, dokázal objevit podrobné
instrukce, jak se napojit na počítače Mitre v Bedfordu v Massachusetts a v McLeanu ve
Virgínii.
Proč by ne? Systém byl otevřený dokořán a umožňoval mu zavolat komukoliv v celých
Státech.
V létě 1986 pracovali Hess a Hagbard samostatně, ale často si vyměňovali poznámky.
Spolupracovali při metodickém zkoušení všech klik v ulicích vojenských sítí, kterými
procházeli.
Hess si své předmostí v Mitre brzy rozšířil. Prozkoumal jejich systém zevnitř a pak odtud
vystrkoval tykadla do dalších amerických počítačů. Sbíral telefonní čísla i síťové adresy a
metodicky napadal příslušné počítače. Tak 20. srpna zaútočil na Lawrenceovy laboratoře v
Berkeley.
Tenkrát ještě Hess jen tak šaškoval. Pochopil, že se dostal k tajemstvím, průmyslovým i
státním, ale držel klapačku. Potom, koncem září, v zakouřené pivnici popsal své poslední
objevy Hagbardovi.
Nabouráváním univerzitních a výzkumných počítačů peníze nenaděláte. Koho, kromě
několika postgraduálních studentů, by zajímala data z fyzikálních laboratoří?
Ale vojenské záldadny a armádní dodavatelé? Hagbard čenichal peníze.
A Hagbard také vyčenichal, s kým se spojit: s Pengem ze Západního Berlína.
Pengo, při svých stycích s hackery po celém Německu, věděl, jak Hagbardovy informace
zužitkovat. Hessovými sjetinami překročil jeden z berlínských hackerů východoberlínskou
hranici a setkal se s agenty sovětské KGB.
Obchod byl uzavřen: kolem 30000 marek - asi 18000 dolarů - za sjetiny a přístupová hesla.
KGB ovšem neplatila jenom za sjetiny. Hess a spol. podle všeho prodali i svoje pracovní
postupy: jak se nabourat do počítačů Vax; které sítě použít k překročení Atlantiku;
podrobnosti o činnosti Milnetu.
Pro KGB bylo ještě důležitější, že se dostala k výzkumným datům západních technologií,
včetně návrhů integrovaných obvodů, počítačem řízených výrob a zejména k softwaru
operačních systémů, který byl pod americkou kontrolou. Za kopie operačního systému VMS
firmy Digital Equipment nabídli 250 000 marek.
Peter Carl a Dirk Brezinski se podle všeho setkali s KGB víc než desetkrát a vyhověli mnoha
jejím objednávkám: zdrojový kód operačního systému Unix, plány na vysokorychlostní
galium-arzenidové integrované obvody a počítačové programy používané k návrhu
paměťových čipů.
Jenom zdrojové kódy Unixu měly cenu 130 000 dolarů. Návrhy čipů? Snad. Ale
sebepropracovanější program pro návrh počítačů - no, možná že KGB za své peníze
protihodnotu dostala.
Hagbard ale chtěl víc než marky. Požadoval kokain. KGB ochotně posloužila.
Část peněz (ale žádný kokain) předal Hagbard Hessovi za sjetiny, přístupová hesla a
informace o sítích. Hagbardův podíl šel na placení telefonních účtů, které občas, když volal
počítače po celém světě, přesahovaly tisíc dolarů měsíčně.
Hess si všechno uložil. Vedl si podrobné poznámky a každou seanci si zaznamenával na
disketu. Mohl si tak, když se odpojil od vojenského počítače, vytisknout zajímavé části,
předat je Hagbardovi a přes něj KGB.
Na seznamu přání KGB byla i SDI. Jak se po ní Hess sháněl, zaznamenal jsem pochopitelně,
že se mezi tím, co hledá, SDI objevuje. A Marthina operace Spěrcha stvořila SDINET a
krmila ho a krmila...
Ale uvěřila KGB těmto sjetinám? Jak si mohla být jista tím, že si to Hagbard všechno
nevymyslel sám jen proto, aby ukojil svou kokainovou závislost?
KGB se rozhodla prověřit si německý hackerský kroužek. Mýtická Barbara Sherwinová
posloužila jako dokonalý způsob k ověření hodnoty této nové formy špionáže. Koneckonců
vyzvala lidi, aby jí napsali o další informace.
Tajné služby ale nedělají věci přímo. Používají prostředníky. KGB navázala spojení s další
agenturou - buď bulharskou, nebo maďarskou výzvědnou službou. Ta pak zase zjevně měla
profesionální vztahy s pittsburským kontaktem jménem Laszlo Balogh.
Bulharské velvyslanectví ve Spojených státech pravděpodobně mělo s Laszlem zavedenou
dohodu typu „Zaplatíme vám 100 dolarů, jestliže odešlete následující dopis...“
Laszlovi Baloghovi to bylo fuk. Podle Rogera Stuarta z Pittsburgh Press se Laszlo vydával za
maďarského utečence, kresliče, zaměstnance úvěrové společnosti, autodopravce, obchodníka
s diamanty, osobního strážce kuvajtské princezny, zabijáka CIA a informátora FBI.
Reportér napsal: „Přestože prohlašuje, že má rozsáhlé styky se zahraničními vládami, a jezdí
drahými zahraničními vozy, vypověděl jednou, že mu činilo potíže nahrát pokoutní hovor pro
FBI, protože mu magnetofon sklouzával pod tílko.“
Balogh zřejmě vedl dnes již zaniklou firmu poté, co s použitím padělaného šeku,
vystaveného na neexistující banku, získal smlouvu na odvoz odpadků. Byl dále zapleten do
pokusů o krádež diamantů v ceně 38 000 dolarů a o prodej počítačového zařízení Sovětům.
Jisté je, že o sobě jednou prohlašoval, že byl držen v zajetí na sovětském velvyslanectví.
Pokud peníze kapaly, nestaral se Laszlo, odkud jsou. O SDI NET nic nevěděl, v Hannoveru
nikoho neznal a tvrdil, že ani nemá počítač.
Hmmm. Prohlédl jsem si Laszlův dopis. Byl psán počítačem - žádný psací stroj, ale textový
procesor. Jestliže Laszlo Balogh neměl počítač, kdo potom dopis napsal? Že by bulharské
velvyslanectví?
Měla FBI na obžalobu Laszla Balogha dost důkazů? Neřekli by mi to. Ale jak to vidím já, je
Laszlo v téhle kaši až po uši: FBI ho sleduje, a ať už za špagátky téhle loutky tahá kdokoliv,
radost z toho nemá.
Německá policie ovšem měla proti Markusi Hessovi důkazů dost. Sjetiny, výsledky
telefonního sledování a můj pracovní deník. Když mu 29. června 1987 vpadli do bytu,
zabavili stovku disket, počítač a dokumentaci popisující Milnet. Tady moc místa na
pochybnosti nezůstalo.
Ale když vstoupila policie do Hessova bytu, nebyl nikdo doma. Přestože jsem trpělivě čekal,
až se objeví na mém počítači, německá policie k němu vtrhla v době, kdy nebyl na spojení.
Při prvním přelíčení se Hess dostal ven na odvolání. Jeho advokát argumentoval tím, že v
okamžiku, kdy mu byl obsazen byt, nebyl Hess napojen na žádný počítač, a že tedy nemůže
být obžalován jako hacker. Spolu s problémy kolem povolení k pro hlídce to stačilo zvrátit
obžalobu Hesse pro počítačovou krádež. Německá policie ale pokračovala ve vyšetřování.
Druhého března 1989 obžalovaly německé úřady ze špionáže pět lidí: Penga, Hagbarda,
Petera Carla, Dirka Bresinského a Markuse Hesse.
Peter Carl se pravidelně stýkal s agenty KGB v Berlíně. Když ho s nimi německý BKA
přistihl, pokusil se uprchnout do Španělska. Teď je ve vězení a čeká na soud spolu s Dirkem
Bresinským zatčeným pro dezerci z německé armády.
Pengo se zamýšlí nad svou několikaletou spolupráci s KGB. Řekl, že doufá, že „udělal
správně, když dal německé policii podrobné zprávy o své účasti“. Ale dokud probíhá
kriminální proces, víc nepoví.
Publicita nicméně Pengově profesionální kariéře neprospěla. Jeho obchodní partner ho přestal
podporovat a několik Pengových počítačových projektů bylo zrušeno. Když odhlédneme od
obchodních ztrát, tak si nejsem jistý, jestli v tom, co dělal, vidí něco špatného.
Markus Hess, propuštěný až do procesu na kauci, si dnes chodí po hannoverských ulicích.
Kouří cigarety Benson and Hedges. A ohlíží se přes rameno.
Hagbard, po jeden rok Hessův společník na hackerských stezkách, se koncem roku 1988
pokusil zbavit se své závislosti na kokainu. Ovšem až poté, co utratil své zisky ze spolupráce
s KGB: vězel v dluzích a byl bez místa. Na jaře 1989 našel práci v hannoverské kanceláři
jedné politické strany. Spolupracoval s policií, čímž se stejně jako Pengo vyhnul stíhání pro
špionáž.
Hagbarda viděli naposledy živého 23. května 1989. V opuštěném lesíku za Hannoverem našla
policie jeho ohořelé kosti vedle roztaveného kanystru od benzínu. Poblíž stál vůz z půjčovny;
klíčky zůstaly v zapalování.
Žádný dopis na rozloučenou se nenašel.
56
Když jsem svůj lov začínal, měl jsem představu, že jsem člověk zaměstnaný všedními úkoly.
Dělal jsem to, co mi uložili, stranil jsem se nadřízených a držel se dál od důležitých věcí. Byl
jsem apatický a nestaral jsem se politiku. Jo, jakž takž jsem se ztotožňoval se starou levicí z
šedesátých let. Nikdy jsem se ale moc nezamýšlel nad tím, jaké jsou vzájemné vztahy mezi
mou prací a společností… možná že jsem si astronomii vybral právě proto, že má s
pozemskými problémy tak málo společného.
Teď, když jsem se propadl tou Alenčinou dírou do říše divů, měl jsem pravici a levici
srovnanou podle jejich vztahu k počítačům. Pravice vidí bezpečnost počítačů jako nezbytnou
pro ochranu státních tajemství; moji levicoví přátelé se obávají, že jim slídilové, kteří
vykrádají databanky, naruší soukromí. Političtí centristé chápou, že nezabezpečené počítače
znamenají ztrátu peněz, jakmile začnou uložená data využívat cizí osoby.
Počítač se stal společným jmenovatelem, který nezná intelektuální, politická ani byrokratická
omezení. Průkopníkem ne vyhnutelnosti, která ovlivňuje celý svět a překrývá názorové
rozdíly.
Když mi to došlo, stal se ze mě fanda, málem fanatik, jejich bezpečnosti. Dělám si starosti s
ochranou našich zranitelných databank. Zajímá mě, co se děje na finančních sítích, kudy
každou minutu protečou milióny dolarů. Vadí mi, že si s tím poldové nedělají vrásky. A štve
mě, že se piráti množí.
Muselo by se stát hodně svinstva, abych se na to vykašlal. Přál bych si, abychom žili ve
zlatém věku, kde se dá předpokládat etické chování; kde technicky nadaní programátoři
respektují cizí soukromí; kde bychom na svých počítačích nepotřebovali zámky.
Rmoutí mě, když vidím, jak se talentovaní programátoři bourají do počítačů. Místo nových
postupů, kterými bychom si vzájemně pomáhali, sestrojují vandalové nové viry a logické
bomby. Výsledek? Lidé obviňují z tvorby virů každé počítačové ucho, veřejně přístupný
software se nevyužívá a naše sítě jsou prolezlé paranoiou.
Strach o bezpečnost zavšivil volný tok informací. Věda a sociální pokrok. mohou existovat
jen v otevřeném světě. Paranoia, kterou po sobě zanechávají hackeři, nám jen překáží v práci,
jenom nutí správce počítačů, aby nám odpojovali kontakty ke společenstvím počítačových
sítí.
Ano, je možné mít bezpečné počítače i sítě. Systémy, do kterých se nikdo cizí snadno
nedostane. Ale obyčejně se s nimi obtížně pracuje a nechovají se zrovna přátelsky. A jsou
pomalé.
A drahé. Počítačová komunikace je už tak příliš drahá - přidejte k tomu šifrování zpráv a
propracované ověřovací postupy, a bude ještě dražší.
____________________________________
/\ ||
|| \/
_____________ -------------- --------------- ------------------- -----------------
| HACKER | | BRÉMSKÁ | | NĚMECKÁ SÍŤ | | SATELITNÍ | | MEZINÁRODNÍ |
| V |==>| UNIVERZITA |==>| DATEX-P |==>| NEBO |==>| PŘÍPOJKA SÍTĚ |
| HANNOVERU | -------------- --------------- | TRANSATLANTICKÝ | | TYMNET |
|___________| | KABEL | -----------------
------------------- ||
\/
____________________________________________________________________________
||
\/
------------- --------------- ______________
| VOJENSKÝ | | PŘIPOJOVACÍ | | LAWRENCOVY | _____________________________________
| DODAVATEL |==>| SYSTÉMY |==>| LABORATOŘE |==>| ARPANET MILNET |
| McLEAN, | | SÍTĚ TYMNET | | V BARKLEY | | vědecké a vojenské počítačové sítě |
| VIRINIE | --------------- | KALIFORNIE | | |
------------- |____________| | NAPADENO ASI 400 POČÍTAČŮ |
|| | NA SÍTI MILNET |
\/ | _____________________________|
------------------------------- ------------ | | ||
| LABORATOŘ TRYSKOVÝCH POHONŮ | | VOJENSKÉ | | | \/
| PASADENA KALIFORNIE | | SKLADY | | | ---------------------
------------------------------- | ANNISTON |<==| | | SYSTÉMOVÉ |
| ALABAMA | | | | VELITELSTVÍ |
------------ | | | LETECTVA |
---------------- ---------------- | | | DIVIZE KOSMICKÝCH |
| VOJENSKÁ |<=| MIT |<================| | | SYSTÉMŮ |
| ZÁKLADNA | | POČÍTAČ MX | | | | EL SEGUNDO |
| FORT BUCKNER,| | CAMBRIDGE | ----------- | | | KALIFORNIE |
| JAPONSKO | | MASSACHUSETTS| | DATABÁZE |<==| | ---------------------
---------------- ---------------- | OPTIMUS | | |
| PENTAGON | | |
------------ | |
| | ---------------
--------------- --------------- | | | LETECKÁ |
| ARMÁDNÍ | | POČÍTAČ | | |========>| ZÁKLADNA |
| VELITELSTVÍ |<==========| POBŘEŽNÍCH |<=========| | | RAMSTEIN, |
| SECKENHEIM | | SYSTÉMŮ | | | | ZÁP.NĚMECKO |
| ZÁP.NĚMECKO | | NÁMOŘNICTVA | | | ---------------
--------------- | PANAM CITY, | | |
| FLORIDA | | | -----------------
--------------- | |========>| 24.PEŠÍ |
---------------- | | | PLUK |
| SRI | | | | FORT STEWART, |
| INTERNATIONAL |<=================================| | | GEORGIE |
| OMAHA | |______| -----------------
| NEBRASKA |
----------------
Na druhé straně se zdá, že se naše sítě stávají terčem (a kanálem) mezinárodní špionáže. Když
o tom tak přemýšlím, co bych asi udělal, kdybych byl špiónem? Mohl bych si na shánění
tajných informací vyškolit agentku, naučit ji cizí řeči, poslat ji do vzdálené země, zásobit ji
penězi na úplatky a mít strach, že ji chytnou nebo že jí podstrčí klamné informace.
Nebo bych si mohl najmout nepoctivého programátora. Takový špión nemusí nikdy opustit
svou vlast. Není tu žádné riziko mezinárodního skandálu. A je to laciné - pár malých počítačů
a síťových přípojek. A získané informace jsou čerstvé - přímo z textového procesoru
sledovaných osob.
Dnes existuje jediný stát, který není dostupný po telefonu: Albánie. Jaký to má význam pro
budoucnost špionáže?
No tě pic! O čem to přemýšlím? Nejsem přece žádný špión - jenom astronom, který se už
vědě příliš dlouho nevěnoval.
Když jsem vypínal své monitory a svinoval kabely, pochopil jsem, že jsem byl celý rok
zavřený v bludišti. Domníval jsem se, že líčím pasti: ve skutečnosti jsem celý ten čas v pasti
vězel sám. Zatímco hacker prozkoumával vojenské počítače, zkoumal jsem já odlišná
společenství na sítích a ve vládě. Pirátova cesta vedla do třiceti nebo čtyřiceti počítačů; moje
směřovala do tuctu organizací.
Změnilo se i moje poslání. Myslel jsem si, že honím hackera. Představoval jsem si, že moje
práce nemá nic společného s domovem či vlastí… koneckonců, dělal jsem jenom svou práci.
Teď, když byly počítače obslouženy a díry zalátány, jsem sedl na kolo, odjel domů, natrhal
trochu jahod a ušlehal pro Marthu a Claudii pár koktejlů.
Kukačky si budou klást svá vajíčka do jiných hnízd. Já se vracím k astronomii.
Pokračování >>|